Společnost a politika Domov,Věda,Kultura

Tak nám zavřeli divadla aneb Co šlo v covid-pandemii udělat lépe

Zdroj grafu: mzčr.koronavirus.cz

Selhala eRouška, hygiena, čtení ve statistikách i karanténky… zato prázdniny jsme si udělali hezké. Zamyšlení nad tím, koho druhá vlna opatření zasáhne, i tím, jak by situaci pomohla relativně dostupná komodita – informace.

Lesk a bída eRoušky

Pracuji s lidmi, takže jsem si hned ze začátku září nainstalovala eRoušku. Pro jistotu. Pro ochranu nejen mě, ale i mého okolí a všech, kdo se se mnou setkali. A po dlouhé době rádiového ticha mi v neděli 4. října přišlo upozornění na rizikový kontakt. 23. září jsem se setkala s pozitivní osobou. Dozvěděla jsem se to ve chvíli, kdy uplynula lhůta pro preventivní karanténu. Mimo eRoušku jsem o takovém kontaktu nic nevěděla (mimo pozitivních případů v zaměstnání, kdy se možná propojily naše telefony v rámci prostor firmy, ale v kontaktu jako takovém jsme nebyli). Druhá zkušenost s eRouškou byla úplně stejná – 30. 9. kontakt, 9. 10. v pozdních večerních hodinách upozornění.

Hygieny jsou, poměrně pochopitelně, přetížené, ty pražské pak non plus ultra. Ze zkušeností lidí (zdezde a zde) vyplývá, že trasovaným nebo pozitivním volají se zpožděním, zmateně, někdy dokonce vůbec. Trasování dalších a předání kódu pro eRoušku pak nabírá takové zpoždění, že už to může, jako v mém případě, zcela postrádat smysl.

Není to ale jen eRouška, co má zpoždění; podobně jsou na tom i oficiální čísla. A právě s těmi má vláda velký problém.

Statistika není nuda, spíš nepřesná

Tak zaprvé. Pokud ve středu máme třeba 4 400 nakažených, neznamená to, že se ti lidé nakazili ve středu. Pokud mají příznaky, mohli se nakazit například před víkendem (inkubační doba covidu-19 je cca 2–10 dnů, někde se uvádí i 2–14). Sobota, neděle, pondělí na inkubaci, v úterý příznaky a test, ve středu výsledky.

U bezpříznakových je to horší. Tady se jedná právě o vytrasování, které mimo nejbližší okolí (kdy jsem například v případě svého pozitivního testu schopná sama od sebe upozornit kolegyně z kanceláře a kamarádku, která u mě přespávala) funguje s obrovským zpožděním. Týden, deset dnů.

Počet pozitivních testů 8. 10. tak bude s největší pravděpodobností odkazovat na ty, co se nakazili v minulém týdnu, tedy ještě před zpřísněním opatření. Přitvrzovat na základě toho, že opatření nepomohla… to v tomto světle zní až absurdně.

Druhá věc. Média se předhánějí v tom, kdo bude mít v titulku děsivější číslo. Trestuhodně málo se ale bere v úvahu poměr pozitivních na celkovém počtu provedených testů. Pokud jeden den otestujeme 100 lidí, budeme mít například 3–30 pozitivních. Pokud další den otestujeme milion, zvedne se počet těch odhalených nakažených na 3 000 – 300 000 při zachování stejného poměru. Pokud bych ještě chtěla, aby se do statistik zahrnovalo, jestli jsou lidé testovaní díky vytrasování (a tedy zvyšujeme úspěšnost záchytu a ta pravděpodobnost pozitivity je u nich tedy vyšší), nebo z vlastní vůle (a to odhalování nám tedy systémově moc nefunguje), už bych asi opravdu chtěla moc. Jenže teprve takto zpracovaná data mají reálnou výpovědní hodnotu. Zhoršení po volném létě bylo nasnadě, hygiena nehygiena. Čísla jsou neoddiskutovatelně vysoká a s rostoucí tendencí a měla by nás alarmovat. Je ale situace v posledním týdnu drasticky horší a trasování tím pádem urputně selhává, nebo se naopak začalo více dařit zachytávat šíření včetně bezpříznakových a horší jsou hlavně čísla – ale jsme na dobré cestě k uhašení ohnisek?

