KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Deníková (s)kororeportáž autora-občana českého státu a čtenáře českého mainstreamového tisku těchto dnů. 

neděle 11. října

Poutník v promořené zemi

Na osmou večerní mši do kostela vždycky chodím už hodný čas před osmou hodinou, abych stihnul zpověď. Ve vstupní hale našeho moderního konstruktivistického kostela jsem si postříkal ruce dezinfekcí, která je tam k dispozici a kterou od jara (kdy zakázali svěcenou vodu, a kropenka – tedy nádoba na ni – byla pokryta obráceným talířem) při žehnání ji používám místo ní. V celém kostele (kde už od léta zmizely „policejní“ červenobílé pásky označující místa, kde se v něm nesmí sedět – čímž se reguloval vyhláškový počet jeho návštěvníků) jsme byli jen tři: já, postarší kostelnice a neznámý, který seděl v první lavici a vedle něj byl usazen ohromný batoh. Při čekání na kněze, který dosud nepřišel, jsem na stolku našel dětský katolický časopis DUha, který žákům dnešních stále multikulturnějších českých škol představoval tři náboženství, která potenciálně mohou vyznávat jejich spolužáci - ta, která vzešla z praotce Židů a Arabů, Abraháma. Při jeho četbě jsem si uvědomil, že jejich proroci jsou dokonalý průřez společenskými třídami: Mojžíš byl původně egyptský princ, Mohamed obchodník, tedy příslušník buržoazie, a Ježíš, tesař, byl členem proletariátu. Potěšilo mě, když jsem si uvědimil, že i třídně patřím tam, kam mám.

Při čtení jsem uslyšel, kostelnice něco vysvětluje neznámému - a postupně zvyšuje hlas, aniž by její tón byl hněvivý. Přiblížil jsem se a zjistil, že je to cizinec, se kterým se ona snaží domluvit typickým prostým způsobem. 

Pustili jsme se s neznámým do hovoru v angličtině. Zjistil jsem, že se jmenuje Pablo, je z Peru a putuje po Evropě. Právě se vrací z nějaké akce z polské Čenstochové a hledá přespání na jednu noc. V téhle době…

Přemýšlel jsem v duchu, kdo koho víc ohrozí, když ho ubytuji u sebe. To mu ale vůbec nepřišlo na mysl. Ptal se, kdo je naším knězem a zda by ho mohl požádat o nocleh. Zeptal jsem se kostelnice, kdo bude mít dnes mši, a když jsem se to dozvěděl, s radostí jsem Pablovi řekl, že určitě. Když kněz přišel do zpovědní místnosti, požádal jsem Pabla, zda by mi dal přednost – že se před mší vyzpovídám a zároveň spřátelenému knězi nadhodím jeho „případ“, což jsem udělal.

Začínala mše. Ačkoli mám obyčejně ve zvyku sedět v lavici stranou, sedl jsem si co nejblíž Pablovi, za nímž seděla ob lavici moje sousedka z domu, která je zdravotní sestřičkou na srdečním ARu. (Minulý týden mi vyprávěla, že na všech odděleních u nich v nemocnici visí oznámení pro zaměstnance: „Jste-li covid-pozitivní bez příznaků, přijďte do práce a pracujte v ochranném obleku.“ Teď už tam nejsou a jedno z jejich dvou oddělení zavřeli…) V rychlosti jsem jí odvyprávěl Pablův příběh a ona (která mi v době mé nepřítomnosti zalévá v bytě kytky) mi poradila, ať ho ubytujeme radši někde, kde je víc uklizeno (o pandemii se ale nezmínila). Pozoroval jsem Pabla, který z kázání našeho faráře nemohl rozumět ani slovo, vnímal ale jeho osobnost a zdálo se, že vše, co se říkalo, k němu promlouvá. Ve chvílích, kdy v liturgii přicházejí na řadu ustálené modlitby, se mu rouška vlnila slovy, zatímco ve chvílích, kdy má přijít na řadu zpěv, a my (přestože nás bylo v kostele jako not na buben, čímž mezi námi spontánně vznikly nadstandardní rozestupy) jsme v souladu s ministerskou vyhláškou mlčeli, vyjadřovaly jeho oči zděšení. Podruhé jsem v nich tentýž výraz uviděl, když jsme si na obvyklém místě liturgie nepodali ruce. Pochopil jsem z toho, že s podobnou aplikací pandemických pravidel se na své cestě setkal poprvé – v zemi, kde je katolíků a křesťanů mizivá menšina, ale přesto jde o nejpromořenější zemi světa…

