Společnost a politika Zahraničí

Na území širší Evropy začala válka: Čtyři svědectví z bojující Arménie

Červená: Náhorní Karabach-Arcach. David Petrosjan. Angela Asasjanová. Seda Grigorjanová. Lucy Vartevanjanová.

Z žádných důvěryhodných zdrojů nemáme informace, které by vyvracely, že v neděli 27. září 2020 zaútočily ázerbajdžánské jednotky na oblast, která je už 29 let územím arménské Náhorně-karabašské republiky. Z osobních a řekněme i obecně kulturních důvodů přinášíme svědectví o tomto konfliktu pouze z jedné strany: od našich čtyř arménských přátel; jednoho muže a tří žen. Chceme zdůraznit, že vedle hesla Zvítězíme! sdílejí Arméni na společenských sítích také slogany Věříme v mír! a Mír pro Arcach!

David Petrosjan

Milé Kulturní noviny, posílám vám narychlo souhrn informací:

Nejprve nastíním situaci: Arménie má 3 miliony, Náhorní Karabach 145 tisíc, Ázerbájdžán 10 milionů a Turecko 83 miliony obyvatel. Turecko, které je s Ázerbájdžánem spojeno společným jazykem a dějinami, tento stát podporuje v Náhorním Karabachu. (Pozn. red. Regionu, osídleném Armény, který bolševici ve 20. letech přiřkli Ázerbájdžánu a Arméni se tohoto území nikdy nevzdali a v roce 1991 ho vojensky okupovali.) Mezinárodně neuznaná republika Náhorní Karabach (arménsky Arcach) je de facto ve finanční, ekonomické a obranné unii s Arménií. Všech tamních volebních akcí se nicméně účastní i mezinárodní pozorovatelé, včetně těch z České republiky. Vedení Republiky Arcach koordinuje své zahraniční a vojenské rozhodnutí s Jerevanem. (Pozn. red. I co do společného občanství jde o ekvivalent někdejšího vztahu SRN–Západní Berlín.) Rusko pro Arménii v regionu jedná třemi způsoby: jako vojensko-politický spojenec Arménie (která se nachází uvnitř ruského „jaderného deštníku“), jako jeden z mediátorů v konfliktu v Náhorním Karabachu, a jako velmoc, která má na jižním Kavkazu své zájmy a je pro Ázerbájdžán důležitým hospodářským partnerem, s nímž není v nepřátelství. Zdejší konflikt je přitom pouze vnitřním konfliktem v postsovětském prostoru, který již více než 25 let není považován za konfrontační mezi Ruskem a Západem. Spolupředsedové Minské skupiny OBSE (Rusko, USA a Francie) jsou prostředníky při jednání o narovnání a musí synchronizovat veškeré významné rozpory v jeho procesu. To je naznačeno absolutně všemi oficiálními dokumenty MZV Ruska a Francie a také ministerstvem zahraničí USA. Na tom Jerevan staví svou politiku vůči Rusku. Je zřejmé, že bez účasti Moskvy nelze konflikt v Náhorním Karabachu vyřešit. Je však také zřejmé, že Moskva nemůže tento konflikt vyřešit sama. Pravděpodobnost eskalace nepřátelství v Náhorním Karabachu zůstává vysoká. Moskva používá celý arzenál politických a diplomatických nástrojů, aby odradila strany od eskalace konfliktu i proto, že opravdu nemá zájem na rozpoutání války nedaleko svých jižních hranic. V Moskvě, a nejen tam, jsou si dobře vědomi, že v případě eskalace by nebezpečí totální války zahrnovalo nejen Rusko, ale také Turecko (člena NATO) a Írán. (Pozn. red. …spojený s Ázerbájdžánem mj. svou ohromnou ázerskou menšinou, která dle některých odhadů činí skoro polovinu íránské populace a dvojnásobek populace samotného Ázerbájdžánu).

V této situaci Ázerbájdžán a potažmo Turecko začaly požadovat, aby Arménie splnila určité předpoklady vztahující se k urovnání tohoto konfliktu v jejich prospěch. Výsledkem je, že protokoly zůstaly tureckým parlamentem neratifikovány a Arménie podepsala protokoly v roce 2018. Na druhou stranu je třeba říci, že Turecko bylo jednou z prvních zemí, které uznaly arménskou nezávislost na Sovětském svazu v roce 1991 (vyhlášenou ještě před rozpadem SSSR). Nicméně vztahy mezi oběma zeměmi jsou popisovány jako extrémně chladné, což je charakterizováno těmito faktory:

- Turecko i nadále popírá fakt arménské genocidy v Osmanské říši. Občané Turecka, kteří se snaží tuto otázku vznést k diskusi, jsou stíháni podle článku 301 tureckého trestního zákona o „napadení turecké identity“.

