Konec jednoho apoštolátu (Za Erikou Bezdíčkovou)
Dne 19. září 2020 zemřela ve věku nedožitých 89 let a 23. září ukončila definitivně svou pozemskou pouť na židovském hřbitově v Brně-Židenicích Erika Bezdíčková. Rozhlasová a novinová redaktorka. Ale především pamětnice hrůz nacistických koncentračních táborů, do vysokého věku činná jako apoštol humanity v dnešní době.
Setkal jsem se s ní v roce 2008, kdy jsem dělal pro Literární noviny rozhovor s její židovskou soukmenovkyní Pavlou Kováčovou (1913–2013). Paní Kováčová měla tehdy výstavu obrazů v prostorách brněnské židovské obce a vernisáž se proměnila i v pamětnickou besedu. Mezi účastníky byla také paní Erika. Jedinečnou atmosféru těch chvil jsem se pokusil zachytit ve fejetonu Klavíristka života (na webu Kulturních novin v čísle 41/2013).
S Erikou Bezdíčkovou jsme se pak potkali ještě několikrát. Navštívil jsem ji i doma a mluvili jsme dlouho o smyslu jejího počínání: Do posledních sil ona a její přítelkyně vydávaly osobní svědectví o kruté době vlády nacismu. Je třeba zpětně vyslovit obrovské poděkování brněnské židovské obci za ty nespočetné besedy s žáky, studenty a veřejností. Tak mohli dnešní mladí lidé s diametrálně odlišnou životní perspektivou aspoň krátce nahlédnout skrze živého pamětníka strašlivou hloubku zla, které je člověk člověku schopen učinit.
Vnímal jsem i étos, s jakým Erika Bezdíčková a její kolegyně své počínání vedly. Několikrát jsem byl svědkem toho, jak zdůrazňovaly, že v té hrůze nejde jen o ně jako Židy, že by nechtěly být vnímané jako něco výjimečného, protože v tom koncentráku byli příslušníci i dalších národů a je to tudíž obecná otázka lidského zla a jeho šíření. A ony – jako přeživší s nesmazatelnou vnitřní bolestí – se snažily dělat vše pro to, aby z tragédie svých životů udržely v povědomí společnosti jasné a odstrašující memento, jež zabrání návratu oněch hrůz.
Cítil jsem z ní tehdy nejen úbytek sil daný stářím, ale i jistou melancholii. Její osobní úsilí se střetávalo se směřováním světa k povrchnosti, jiným hodnotovým měřítkům, a přiznala mi i jistý občasný pocit marnosti. Snažil jsem se jí utěšit vyjádřením obdivu k její práci a v neposlední řadě k její neobyčejné knize Moje dlouhé mlčení (2010), v níž se po letech váhání odhodlala vypovědět svůj život. Na druhé straně, nedivil jsem se jí.
Ve srovnání s tím, co zažila ona, je existenciální rovina našeho života neobyčejně plochá, míra osobních obětí stvrzujících závažnost a nadčasovost životních gest je v době míru a relativního blahobytu podstatně nižší, a podléháme sklonům ke zjednodušování a politikaření. O to naléhavěji vyvstává otázka, jak smysluplně a eticky čistě nakládat v době „odvozené“ (tedy bez přímé historické zkušenosti) s tak závažnými skutečnostmi doby minulé. Spojení s politikou či zájmovými skupinami s sebou nese rizika kontaminace a účelovosti.
Erice Bezdíčkové patří obrovský dík za vše, co tu zanechala jako průzračně symbolické a stále platné memento, s nímž se musíme my všichni stále znovu a znovu vyrovnávat.