Stresovaná a roztrhaná Francie
Pět let po útoku na Charlie Hebdo a listopadovém teroru prochází Francie hlubokou krizí identity.
Spor o to, jak mají děti chodit oblečené do školy, se ve Francii vede znovu a znovu se vší vážností a vášnivostí. Holé břicho je naprosto nepřijatelné, říkají ultrakonzervativci. Teď – v deprimující situaci druhé vlny koronavirové krize s vysokým počtem nakažených a striktními omezeními v regionech, která u místních úřadů narážejí na protesty, protože tyto úřady jsou vyřazeny z rozhodování – působí tato debata o oblékání ještě bizarněji než jindy. Nové zákazy citelně oslabují plnění plánu „France Relance“, který má znovu nakopnout ekonomiku sužovanou koronavirem, a který byl nedávno velkolepě vyhlášen prezidentem Macronem a vládou pod vedením nového premiéra Castexe. Nynější opatření ale pořád ještě nejsou srovnatelná s celostátním represivním nouzovým stavem na jaře. Něčemu takovému se teď stát chce bezpodmínečně vyhnout, a apeluje proto na rozum občanů a občanek, aby to prosím s milovaným savoir vivre nepřeháněli (a řádně se oblékali).
Nešťastná debata o oblékání se jeví jako ztracený dílek z francouzského společenského puzzle. Při skládání tohoto puzzle uvízl národ stresovaný na různých úrovních na mrtvém bodě. Jak moc roztrhané tedy smějí být džíny ve školní třídě? Ministr školství Blanquer z vládní strany LREM požaduje se vší vážností „tenue républicaine“, ať už to pro školáky znamená cokoli staromódního – možná sukně a kabáty v národních barvách dlouhé až na zem, chtělo by se zcela nevážně namítnout. Pod hashtagem #lundi14septembre dávali žáci a žákyně v poslední době vehementně najevo, že si nikde nenechají zakazovat krátkou sukni apod.
Ale místo aby od veřejných činitelů, kteří na papíře vzývají svobodu, zaznívaly unisono projevy solidarity v duchu laissez-faire, přicházejí od společnosti a politiků rozporuplné signály. Obzvlášť hlasití jsou lidé, většinou muži, lpící na překonaných konvencích, v konečném důsledku na myšlenkových figurách, které v realitě nikdy neexistovaly, a to ani před rokem 1968 ne: stará dobrá Francie, Francie, kde ženy a dívky ještě věděly, jak se v závislosti na situaci koketně až „slušně“ chovat, kde muži byli ještě skutečnými muži „svůdníky“ a spousty přistěhovalců a přistěhovalkyň, většinou z bývalých francouzských kolonií, se nechávaly poslušně uzavírat do ghett.
Výbušná sociální situace se ve Francii samozřejmě neobjevila až se žlutými vestami koncem roku 2018. Tento fenomén však – stejně jako pozdvižení na upadajících francouzských předměstích už v roce 2005 – ukazuje jako pod lupou boje o zdroje a jejich rozdělování. A navíc násilné excesy protestujících i nezřídka rasisticky jednající státní moc. Tato komplikovaná konfrontační společenská situace nemá nic společného s republikánským patosem, který v každodenní politice horlivě uplatňuje prezident Emmanuel Macron. Je charakterizována frustrací a pocitem méněcennosti na jedné a elitářstvím na druhé straně.
Nové dělicí linie ve společnosti
Bývalá šéfredaktorka německého vydání Charlie Hebdo Romy Strassenburgová řekla nedávno pregnantně v jednom rozhovoru pro deník taz (když začal soudní proces projednávající islamisticky motivovaný atentát na tyto satirické noviny), že závažné otázky týkající se identity, náboženství a teroru, které přinesl francouzský annus horribilis 2015, byly alespoň zčásti vystřídány novými otázkami, které ukázaly nové dělicí linie ve společnosti. Pozornost veřejnosti se nyní nezaměřuje tolik na vykořeněné radikalizované mladé muslimy, ale spíše na bílou frustrovanou nižší vrstvu v okrajových čtvrtích měst, která se také nezastaví před násilím. Francie je podle Strassenburgové „od sociální jednoty nebo aspoň zklidnění vzdálena možná ještě více než v roce 2015“. Teď v pátek byli zrovna v blízkosti dřívější redakce Charlie Hebdo zraněni dva novináři při útoku nožem. Čin vyšetřuje protiteroristická centrála, ale situace zůstává neklidná – také v souvislosti s tématem islamismu.
Macron pronesl počátkem září projev v pařížském Pantheonu; tam, kde je pohřbeno mnoho slavných osobností Francie. Stěžejní obsah projevu: hodnoty francouzské republiky jako svoboda, rovnost, bratrství a sekularita jsou „nedělitelné“. (Pozn. red. Srov. jeho réroriku, když kandidoval na prezidenta zde.) A v jedné rozpravě v polovině června, po druhé pařížské protirasistické demonstraci Macron také doslova řekl: „Tento boj není přijatelný, když si ho uzurpují separatisté (pejorativní označení kohokoliv, kdo skutečně nebo domněle narušuje jednotu francouzského – politického – národa, pozn. red. KN).“ Proti rasismu, antisemitismu a diskriminaci je nutné zakročit, ale ne prosím takhle. Tak jak tedy? Země má očividně problém s akceptací svých vlastních státních orgánů – a lidé, kteří o tom smýšlejí kriticky, jsou pranýřováni.