Umělci za pokladnu nebo na ulici

Trasováním a daty pandemii příliš nezvládáme. Ještě hůř na tom ale jsme s jakoukoli koncepčností, strategičností a předvídatelností opatření. Vláda nám totiž předvádí rozprskovou metodu a funguje stylem: „zkusíme udělat tohle a tohle, ne, tohle se nelíbí, tak místo toho tamhleto a možná bychom přihodili ještě tohle, ale až příští týden, nebo vlastně dneska, a na 14 dní, nebo možná rovnou napořád. A teď máme týden nižší čísla a venku sluníčko, tak to všechno rušíme.“ Nemůžu si pomoci, ale zdá se mi to jako morální hazard nejen se situací a zdravím, ale také s ekonomikou a příjmy některých skupin. Nehledě na to, jak to působí (nebo spíš nepůsobí) psychologicky.

Co bych očekávala, je, že na podzim bude mít vláda plán. Nějaký covidový plán, protože tahle situace je v podstatě černá labuť a počítat se s ní v rámci obecných strategií příliš nemohlo. Velmi draze si na jaře koupila čas na přípravu – jen aby se na podzim ukázalo, že té přípravy moc nebylo.

Možná jsem jen náročná, ale plán bych si představovala takto:

  • samostatný informační portál, který bude sloužit jako oficiální podklad pro média i občany a zároveň to, co se zde objeví, bude závažné a myšlené vážně;
  • přehledně sepsaná všechna aktuálně platná opatření včetně možnosti, kam se obrátit, pokud si nejsem jistá, zda se mě opatření týká;
  • informace pro rizikové skupiny (senioři, onko pacienti, chronicky nemocní), shrnující třeba i bezrizikové možnosti nákupu a možnost si požádat o ochranné pomůcky nebo o žádanku na test zdarma (nebo se to celé nedělá zejména kvůli ochraně těchto skupin?);
  • aktuální metodiku, na základě které budou vyhlašovaná opatření, která zohlední nejen chování viru, ale i aktuální možnosti trasování, testování a zachytávání – např. „opatření se projeví s cca 5denním zpožděním, pokud tedy opatření zavedeme v den T, vyhodnotit efektivitu můžeme T+5 až T+10“;
  • výhled opatření, která mohou nastat, a podmínky, za kterých nastanou – tedy např. „pokud se poměr pozitivních /celkových testů zvýší nad 25 %, reprodukční číslo stoupne nad 1,7 nebo se zaznamená komunitní šíření ve školách, zavřou se základní školy“. Od začátku podzimu mělo být klasifikováno, jaká opatření jsou ve hře a minimálně za jakých podmínek a v jakém pořadí se k nim přistoupí. To stejné pak i k uvolňování, což by zafungovalo i psychologicky – konečně bychom měli alespoň relativní termín;
  • ideálně i nějaký plán kompenzací, představení záchranných sítí pro okamžitou nouzi (i kdyby mělo jít „jen“ o soupis již existujících dávek a možností) i plánu dlouhodobé podpory nejzasaženějších oborů.

Proč? Důvodů je hned několik. Například: související ministerstva a instituce by si mohly začít připravovat strategii, abychom se vyhnuli nezacíleným (či špatně zacíleným) dávkám nebo naopak tomu, že některým skupinám zničíme živobytí a necháme je bez pomoci.

Ilustruji to na kultuře, která je mi blízká, a zákazu muzikálů a oper. Chápu, že zorientovat se v tom, kolik máme pracovníků v kultuře, jaké mají typy smluv a příjmů a na co tedy (ne)mají nárok, je ještě horší než se zorientovat v situaci samoživitelek – zdravím paní ministryni. Kdyby mělo Ministerstvo kultury měsíc náskok a počítalo s tím, že tohle může nastat a bude to jedno z prvních opatření, mohlo si o situaci udělat obrázek, navrhnout možnosti podpory pro herce, kteří hráli pro více divadel (a tedy bez pevné smlouvy v jednom souboru). Pokud by neprošla plošná finanční podpora (peníze jsou přece jen momentálně potřeba snad všude), mohlo se domluvit, že hercům (=lidem, co jsou zvyklí v práci mluvit, nebývají nervózní z komunikace a většinou mají příjemný hlas) se po zákazu přednostně nabídne například šance přechodně pracovat v rámci call center KHS. Tím by se ulevilo pracovníkům hygieny a lidé, kteří nedosáhnou na žádnou formu překážek (na straně zaměstnavatele) či podpory, by měli po dobu omezení možnost získat relativně důstojnou práci, která alespoň rámcově reflektuje jejich schopnosti.