- Arménská diaspora a Arménie nadále kritizují genocidu v různých zemích světa (včetně Turecka).

- Mezi oběma zeměmi neexistují žádné diplomatické vztahy. Arménsko-turecká (stejně jako arménsko-ázerbájdžánská) hranice je zcela uzavřena a chráněna v přísném režimu za účasti ruských pohraničních stráží. Neexistuje žádná automobilová a železniční komunikace, v důsledku čehož mezi zeměmi neexistují prakticky žádné hospodářské vazby. Stávající obchod mezi těmito zeměmi prochází hlavně přes území Gruzie. Pokud jde o hranice s Gruzií a Íránem, jedná se o hranice dvou přátelských států, s nimiž máme pro překročení hranice bezvízový režim...

Začátek aktuálních nepřátelských akcí se datuje v 7.10 hodin 27. září. K 28. září 17.00 byly poskytnuty informace obranné armády Náhorně Karabašské republiky (NKR). Potvrzený počet obětí je asi 400 lidí, počet arménských obětí je 58 (většinou jde o brance, tj. 18–20leté chlapce), přes 200 zraněných. Ztráty ázerbájdžánských ozbrojených sil od vrtulníky – 4, bezpilotní prostředky – 36, tanky a další obrněná vozidla – 47, technická vozidla – 2.

Obrannou linii, navzdory veškerému úsilí, nepřítel neprolomil. Některé z pozic ztracených 27. září byly znovu získány během nočních bitev 28. září. Ráno 28. září začala ázerbájdžánská strana používat těžké systémy plamenometů (TOS – 1). Ukázalo se však, že účinek používání tohoto systému byl nízký a arménská strana neutrpěla žádné významné škody.

Po celý den se ázerbájdžánské jednotky pomocí obrněných skupin podporovaných dělostřelectvem velkého kalibru a raketovými systémy s více odpaly neúspěšně pokoušely prorazit obranu obranné armády NKR. To vysvětluje větší počet ztrát obrněných vozidel, která jsou ničena protitankovými raketami, bezpilotními prostředky a granátomety. Podle mého odhadu, pokud se obraz a logika bitev nezmění, ztratí velký počet obrněných vozidel, ázerbájdžánská armáda sníží svou schopnost prorazit obrannou linii.

Zdá se nám, že důležitým faktorem v dalším vývoji situace bude pokles kurzu turecké liry. Lira 28. září poklesla o 2 % poté, co prezident Erdogan oznámil svou podporu Ázerbájdžánu v jeho nepřátelských akcích. (Bojujícím Arménům dosud nikdo podporu nevyhlásil.) Turecká centrální banka de facto nemá nic, co by liru podporovalo. Je velmi pravděpodobné, že pokles kurzu turecké liry vyprovokovala americká administrativa. Američané jsou velmi nespokojeni s otevřeným zasahováním Turecka do konfliktu v Náhorním Karabachu na straně jedné z konfliktních stran.

Pokles kurzu turecké liry může nakonec vést k tomu, že Ankara bude tlačit na svého spojence, Ázerbájdžán, aby obnovil příměří a obnovil jednání.

Nicméně boj pokračuje. Souhrn bitev noci z pondělí na úterý bude zveřejněn opět ráno. Jsme si jisti, že vše bude v pořádku..

David Petrosjan se narodil v Arménii v rodině důstojníka sovětské armády. Vystudoval aplikovanou biotechnologii a pracoval v chemickém a mikrobiologickém průmyslu. Od konce roku 1991 do června 2013 pracoval jako politický pozorovatel nezávislé zpravodajské agentury Nojan Tapan (Noemova archa). Od roku 2013 do současnosti je novinářem na volné noze a žije z prodeje svých politologických publikací, které byly vydány v USA, Rusku, Británii, Německu, Francii, Íránu, Švédsku, Polsku, Gruzii a řadě dalších zemí. Za svou práci získal roku 2000 1. cenu německé spolkové vlády v mezinárodní soutěži věnované 10. výročí sjednocení země. Před dvěma lety poskytl Kulturním novinám vyčerpávající rozhovor o dnešku Arménie, vyrůstajícím z čtyřtisícileté historie této první křesťanské země světa.

