Dva světy Milana Kundery
Malé zamyšlení u příležitosti českého vydání posledního Kunderova románu Slavnost bezvýznamnosti (Atlantis Brno).
V roce 1964 připravil brněnský rozhlasový redaktor Antonín Jančík několik krátkých pořadů s názvem Písničky do zápisníku. Jančíkem oslovené osobnosti (Jaroslav Seifert, Karel Höger, Vincenc Makovský, Jan Skácel a další) krátce okomentovaly svou oblíbenou lidovou píseň a ta potom zazněla v dobové úpravě. Milan Kundera si zvolil zatěžkanou a temnou baladu Stojí Jano pri potoce a namluvil k ní svůj komentář, z něhož přepisuji závěr:
Nevíme přece přesný motiv, proč Jano zavraždil (pozn. aut.: svou milou, která v písni vystupuje v podobě symbolu – jako holubička). On sám uvádí jediný důvod: Ve dne v noci vrkútala, mně smutnému spát nedala. Pro soud by to byl jistě dost směšný důvod, ale pro baladu naprosto dostatečný. Ten zoufalý zabil tu spokojenou. A ten zoufalý byl tak zoufalý, že ani neprchá před šibenicí. Vášeň chtěla to, co milovala, mít beze zbytku a absolutně. Takový absolutismus vášně je však zcela bezvýchodný. Copak může člověk na tomto světě něco beze zbytku mít? Může být něco ve všem jeho? Žena sotva. Ale něco snad přece, v písni se zpívá: Jeď ty Jano, v širé pole, co tam vidíš, všechno tvoje. Tedy přece může člověk na světě něco opravdu mít? Ano: Viděl on tam dvě horičky, a to byly šibeničky, Bože mój.
Svět vášnivých angažmá, které nakonec nekončí naplněním, ale zraňujícím rozčarováním, a to i velmi hořkým, s jedinou jistotou na konci – a tou je smrt. Jde o jakýsi stále se vracející motiv v životě Milana Kundery. Alespoň dle dostupných životopisných dat a svědectví: Politické ideály. Národní ambice. Zamilování. A spisovatel se brání těmto zraňujícím vlnám jak postupným ústupem z veřejného života, tak především svým dílem. V něm ironizuje či zpochybňuje vše, co se mu jeví být osudově vážné, nevyhnutelné a neměnné. Ideje, milostné vztahy, společenské postavení. Poslední román Slavnost bezvýznamnosti je jedinečným extraktem tohoto celoživotního směřování. V různých situacích tu spisovatel shazuje narcistně sebeprožívané společenské role jednotlivých aktérů, aby nakonec ze světa nechal odejít v kostýmu šašků i takové kalibry zla, jako jsou Stalin s nohsledem Kalininem. Celou dobu se pohybujeme v atmosféře ironického nadhledu. Vzácné okamžiky lidského tepla se objeví ve chvílích, kdy někdo přizná svou slabost (nemoc) nebo ztrátu (matky).
Milan Kundera rezonuje s širokým publikem, protože artikuluje to, co zažívají opakovaně mnozí nadaní lidé dneška. Snaží se svým intelektem zmocnit světa i lásky. Ne jim porozumět a přijmout, ale vědomě, či nevědomě – na tom nesejde – je ovládnout. Prosadit se. A pokud nemají hroší kůži, tak opakovaně narážejí a zažívají zklamání a zranění. Svět vášní a silných hnutí srdce je pro ně velkou, tajemnou a nekontrolovatelnou silou, jejímuž působení ne a ne porozumět, a tak hledají záchranu v rezignaci, popřípadě cynismu. Ironie je pak způsob, jak si za jakýchkoli okolností udržet svou „výšku“, je to podpora pocitu, že mám situaci pod kontrolou. Ale je to také bariéra, která zabraňuje porozumění.
Ironizující pohled na svět je projevem lidského ducha, který má velký potenciál, ale dosud se nepřijal ve své nedokonalosti a slabosti. Který chce své nedostatky skrýt. Milan Kundera tak činí i dalšími aktivitami: Zavrhl svou ranou tvorbu, ničil korespondenci. Není sám, kdo to dělá, jenže svět je v tomto ohledu nemilosrdný: Nikdo – krom Boha – nemůže mít věci pod kontrolou. A tak se jako na zlost vždy objeví nečekaně odněkud něco, co pracně vytvářený sebeobraz zproblematizuje. To se stalo i dalším velikánům, příkladem budiž například psycholog C. G. Jung a jeho vytěsněný vztah (pro jeho profesní vývoj velmi důležitý) se Sabinou Spielreinovou. Nečekaný nález vzájemné korespondence na jedné půdě... V takových chvílích skočí po těchto „objevech“ zákonitě nejdříve ti, jejichž život je na takovém odhalování založen – novináři, popřípadě komerčně orientovaní autoři. Jejich zpracování je však zatíženo étosem, kterým jsou vedeni, takže k pochopení celé skutečnosti zbývá ještě ujít hodný kus cesty.
Přiznám se, že jsem k románové tvorbě Milana Kundery nikdy nenašel niterný vztah. Pokud jsem něco rozečetl, odložil jsem to dříve nebo později. Nenacházel jsem v té četbě nic, s čím bych se mohl identifikovat, nebo co by mi v kontrastu pomohlo zpřesnit moje vnímání a prožívání světa. Prostě jsme se nepotkali. První Kunderův román Žert, který jsem četl také kvůli vazbě na moravský folklor, na mne zapůsobil spíše ve filmovém zpracování.
Při sestavování sborníku Sušilovské zrcadlo (2005), jehož jádrem jsou osobní výpovědi nejrůznějších osobností o působivosti starých lidových písní, mne však zaujalo, jak silně ovlivnily „folkloristické“ pasáže v Žertu vztah k lidové písni u některých relativně mladých a současně známých interpretů. Zpěvák František Černý z Čechomoru svou inspiraci přiznal doslovnou citací vybraných míst z textu a s obdivem se k nim vyjádřila i cimbalistka Zuzana Lapčíková. Kdybych se poptával dál, jistě by nebyli sami. Já jsem Milana Kunderu pro sebe objevil v jeho esejistice, zvláště pak té, která se vztahuje k hudbě (například Můj Janáček nebo O hudbě a románu). Z ní je totiž cítit jeho vášnivá láska a pokora před tématem. A to je přece taky Kundera! A je tomu tak už od mládí, jak můžeme cítit z promluvy, kterou jsem ocitoval na začátku. Když mi zlínský spisovatel Josef Holcman ukázal osobní Kunderovu reakci na svou knihu Hýlom, hálom (2007), která se věnuje dramatické historii jízdy králů na Kyjovsku, tak ta vášeň z ní zavanula zcela jasně. Napsal mu, že ji přečetl „jedním dechem“.
Po předchozích úvahách asi není překvapivé, že jsem přistoupil k četbě posledního Kunderova díla nejen se zvědavostí, ale i s rozpaky. A musím říct, že jsem četl Slavnost bezvýznamnosti s požitkem i obdivem k mistrovskému pojetí. Stylistická úspornost, hravost, téměř až novinářské členění na drobné kapitolky, které zpřehledňují sledování děje, ale současně podporují další plán vnímání... Vytříbená tečka za velkým dílem. Ale také jsem si uvědomil s velkou jasností: Svět je ještě někde jinde.