Počteníčko: Dauphinův zvyk
Ukázka z dopisů Liselotte Falcké, švagrové Ludvíka XIV., její tetě Žofii Hannoverské – aneb Jak se bavila urozená společnost na konci sedmnáctého století.
…znám několik pěkných historek a musím vám jednu z nich povědět. Stala se před několika dny v jezuitské koleji a má ji na svědomí syn rytíře de Lorraina.
Je to takový na všechny způsoby rozpustilý nezbeda – coural celé noci venku a páni patres mu pohrozili, že dostane namrskáno, nenajdou-li ho v noci na lůžku. Tak si ten hoch zašel k jednomu malíři a poprosil ho, aby mu na zadní tváře vymaloval dva svaté. Na jednu Ignáce z Loyoly a na druhou Františka Xaverského – což ten malíř umně vyvedl. Mládenec se vrátil do koleje a schválně dělal rámus, aby ho patres slyšeli. Ti přiběhli a již mu stahovali kalhoty, aby splnili slib. Hoch padl na kolena a úpěnlivě volal: „Ó svatý Ignáci, ó svatý Františku Xaverský, slitujte se nade mnou, učiňte zázrak, ať vyjde najevo má nevina!“
Když mu patres přesto vykasali košili, spatřili ty dva svaté a spustili povyk: „Zázrak! Obrovský zázrak! Ten, kterého máme za lumpa, je ve skutečnosti světec!“ Přitom padali na kolena a líbali mu omilostněný zadek a svolávali ostatní žáky a nabádali je, aby dělali totéž…
…drahá tetinko, nesnáším, aby se někdo dotkl mé zadní části těla. To mne přivádí do takové zuřivosti, že pak nevím, co dělám. Pan Dauphin má ošklivý zvyk dávat pod někoho, kdo si sedá, pěst se zdviženým palcem. Prosila jsem ho bezpočtukrát, aby proboha těch žertů zanechal, že mně se to tuze nelíbí, ale když i potom mi to provedl, tak jsem se rozzlobila, že jsem mu vlepila facku! Věřte, drahá tetinko, že teprve potom mě nechal na pokoji…
Z knihy Ze starých lejster a kronik (sestavil Radovan Krátký, Melantrich, 1980).