Angela Asasjanová

Jakmile jsem se v neděli ráno probudila, nadšeně jsem si uvědomila, že se mám začít chystat na pohodový piknik v parku se svým přítelem. Ale jakmile jsem otevřela společenské sítě, všechno se změnilo. Útok na Arcach. Útok na civilisty ve Stěpanakertu. Hned jsem si uvědomila, že moji přátelé tam jsou na výletě a pokud vím, ještě se nevrátili. Napsala jsem jim a díky Bohu, Lucy Vartevanjanová se ozvala, že sice v době útoku zrovna byli v Park Hotelu Stěpanakert, ale po několik hodinách v nejistotě (čekali na zprávy a na povolení) se jim podařilo vrátit se domů. Ani my v Jerevanu jsme zatím moc zpráv neměli. Čemu věřit a co jsou jen fámy nebo prostě informace zkreslené „tichou poštou“? Velvyslanectví Spojených států varuje před cestami do Arcachu, ok. Turecko přesouvá milice ze Sýrie do Ázerbajdžánu …

Ještě v sobotu jsme popíjeli čaj a diskutovali o tom, jak je situace nestabilní a že kdykoliv se může na hranicích zase něco semlít. „Kdykoliv“ – ale vlastně jsem nečekali, že to bude tak brzy a v takovém měřítku.

Pustila jsem se do pravidelných ranních úkonů – s bratrem jsme se rozhodli ráno cvičit kvůli kondici. Uprostřed cvičení se mu ozval telefon, z tónu jeho hlasu a z toho, že všeho hned nechal, jsem poznala, oč jde. Ztuhla mi krev v žilách. Před lety vstoupil do armádní zálohy a už jsem pozapomněla, že může být z ničeho nic povolán na cvičení nebo kvůli přímé pomoci našim vojáků. Zalily mě smíšené pocity. Na jedné straně jsem se bála. Bála jsem se o jeho bezpečí, bála jsem se strašných důsledků války a různých nepojmenovatelných možností dalšího vývoje. Na druhou stranu jsem byla pyšná – především na jeho odvahu a odpovědnost vůči vlasti.

Zároveň jsem se snažila zachovat chladnou hlavu a dívat se na situaci z praktického hlediska. Nespadnout do temné díry paniky. Moje matka zato nebyla k utišení. Nedávno jsme totiž v boji s rakovinou ztratili otce. Jeho ztráta je v našich myslích ještě čerstvá. Pomyšlení na syna, který riskuje svou bezpečnost, zdraví a nedej bože život, je pro každou matku nesnesitelné, natož pro takovou, která nedávno ovdověla. Copak se ani v roce 2020 nemůžeme obejít bez krutostí války? Copak lidé nemohou být civilizovanější a mírumilovnější? Den ubíhal rozmazaně jako v mlze. Celá země, přilepená k displejům, monitorům a obrazovkám byla zaplavena tsunami různých informací. Bratr mé nejlepší kamarádky je profesionální voják: „Byl povolán do boje?“ „Ještě ne, on a zbytek jeho praporu čekají na zprávy ...“ Další kamarád se šel na příslušný vojenský komisariátu zeptat, zda je potřeba, ale poslali ho domů s tím, že mu zavolají, až přijde čas. Potom mi zavolala kamarádka, která se právě rozloučila se svým bratrem. Nastoupí jako lékař na frontu. Byla úplně bez sebe, před svou matkou se sice tvářila statečně, ale nitrem jí bouřily záchvaty zběsilého šílenství. Celý den vládla úzkost a stres. Zprávy od přátel a blízkých, telefonáty od příbuzných, kteří viděli fotografie mého bratra online. Zoufale snažíme všechno pochopit, zejména rozsah nové situace a možný další vývoj. Celý den jíme, ale ne z hladu nebo z chuti, ale abychom přehlušili tu úzkost a obavy.

Po přenosech vystoupení předsedy vlády a představitelů ministerstva obrany vidím, že jsem si při nich nervozitou okousala všechny nehty.

