Loučení
Václava Bolemíra Nebeského (1818–1882) si středoškoláci pamatují lépe než jiné obrozence díky avantýře s naší paní Boženou Němcovou, kterou mu jistě mnozí záviděli. Je tedy nejspíš načase seznámit se i s jeho básnickou tvorbou.
Ticho sabatu se rozložilo,
ticho jesenního večera.
Slunce ku horám se uchýlilo
a lesk jeho, loubím se dera,
listím suchým purpurově sršel
a co tiché požehnání pršel;
byl to právě čas jen k umírání
a to místo právě také k tomu:
Mroucí jeseň a červánků plání,
baldachýn těch stinných lesních stromů,
ticho kol co zbožné rozjímání,
naproti ta skála politá růžným večerem,
v ní vyrytá Krista na kříži ukrutná muka.
O tu skálu opřen v mechu sedět,
mroucím okem do červánků hledět,
v nichž se země koupá ještě jednou,
všechny otevříti duše zdroje,
ještě svolat celé žití svoje,
jeho tvary, touhy, sny a slasti,
snahy, rány, hořké utrpení,
a pak, an ty pomalounku blednou,
zapadají v jemném odeznění,
veznít, vemřít, vežít v tamty vlasti!
Ze sbírky Protichůdci (1844)