Kritické myšlení jako cesta k ekologicky odpovědnému jednání
Dimenze kritického myšlení a způsoby, jak je rozvíjet nejen v prostředí školní instituce, která by tak neměla sloužit primárně „k zachování a reprodukci daného stavu věcí, ale právě naopak – k jeho zpochybňování“.
„Žádný problém nemůže být vyřešen na stejné úrovni myšlení, která jej stvořila.“
(Albert Einstein)
Filosofie je tradičně chápána jako disciplína, která podrobuje svět, člověka a společnost kritice. Jejím stěžejním úkolem je reflektovat, analyzovat a diagnostikovat to, co se kolem nás děje. Jak ovšem formulovat specifika současné společnosti, která je charakteristická stále rychlejšími sociokulturními změnami, nepřehledností a koexistencí mnohdy protichůdných myšlenkových směrů a výkladů skutečnosti? Všechna určení, například „postindustriální společnost“, „společnost vědění“, „informační společnost“, „postmoderní společnost, nebo „konzumní společnost“, kterými se ji snažíme postihnout, se v širším rámci ukazují jako fragmentární.
Zdá se, že nejvýstižněji můžeme vyjádřit podstatu dnešní planetární civilizace v souvislosti s ekologickou krizí, jíž objektivně čelíme. Stupňující se exploatace přírodních zdrojů, ničení původních ekosystémů, likvidace jedinečných biologických druhů a zdevastované životní prostředí jako důsledek kolektivních aktivit lidstva nás opravňují tvrdit, že vlastní podstatou naší civilizace jako celku je sebedestruktivní orientace. Ukazuje se, že svým dosavadním způsobem života poprvé v historii ohrožujeme samotné předpoklady vlastní existence i existence mnohých forem života na Zemi vůbec.
Tato historicky nová situace nutně vyžaduje nový přístup nejen v oblasti politické, ekonomické či etické, ale především v oblasti vzdělávání. Úkolem školy je umožnit žákům a studentům vytvořit si co nejpřiměřenější obraz světa tak, aby si byli schopni nejen představit perspektivnější alternativu ke stávající společnosti, ale aby se též v rámci svých možností prakticky podíleli na jejím utváření. Naše budoucnost totiž do značné míry závisí na vzdělaných, zdravě sebevědomých a angažovaných občanech, nezávislých na diktátu doby.
V kontextu společensko-ekologické krize by proto základním vzdělávacím konceptem měl být rozvoj kritického myšlení. Dnes totiž nepotřebujeme pouze úzce specializované experty, ale také lidi, kteří svým radikálním všeobecným myšlením dospějí k odhalení skutečných kořenů problémů (Žižek, 2014, s. 68).
Kritické myšlení je nepopulární, protože neslouží primárně k zachování a reprodukci daného stavu věcí, ale právě naopak – k jeho zpochybňování. Nejde přitom o bezhlavý proces odmítání společensky uznávaných institucí, norem a hodnot, ale o pečlivou analýzu a zkoumání toho, zda jsou tyto konstitutivní pilíře naší společnosti dostatečně nosné, aby obstály v konfrontaci s aktuálními problémy, s nimiž se potýkáme.
Kritické myšlení představuje jeden z možných způsobů, jakým se vztahujeme a přistupujeme k sobě samým a ke svému okolí. Ve své komplexnosti zahrnuje kognitivní, afektivní i konativní složku osobnosti. Můžeme je definovat jako reflexivní a hodnotící činnost vedoucí k odůvodněnému přesvědčení, které se stává vodítkem našeho jednání (Mogensen, 1997, s. 431). Je to proces kladení otázek, identifikace problému a systematického hledání optimálního řešení.
Z epistemologického hlediska vyžaduje kritické myšlení širokou vědomostní bázi. Vědění, ve smyslu kontextuálního a vnitřně konzistentního porozumění sobě i světu, však není možné žákům a studentům v průběhu vzdělávání předložit v nějaké definitivní podobě. Získává se totiž především vlastním úsilím a kumulujícími se zkušenostmi. Škola by proto měla podporovat přirozenou zvídavost žáků a motivovat je k samostatnému učení tím, že jim zprostředkuje příležitosti zkoumat společenské problémy v reálném světě (Kyburz‐Graber, 1999, s. 416).
Kritické myšlení je dialektické, z čehož plyne potřeba vytvářet prostor pro diskusi, jejímž smyslem je nahlédnutí problému z více perspektiv, srovnávání různých názorů, jejich hodnocení, přijímání či odmítání na základě racionální argumentace beroucí v potaz dostupná fakta o zkoumaném jevu. Účastníci konstruktivní diskuse se učí být objektivní, respektovat názory druhých, obhajovat, ale též revidovat svá stanoviska.
Výše uvedené implikuje další podstatný rozměr kritického myšlení – rozměr transformativní. Ten se týká změny hodnot, postojů i způsobu života jak na individuální úrovni, tak na úrovni kolektivní, která je klíčová z hlediska vyrovnání se s ekologickou krizí. Z pozice jedince sice můžeme svým ukázněným životním stylem do určité míry lokálně přispívat k jejímu zmírňování, ale její překonání vyžaduje fundamentální transformaci společenského systému, což je výzva pro širokou veřejnost – tedy pro nás všechny.
Použité zdroje
Kyburz‐Graber, R. (1999). Environmental education as critical education: How teachers and students handle the challenge. Cambridge Journal of Education, 29(3), 415–432.
Mogensen, F. (1997). Critical thinking: a central element in developing action competence in health and environmental education. Health Education Research, 12(4), 429–436.
Žižek, S. (2013). Požadujme nemožné. Olomouc: Broken Books.