Snaží se prohrabat všemi fámami a dezinformacemi a odlišit je od pravdy. „Berou dobrovolníky na ochranu hranic.“ „Ještě dobrovolníky nepotřebují, nebojte se.“ „Byl to váš bratr v televizi? Pánbůh s ním. “ „Útočí i na hranice samotné Arménie. “

„Máme 10 mrtvých ... “ „Máme 500 mrtvých! “ „Naše zpravodajské weby byly hacknuty!“ „Sestřelili jsme další dron!“ Je neděle večer a já nevím, jak budu moci usnout. Jak budu moci jít zítra ráno do práce, pokud vůbec? Kdy nám přestanou srdce tak zběsile bušit? Kdy zmizí ten knedlík, co mám v krku? Jak zabránit, aby se mi tak třásly ruce? Co má dělat žena za války?

Angela Asasjanová se narodila v Cambridge v americkém státě Massachusetts. Po absolvování střední školy se v roce 2005 přestěhovala se svou rodinou do Arménie a postupně získala bakalářský a magisterský titul v oboru politologie a mezinárodních vztahů. Jejím povoláním je komunikace. Pracovala v odděleních public relations v různých organizacích, zaměřených na vzdělávání, participaci a ochranu životního prostředí. Ráda fotografuje hlavně lidi, ale miluje také zvířata a ve svém volném čase ráda čte knihy a občas sama píše.

Seda Grigorjanová

Probudila mě máma: Je válka!

Od té doby mám plný displej zpráv.

Ztráty. Zahynula žena s děckem ... Stanné právo. Mobilizace.

Kontroluji, kdo z mých mužských přátel už je „tam“ a kdo zatím na cestě. Stěpanakert, hlavní město republiky Arcach, je vzdálený 5 až 6 hodin jízdy od Jerevanu, ale dnes se tam někteří dostali za 2-3 hodiny. Neváhají ani chvilku. Probudili se do běžného dne a o několik hodin později už jsou to vojáci se zbraní v ruce. Připadá mi šílené, jak „přirozeně“ k této změně dochází. Mám chuť je jednoho po druhém obejmout. Ty, které znám, i ty, které jsem nikdy předtím nepotkala. Tito muži nemyslí na strach, když slyší jasně: Je válka. Chci na ně seslat všechna možná požehnání a věřit, že ty zbraně nebudou muset střílet. Všichni chceme mír, ale slyšíme jasně: Je válka. Všichni muži, mladí i staří, opouštějí klid svých domovů, míří na frontu, aby obnovili mír na hranicích. Aby se mohli vrátit a být znovu bratrem, otcem, přítelem. Aspoň do příště, až zase uslyší jasně: ... To se ale nemůže pořád opakovat; to šílenství musí přestat.

Svět se nestará o to, s čím bojuje malý a odvážný národ Arménů. Nejedná se pouze o kontaktní linii „sporné země“ (Pozn. red. Pásmo mezi samotnou Arménií a Náhorním Karabachem čili Arcachem.). Tato linie chrání mír naší civilizace, brání turecké tyranii ovládnout tento region a vyvrátit jej z rovnováhy. A přesto svět mlčí. Není to vážný problém, dokud nezaklepe na vaše dveře. Arménie byla vždy ochráncem této rovnováhy. Po tisíce let, kdy jsme byli v této zemi a tvořili a chránili své tradice a kulturu.

Toto šílenství musí přestat. Všichni lidé si přece zaslouží žít v míru, vyrůstat a tvořit v harmonii. Udělejte něco. Ozvěte se. Odsuzujte rostoucí agresi ze strany Turecka a Ázerbájdžánu v tomto regionu i na celém světě. Lidé chtějí mír, tím jsem si jistá. Kéž Bůh žehná všem odvážným, kteří neváhají jít a chránit svou vlast. Kéž se probudíme do moudřejšího a mírumilovnějšího světa, kde člověk nemusí ve dne v noci prokazovat zjevnou pravdu temným a ztraceným duším zaslepeným ropnými penězi. Kéž se všichni naši muži a ženy bezpečně a zdraví vrátí domů a kéž se všechny děti na obou stranách hranice mohou smát do nového dne. Bůh žehnej Arménii.