Francie se na neuralgických bodech silně štěpí. Přičemž majetková propast mezi chudšími a bohatými neustále roste. Například sociální byty se za Macrona staví citelně méně. Slíbená tzv. solidární daň pro bohaté nikdy nepřišla. Zda někdo bude mít dobré vzdělání a dobrou podporu závisí v centralisticky řízeném „Hexagonu“ (kontinentální Francie má přibližně tvar šestiúhelníku, viz obr.), mocensky silně orientovaném na prezidenta, často na té „správné“ adrese – a absolvování elitní školy. Když se například někdo uchází o pracovní místo, propadne sítem nezřídka kvůli nefrancouzsky znějícímu jménu a původu z předměstí, která mají špatnou pověst.
Systém nerovnosti
Teprve nedávno připomněl Jacques Toubon, zmocněnec vlády pro lidská práva (fakticky bezmocný) pocházející z konzervativního tábora, že je nutné zpochybnit „systém Francie“ jako celek: „systém, který vytváří a udržuje nerovnosti“. Vůči lidem, kteří nevypadají francouzsky nebo na tom nejsou materiálně dobře, „nedodržuje republika své sliby“.
Tento stav existoval už před Macronem, ale za něj se – navzdory jeho slibům, pokud jde o možnosti sociálního vzestupu a vzestupu společenského uznání – téměř nic neudělalo. Míněn je onen Macron, který se ve své volební kampani s hnutím La République en Marche (LREM) v roce 2017 jako „Vojtíšek z bedny“ (hlavní hrdina románu „Kai aus der Kiste“ od Wolfa Duriana – podnikavý kluk, který se snaží přesvědčit amerického obchodníka, že právě on může nejlépe ze všech prodat jeho žvýkačky – pozn. překl.) úspěšně zasazoval o Francii „mimo pravici a levici a na vzestupu“ a v uplynulém období do značné míry kanibalizoval socialisty i konzervativce. Onen Macron, který se ve volební kampani výslovně hlásil k sociálnědemokratickým myšlenkám a zásadám multikulturality. A který se nyní, s ohledem na pravděpodobný střet mezi ním a Marine Le Penovou, šéfkou Národního sdružení (Rassemblement National), ve finále prezidentských voleb v roce 2022, posouvá pod vlivem vnitropolitického vývoje ze strategických důvodů stále více doprava. Rámováno je to nemastnými neslanými motivačními hesly à la „Dívat se dopředu a nenechat při tom nikoho pozadu“.
Tento mix žene nemálo lidí ve straně do kalné bezradnosti; nálada v LREM je špatná a připomíná zákopovou válku. Několik jeho poslanců odstoupilo z Národního shromáždění a Pierre Person, místopředseda LREM, nedávno na svou funkci rezignoval. Aurore Bergé, spíše konzervativně smýšlející poslanec, nedávno v Le Monde varoval: „Naše hnutí je skutečně malátné. Už nevíme, kdo jsme a o co se zasazujeme.“ Roi Macron“ (král Macron) zaujatý sám sebou se tím zřejmě moc netrápí – pro něj je důležitější technokratické a vertikální vládnutí prosazující se až do posledního detailu. Hnutí považuje jen za výtah k moci.
Prakticky mrtví socialisté
Důvodem, proč se Macron nyní – zatím – nemusí nějak zvlášť znepokojovat, jsou dále jednak opoziční strany, kde se vše bouřlivě točí jen kolem nich samých, jednak po dlouhé době první viditelné úspěchy na německo-francouzské ose v EU. Parti Socialiste (PS) je prakticky mrtvá a diskutuje už jen o otázce, zda by nebylo chytré schovat se za zelené (EELV), kteří byli velmi úspěšní v posledních komunálních volbách a volbách do Evropského parlamentu.
Na celostátní úrovni ale zelení nepostupují obratně. Chtějí vůbec do nejvyšších pater moci, chtějí mít vlastního kandidáta na prezidenta? Nepokoušejí se vyjasnit svůj vztah k liberalismu a nemají jasno ani v tom, zda mají v budoucnu razit radikální, silněji emočně zabarvený kurs, nebo spíše racionální a uměřený. Dvě vlivné osobnosti EELV, starosta Grenoblu Éric Piolle a poslanec Evropského parlamentu Yannick Jadot, nejsou zelenými v pravém slova smyslu. Spolupráce s konzervativní republikánskou stranou (LR), rovněž nejednotnou a rozhádanou, nepřichází – na rozdíl od případně možné černo-zelené koalice v Německu – z hlediska obou stran v úvahu. A pak je tu ještě Jean-Luc Mélenchon, šéf levicového hnutí La France insoumise (Vzpurná Francie), který perfektně ovládá populistickou rétoriku. Protože ho však jako kandidáta na prezidenta nedokážou podpořit ani zelení, ani socialisté, zůstane levice zatím asi roztříštěná, leda by přece jen ještě vznikla levicová strana schopná získat takovou většinu, aby mohla Macrona vystřídat.
Na rozdíl od Německa, kde kvůli volebnímu systému a federalistickým principům nemůže nová strana nastoupit ze dne na den k boji o nejvyšší metu, je ve Francii podstatně snazší přetavit momentální nálady a okolnosti do hnutí na celostátní úrovni, viz LREM. Pokud se teď současné vládě a Macronovi jako nejmocnějšímu muži ve státě nepodaří společensky výbušnou směs naředit racionalitou a dlouhodobým výhledem, může se nálada lidí, ještě navíc stresovaných vlivem koronaviru, rychle zvrtnout. Země by pak zažila násilnickou novou vlnu žlutých vest nebo podobných, vesměs heterogenních společenských hnutí. Z preventivní opatrnosti je už na demonstracích všech odstínů zpívána státní hymna, krvelačná „La Marseillaise“ z dnů francouzské revoluce.
Jenže právě republika nyní lidi ve Francii stresuje. Nenechá je vydechnout.
Text, který původně vyšel v deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.Aktuální zpráva potvrzující růst agresivity ve francouzské společnosti.