Slova mezi tichem
Antologie krátkých českých básní se dá číst jako svědectví o tom, že i v poezii může někdy méně znamenat více.
Byla již vyzkoušena celá řada způsobů, jak sestavit básnickou antologii, a o výsledcích se často polemizovalo; Zdeněk Volf svoji metodu pojmenoval již v názvu knihy, který zní Krátká báseň. Již Anton Pavlovič Čechov věděl, že „stručnost je sestra talentu“. Co vlastně vede básníka k tomu, že se spokojí se dvěma třemi verši, ba mnohdy mu stačí verš jediný? Může to být někdy provokace (vymezit se vůči konvenční představě o tom, jak by měla poezie vypadat) a jindy zase pokora (stojí vůbec mé myšlenky za takovou spotřebu papíru?). Slova mohou dostat větší význam, když jsou pro větší kontrast obklopena tichem. Ostatně, i malé okurčičky se prodávají dráž než ty velké, které už nedokážou tak působivě křupnout. Stručnost bývá často znakem přírodní lyriky – příroda sice až nezřízeně hýří nápady, ale nikdy zbytečně nežvaní, tato neblahá vlastnost je nejspíš vyhrazena pouze lidem. Krátká báseň může být záznamem nápadu tak silného, že by jej další slova jen zbytečně rozmělňovala („Po školním rozboru / by se měla báseň vysvětit / jako kostel“, píše Miroslav Huptych). Autor se ovšem musí umět vyhnout dvojímu nebezpečí: na jedné straně hrozí přílišná závislost na pointě, které básníka až nebezpečně přibližuje vypravěči anekdot, na druhé straně spoléhání na okázalou nedořečenost, která však v některých případech může znamenat spíše nedokončenost ve stylu „sfingy bez záhad“.
V úvodu antologie je citován výrok Paula Valéryho: „Mlčení je zvláštní pramen básnictví.“ Historie krátkých básní v české poezii sahá až k epigramům Karla Havlíčka Borovského, většina textů zastoupených v antologii však vyšla knižně teprve v posledních dvaceti až třiceti letech, kdy se již všeobecně nevěří na heroické eposy a rozmáchlá gesta demiurgů. Autorů je zde sto třicet a jsou mezi nimi zastoupeni naivisté, intelektuální experimentátoři, satirici i křehcí lyrici, v jednom svazku se setkávají autoři různého zaměření i životních osudů, státníky (Václav Havel) počínaje a celoživotními outsidery (například Mnoháček Zgublačenko) konče.
Krátká báseň může životní zkušenost koncentrovat jako silný bujón, jako ve čtyřverší Zbyňka Benýška: „Ze sklepa duní / techno, techno: / Jen mrtví vědí / všechno, všechno.“ Básníci jako by dnes spíše zaznamenávali svůj údiv nad rozmanitostí světa, než aby se snažili spatřené nějak interpretovat. Čtenář tak může čas ušetřený četbou věnovat přemýšlení, stát se vlastně dotvořitelem básně. Na malém prostoru může lépe vyniknout paradox i sebeironie, jako v básni Hany Kocourkové: „Nejdřív báseň / napíšu, pak / mi dojde“. Typická je snaha zastavit okamžik, který nás něčím osloví, či umocnit slovní hříčku nebo nezvyklý rým. Není proto divu, že tolik básní v antologii se tak či onak snaží vyrovnávat s faktem lidské pomíjivosti, jako v básni Romana Krištofa „na oltáříku ledničky / přibývají parte / drží je magnetky / s veselými zvířátky“.
Dříve bylo nutno krátkost básně nějak obhájit, např. poukazem ke klasickým formám (od aforismu po orientální haiku), zatímco dnešní doba je již zvyklá v rámci úspory času komunikovat esemeskami, tweety, clickbaity a reklamními slogany. Samozřejmě i z minimalismu, pokud se stane součástí mainstreamu, se může stát pouhá manýra. Ne vždy se za lapidárním sdělením také skrývá silný obsah, zejména u některých mladších básníků hrozí, že upadnou do velkovýroby hlubokomyslně působících maxim v duchu klasického výroku Karla Infelda Prácheňského: „Já mám rád verše. Ona je to většinou pitomost, ale jak se to dá do veršů, tak to úplně jinak vyzní.“
Editor Zdeněk Volf napsal k antologii jak předmluvu, která se snaží fenomén „krátkých básní“ vykládat z hlediska literární historie a teorie, tak i doslov, jenž je spíše osobní zpovědí básníka nad tím, jak na něj působí výtvory „kolegů“. Knihu šťastně doplňují ilustrace Anežky a Miroslava Kovalových, také medailonky autorů jsou maximálně stručné a nevyvyšují se nad text. Za zmínku stojí také dedikace knihy Jaroslavu Žilovi (1961–2017) a Antonínu Límanovi (1932–2018), osobnostem, jejichž zásluhy o českou poezii musejí uznat i ti, kteří k málomluvnosti jako básnické hodnotě přistupují spíše skepticky.
Krátká báseň: Pokus o doménu.cz. Protimluv, Ostrava, 2020