Seda Grigorjanová je filmařka. Narodila se a vyrostla v Jerevanu, studovala filmovou produkci na Floridské státní univerzitě a na Londýnské škole filmu, sdělovacích prostředků a designu a dokumentární film na Jerevanském státním ústavu divadla a kinematografie. Tvoří na volné noze a zároveň je šéfredaktorkou webu Creative Europe Armenia (https://en.creativeeurope.am/)

Lucy Vartevanjanová

Stěpanakert, 27. září 2020, 7.10: Probudily mě výbuchy. Pocházím z Kypru a zažila jsem tam tureckou invazi (Pozn. red. 20. července 1974.). Bylo mi tehdy asi osm let a teď jsem si na to zase vzpomněla. Tehdy jsme byli na výbuchy z manévrů zvyklí, tak jsme se nebáli, dokud se nepřiblížily, dokud nezačaly ječet sirény a na ulicích nevypukl zmatek. Zavolala jsem na recepci a dozvěděla se, že máme sejít do haly a čekat na další pokyny. To je přeci jen jiné než tehdy na Kypru. Sprchu vynechám, rychle se obléknu a sejdu dolů. Jsem jako na autopilotu, nepřipouštím si strach a čekám, co se stane dál. Káva, snídaně, telefonáty.

„Co se děje?“

„Jsme v bezpečí.“

„Jste stále tam?“ „Už jste zpátky?“

„Zůstaňte tam, kde jste.“

Následujících pár hodin jsme byli v nejistotě, zda zůstaneme nebo vyrazíme na cestu. Sedíme a čekáme, občas se odmlčíme, protože nemáme dost slov – jen mysl tiká jako časovaná bomba. V poledne jsme vyrazili, ale s rozpornými pocity – sami se přesouváme do většího bezpečí, ale opouštíme, necháváme tu lidi, kteří se o nás starali a poskytli nám pohostinství.

Už jsme zpět v Jerevanu. Celou cestu jsem se těšila, až se vrátím a obejmu svou dceru. Čekala na mě a bojovala se svými i mými obavami a stresem. Páni! To objetí bylo ohromné – trochu jako když jsem ji poprvé po porodu vzala do náručí. Nakonec kolem 22.30 jsem dojela domů a vybalila. Konečně sama a doopravdy se uvolňuji. Ve sprše se voda mísí s mými slzami. Chci ze sebe smýt dnešní události a starosti, ale vím že na ně nezapomenu. Ani na to, co jim předcházelo – konečně jsem poznala chuť a vůni Arcachu a jeho obyvatel. Chci se tam vrátit!

Už budu končit, jen chci říci vůdcům světa, aby zapomněli na chamtivost a bohatství a začali spolupracovat. A Ázerbajdžánci, vy si možná myslíte, že jste ve výhodě, ale nelžete ani sami sobě.

Já vím, že válka se nevyhrává jen hrubou silou. Také vím, že to VY jste první hodili kamenem, byla to vaše střelba, která mě 27. září 2020 v 7.10 ráno probudila!

Lucy Vartevanjanová se narodila se na Kypru, vyrůstala v Londýně a od roku 2005 žije v Arménii. V letech 2014−2019 pracovala v Nadaci pro rozvoj domoviny (HDIF, https://www.hdif.org), která poporuje vzdělávání, řemesla a komunitní rozvoj v různých částech Arménie. Je spolupracovnicí zpravodajského serveru EVNreport a věnuje se zejména rozvoji venkova a ženským právům.

 

Související texty:

Zde najdete text o knize ázerbájdžánského spisovatele Akrama Ajlisliho, která popisuje ázerské pogromy na Armény v letech 1919 a 1989-90, které fakticky vyústily v to, že Arméni okupovali Náhorní Karabach.

Zde najdete vyčerpávající rozhovor s Davidem Petrosjanem v KN o současnosti a historii Arménie.

Zde najdete text z KN o nacionalistickém režimu, který už více než století vládne v Turecku a o arménské genocidě Turky, prvním kompletním vyhlazení národnostní menšiny v moderních dějinách. 

Zde najdete náš rozhovor s rodákem Yektou Uzunoglu o plíživé genocidě Kurdů v Turky

a zde další rozhovor s jmenovaným o stavu a strategii Turecka po pokusu o státní puč v roce 2016. 

“Zlatým trojúhelníkem“ staré Arménie-Kurdistánu-Asýrie v minulosti i dnes včetně prognózy do budoucna se zabývá i náš rozhovor s politickým antropologem Jiřím Štyrským zde.