(Pokud vás napadlo, že by měli mít nějakou rezervu pro případ výpadku příjmů: zrovna pracovníci kultury jsou touto situací postiženi již podruhé, kdy uvolnění přišlo v době divadelních prázdnin a za jeden měsíc práce se v postiženém oboru zpravidla zcela finančně nezhojíte.)

Náročnou situaci mají kromě umělců a produkce i lidé z event marketingu a „live events“ sektoru, gastra, cestovního ruchu. Narychlo projednávané a nedotažené ošetřovačky (OČR) do podobné situace staví rodiče s malými dětmi. A zasažených profesí a oborů se samozřejmě najde více.

Navíc – pokud by lidé předem věděli, o co přijdou, pokud se bude situace zhoršovat, mělo by to i psychologický efekt. Za a, méně stresu a psychické náročnosti ve chvíli vyhlášení opatření a větší jistota v tom, co se bude dít (ne pouze vědomí, že je to asi zase zasáhne, ale neznají dne ani hodiny) – mohli by se na situaci začít připravovat, řešit náhradní plány pro případ, že na omezení dojde. Za b, někteří by byli motivováni více dodržovat opatření, pokud by věděli, že při dalším zhoršení se opatření dotknou i jich osobně. A za c, to zmíněné orámování nějakými termíny a postupem – opět sníží míru nejistoty, zvýší důvěru ve vládu a třeba i umožní, opět trochu koncepčně a s předstihem, najít způsoby, jak fungovat i přes omezení (jako byla výdejní okýnka restaurací během lockdownu na jaře).

Mně se se sice zákazem kultury a prezenčního vzdělávání značně snižuje kvalita života (většinu svého volného času trávím právě kulturou nebo sebevzděláváním, u kterého mi jde mj. o sociální i profesní kontakty), ale pořád se s tím smířím a jsem na tom vlastně dobře; nikdo mi nezasáhl do živobytí. Pro tisíce lidí se o hlavní zdroj příjmu jedná.

Strasti zoufalé personalistky

Už jen velmi stručně zmíním další věci, které vídám ve svém okolí. Napovídají, že místo, abychom tuhle díru spravili, ji jen záplatujeme a vždycky to někde proteče:

· Zaměstnanci, kteří jsou formálně na překážkách na 60 %, aby si zaměstnavatel mohl požádat o kurzarbeit, ale dostávají zadanou práci.

· Zdravotníci, kterým se plošně snížilo osobní ohodnocení o 20 %, protože přece mají covidový bonus.

· Praktičtí lékaři našich zaměstnanců jim odmítají vydat výpis z lékařské dokumentace, protože covid.

· Zdravotní zařízení, kde jsem registrovaná u praktického lékaře, mi zaslalo zprávu, ať tam hlavně nechodím, že DPN i recept na léky můžeme v 90 % případů řešit na dálku, protože jsou eNeschopenky a eRecepty. Doufám, že tohle zůstane v platnosti i post-covid, při každoroční chřipkové epidemii, ne, že to potom najednou zase nepůjde.

· Zaměstnanci mají vypsanou DPN, resp. „karanténku“, aniž by o tom věděli – dozví se to až ode mě nebo z docházkového systému.

A právě karanténky (dočasná pracovní neschopnost = DPN s poznámkou karanténa v kolonce „profese“) jsou mojí velkou bolestí. Často je mají napsané lidé, kteří se cítí dobře, klidně mohou pracovat, ale mají za sebou rizikový kontakt nebo pozitivní test. Až na to, že Ministerstvo práce a sociálních věcí jim dokonce i umožní pracovat z domova, a to za sto procent mzdy, ne 60 % její náhrady. Potud super. Háček?

