Počteníčko: Madagaskar
V roce 1883 se začala světová veřejnost živě zajímat o ostrov Madagaskar, neboť se stal cílem francouzské kolonialistické invaze. Také v časopise Světozor tehdy vyšlo vyprávění Bedřicha Katzera o této podivuhodné zemi, kde žijí lidé pod nebem a královna je nošena ve voze.
Řeč Malagasů jest měkká a lahodná, bohata na samohlásky, vyznačující se podivnými nedostatky na jedné a vzácnou bohatostí na druhé straně. Na př. podstatná jména a slovesa nemají množného čísla, za to jest soustava číselná rozvinuta až na million, jemuž říkají tápitrisa t. j. »konec počítání« ; 10.000 sluje álina t. j. »noc«. Obvyklá forma slovesná jest trpná; ku př. místo »slyším hluk« říkají domorodci pravidlem »hluk jest mnou slyšen« a podobně. Nářečí jsou v řeči Malagasů četná, jsou si však vesměs podobna. Nápadný jest zjev, že nářečí pobřežní mají mnohem větší příbuznost s jazyky polyneskými než dialekty provincií středních, jako na př. nářečí Hovů, které dlužno míti za normální řeč Malagasů, protože v něm všecka literatura madagaskarská jest tištěna. Mnohých obohacení doznal jazyk Malagasů z frančiny a také z angličiny, při čemž pravidlem cizí slova vhodnou koncovkou připodobněna byla řeči domácí. V této jsou četná slova velmi význačna. Na př. výraz téndrombóhitra t. j. hora, doslovně však »vrchol města«, odvozuje se z dob, kdy vyšší místa jako příhodná k obraně vyvolena bývala k zakládání měst; krocan vóron-tsi-lóza, t. j. »ne-nebezpečný pták«, obdržel jméno své nejspíš odtud, že pro vzhled svůj domorodcům nebezpečným se zdál, načež o opaku toho se přesvědčili. Jiné významy jsou velmi poetické. Na př. slunci říkají másoándro (oko dne), každá řeka reniráno (matka vod), každé hlavní město rénivó-hitra (matka měst). Lid v celku jmenuje se ambáni-lánítra, t. j. (lid) »pod nebem«, jinak také bózak-áman-áhitra (seno a tráva). Česť a slávu označují vónináhitra t. j. »květ trávy«, ku kterémuž přirovnání některé pěkné traviny ostrova zavdaly podnět; ostatně i ve svatém písmě přirovnává se na několika místech sláva lidská ke květu trávy. Jazyk jejich vůbec jest bohat na poetické obrazy. Na př. vojsku říkají »rohy království«, nebo »ostrá kopí a silné štíty« a p., jiní občané slují »rýče ku dobrému zpracování království«, nebo »tráva tsiríry, která v zemi zůstává a nikoli pták tsiríry, jenž odlétá« a p. Vládkyně a lid vzájemně si říkají raiáman-drény t. j. »otec a matka«, kteréž oslovení sluší také každému příteli, ochránci nebo představenému. Slavnostně oslovovány bývají knížata slovem »ochrana«, »slunce« i »bůh poddaných« a vladaři lidu zase říkají »veliké jezero«, »ohrada rýžových polí«, »sukno na obou stranách stejné« a jinak. Obvyklým pozdravem na rozloučenou jest velóma t. j. »buď živ«, nebo trarántitra, t. j. »dočkej se vysokého stáří«. Zvláště podivuhodny jsou významy vztahující se na věci ethické. Pochlebnictví sluje fihatsárambélatsíhy, doslovně: »státi se dobrým rozprostřením pokryvky«, což pochází odtud, že Malagasové špinavou pokryvku na podlaze nikdy neodklizuji, nýbrž po ní čistou rozprostírají (pod kterou plvají a hromadí hrozné nečistoty), tak jako pokrytecké chování hledí skrývati nečistotu smýšlení. Rozvod, často nejvýš nespravedlivý a násilnický, označuje muž zdvořilým slovem fisáoram-bády to jest »vzdáti ženě díky«. Upadnouti v otroctví slove véry t. j. »býti ztracen«, kteréž označení ukazuje, že otroctví ve dřívějších dobách musilo býti mnohem krutějším nežli jest nyní. Pro obchod mají význačné slovo ádivárotra (vybojovaný prodej), neboť kupovati a prodávati jest na Madagaskaru, jako na východě vůbec, věc ukrutně zdlouhavá. Prodávající udává cenu mnohonásobně větší, než doufá dostati, a kupující zase nabízí mnohem méně, než opravdu chce dáti, a teprve po dlouhánském smlouvání dojdou obě strany k mezi, na níž vzájemné dohodnutí jest možným. Zaplatit a vrhnouti, vraceti (»mandóa«) jest u Malagasů totéž. — Jména místní a osobní bývají velmi dlouhá. Na př. jmenoval se dřívější ministr Hovů Rainivoninahitriniony t. j. otec syna, jenž slul Ravoninahitriniony t. j. »květ trávy (sláva) tisíců«. Posvátné jméno králové jest Rabodonandrianampoinimerina t. j. »dítě knížete ze srdce Imeriny«. Jako u většiny národů východních, tak i u Malagasů není jmen rodinných; majíť toliko jména rodová, následkem čehož mnoho lidí má totéž jméno, tak že ku rozlišení jich jest třeba všelijakých přímětků a opisů.