Je to zmíněno pouze v tiskové zprávě MPSV (bez jakéhokoli právního podkladu). DPN jako taková je překážka v práci, která per se znemožňuje výkon práce. Náhrady mzdy, případně nemocenských dávek se člověk nemůže vzdát, aby místo toho dostal mzdu. (A nestačí vzít + 40 % základní mzdy, protože náhrada mzdy a hrubá mzda se od sebe mohou slušně lišit.) Na druhou stranu nikdo příčetný nebude pracovat 40 hodin týdně za 60 % náhrady mzdy. A tzv. home office se zákoník práce taky příliš nevěnuje, a to ani bez neschopenky.

Takže jako personalistka moc děkuji za informaci. A jak že přesně to máme udělat? Nešlo by třeba udělat samostatnou instituci karantény, na kterou by se vztahovala jiná pravidla, a když už jsme u toho, tak i samostatný formulář, ne klasickou DPN? Anebo projednat nějaký prováděcí předpis, když je to teď aktuální… třeba místo kanálu Dunaj-Odra-Labe a zahrádkářského zákona?

K tématu jsem se vyjádřila ve zhuštěné podobě ještě v září i na Instagramu, a to následovně:

Měla jsem promoce i v covid době. V rouškách, omezeném počtu absolventů i hostů a zkrácené. A jsem vděčná fakultě za to, že to vymysleli alespoň takto. Největší průšvih u téhle nemoci je, že nemá deadline. Nemůžeme říct, že teď to sice všechno zavřeme, ale je to na tři měsíce, než skončí chřipková sezóna, a pak už jen roušky. Neví se, kdy bude vakcína a jak bude fungovat, aby se daly ochránit rizikové skupiny a ostatní se mohli rozhodnout. Není to tu ani rok, takže nejsou vzorky dlouhodobých dopadů na organismus. A už vůbec nevíme, jak to bude vypadat, až covid zintegrujeme do běžného života jako chřipku. I proto se mi nelíbí ta opatření, respektive jejich forma a nestrategičnost. Roušky sice pocitově nesnáším, ale chápu (dokud nebudou povinné i venku). Jinak jsem ale žila v tom, že jarní lockdown měl vládě koupit čas, aby se nachystala co do ochranných pomůcek, personálních kapacit, scénářů a ideálně i plánu ochrany rizikových skupin za co nejmenších zásahů do života ostatních. Ne, že si pak uděláme prázdniny a začneme od znova. Bezkoncepčně, bez plánů, se změnou postupu co pár hodin. Takhle řídit firmu, tak její úspěch mlátí dveřma, pane premiére. V podstatě je celá moje rodina velmi riziková a já dělám maximum proto, abych je nenakazila. Ale nehodlám se smířit s tím, že je třeba pár let neuvidím. Stejně jako se mi nelíbí myšlenka, že vystuduju, aniž bych jedenkrát šla do školy, nebo že pár let budu bez divadla a až je zase otevřou, tak nebude kam jít. To není zdravé ani pro ekonomiku (která nám tu v nějakém stavu zůstane i ve chvíli, kdy se covid bude řešit zhruba stejně jako chřipka = u většiny populace vůbec), ani pro lidskou psychiku, která je v oblasti zdraví taky hrozně důležitá. Volím tedy cestu pasivní agresivity vůči viru (ne vůči opatřením). Zodpovědný přístup ano, ale i tak žiju, #dokudmuzu. Když mám čas, #jdudodivadla. A pokud to jen trochu půjde, budu podporovat své oblíbené podniky & podnikatele, protože ekonomická krize vzniká hlavně v hlavě. Panika→krize. Hledejme cesty. P.S. Děsí mě, že snad u každého představení, na kterém jsem za poslední dobu byla, herci děkovali divákům, že vůbec přišli. Myslím, že všichni tuší, že bude hůř.

Autorka vystudovala veřejnou ekonomii a veřejnou politiku, pracuje v personalistice.

Článek vznikal mezi 7. a 9. říjnem 2020, reflektuje tedy pouze část nedávno vyhlášených opatření.