Velezajímavá jsou zařízení a zvláštní zvyky Malagasů, z nichž některé uvedeme. Na všem ostrově cestovatel nespatří vozu nebo káry; všeliká doprava děje se na nosítkách, následkem čehož arciť jest drahá. Na př. cestuje-li se, třeba 4 silných a obratných nosičů pro každou osobu a 8—12 jiných pro dopravu zavazadel, jichž bývá velmi mnoho, protože na Madagaskaru vůbec není hostince, tak že každý postel, stan, potraviny a p. s sebou nositi musí. Ovšem jest mzda nosičů velmi nízká, činíc pro jednoho 30—40 kr. našich peněz denně, ale protože jich jest třeba mnoho a za den sotva 4 naše míle možno uraziti, stojí delší cesta značné peníze. Tento způsob dopravy jest tak zakořeněný, že na př. královna, která má vůz, nevyjíždí v něm, nýbrž dává se v něm od lidí nositi. Ale ačkoli Malagasové neužívají zvířat k tahu a k nošení břemen, přece sami na nich jezdívají, totiž skoro jen na volech, kterým rohy byli zkrátili a ocasy přistřihli, neboť koní teprve v nejnovější době větší počet na ostrov byl zavezen. Mnohem příjemnějším než po suchu jest cestování po řekách. Veslaři jsou stále veseli a pějí libozvučné, zábavné písně, v nichž pravidlem chvalořečí Evropanu, v jehož službách právě jsou. Nejčastěji zpívá jen jednotlivec, občas chválu přerušuje otázkou: »Dáš-li nám při nejbližším přístavišti hovězinu, nebo rýži, nebo jiné pokrmy?« kterou sbor opakuje. — Rozkošnou podívanou poskytuje »kabáry« t. j. shromáždění lidu, jež svolává se za příčinou oznámení vladařského poslání, které vyslechnouti jsou povinni všichni obyvatelé, jenom nejmenší děti vyjímajíc. Lid po zemi rozložený čeká obyčejně s podivuhodnou vytrvalostí mnoho hodin na zahájení kabáry, které vykonává první ministr, vele přítomným vojákům, aby králové vzdali česť. Ti obrátí se tváří k paláci a salutují, což činí také všecko shromáždění, promlouvajíc trarántitra t. j. »dočkej se vysokého stáří«. Několik ran z děl zazvučí a vojenská hudba zahraje národní hymnu. Po té velí nejvyšší důstojník vojsku, by prvnímu ministru vzdalo česť, načež totéž dává vykonati druhý důstojník na počest prvního atd. několik stupňů dolů. Ministři a důstojnictvo bývají při slavnostních příležitostech naraženi do vojanských obleků všech států evropských. Sibree viděl nejvyšší důstojníky v obleku anglických — policajtů. Po úvodě tom vytasí první ministr meč a oznamuje královské poslání s velikou živostí a úchvatností, neboť všichni Malagasové jsou výteční řečníci. Na konci každého odstavce táže se řečník: »Není-li tak, vy pod nebem (t. j. lidé)?«, načež lid úsečně odpovídá »Izay!« (Tak!) Když byl skončil, mluví po přestávce po sobě zástupcové všech tříd lidu, armády a důstojnictva, domorodých, Arabů a Evropanů, projevujíce souhlas s návrhy a rozkazy královskými. Řečníci mluví dlouho, živě a duchaplně, opakujíce přečasto otázku »Není-li tak?«, po níž vždy znovu zazní rozčilené »Izay!« Nezřídka stává se, že řečník tak se nadchne, že shazuje svrchní šat, popadne kopí a štít a ohání se divoce na všechny strany kolem sebe, načež lid obyčejně také v loyální nadšenosti vyskočí a s hlasitým křikem »Izay, izay!« mečí, mláty a kopími mává, vojáci vyhazují pušky vysoko do vzduchu obratně zase je chytajíce, ba i děla vlekou v nadšení sem a tam. Na všechny řeči ty třeba tolik času, že kabáry trvá někdy od bílého rána do večera.