Po mši k nám přišel kněz, který (ne kvůli strachu z pandemie, ale protože by si to musel dát odsouhlasit dalšími kněžími) rozhodl, že Pabla na jeho (farářovy) náklady ubytujeme v blízkém hvězdičkovém hotelu. „Jsem kněz – peněz mám dost,“ řekl vážně. (Přestože věděl, že jsem byl poslední rok zaměstnaný na stejné pozici jako on, a že vím, že se na ní bere minimální plat a skoro všichni jeho kolegové si stěžují na finanční podhodnocenost…)

Cestou do hotelu jsme vytvořili malý průvod, na jehož začátku jsme šli my, tři králové: (Pablo, kněz a já, který jsem tlumočil a poskytl svou platební kartu, aby se kněz nemusel přes město vracet na faru pro hotové peníze) a za námi malý průvod souvěrkyň-zvědavkyň. Když jsme Pablovi objednali pokoj se snídaní, řekl Pablo: „Otče, modlete se za mě.“ Pak se podíval na naši malou skupinku, která byla v podstatě celým návštěvnictvem večerní mše, a rozloučil se: „A já se budu moc modlit za vás!“

(Do týdne nám kostely zavřeli. Psal jsem to Pablovi, se kterým jsme si vyměnili adresy. Odepsal, že se za nás bude modlit ještě víc...)

pondělí 12. října

Na speciálně-školní frontě klid

Je to už nějaká doba, co mi můj „mateřský“ sociální podnik dal vybrat, na které sociální frontě chci pracovat, a poslal mě, abych si zkusil i práci ve třídě speciální školy, kde byly nemluvící děti, které jen bily hlavou o zem. Od učitelů jsem se dozvěděl, že jsou tam z vůle bývalé ministryně Buzkové, která kdysi od stolu rozhodla, že úplně všechny děti v tomto státě musejí do školy, a od té doby už skoro dvě desetiletí musejí nešťastní rodiče takové děti vozit dvakrát denně do školy a ze školy a nešťastné ústavy pro ně musejí ty školy provozovat – a to nemluvím o nápadu v našich podmínkách tyto děti inkluzivně zařadit mezi děti zdravé.

Dnes mi jedna z učitelek speciální školy (a autorka výše odkázaných textů o inkluzi) Lubomíra Moudrá napsala: „Média informují chybně – všechny školy v republice se neuzavřely. Speciální školy a školy zřízené podle paragrafu 16 uzavřeny nejsou. Ani druhý, ani první stupeň. Žáci jsou zde od samého počátku podzimních nařízení bez roušek, mají výjimku. Roušky nosí jen na chodby, na WC a do jiných společných prostor školy, ve třídě při výuce je mít nemusí a nenosí je. Speciální a praktické školy jedou normálně dál v plném rozsahu podle rozvrhu, včetně školní družiny a jídelen. Žáci se ve škole nestřídají po skupinkách, výuka se ani nezkracuje. Jako by tyto děti a jejich vyučující vůbec neexistovali. Jsou mimo zorné pole veřejnosti a ministerstva…“ (Více informací v autorčiných otevřených dopisech vládě, které najdete v tomto čísle KN.) 

úterý 13. října

O jednom sémantickém kororekordu a Jak eliminovat lockdown

V deníku Aktuálně.cz dnes vyšel článek s titulkem „ČESKO JE V KORONAVIRU NEJHORŠÍ Z CELÉ EVROPY“. Vyhlásil bych anketu s jedinou otázkou: V ČEM JSTE BYLI V ŽIVOTĚ NEJHORŠÍ? Já jsem byl ve školce nejhorší v učení se zavázat tkaničky na kličku, na základní škole v tělocviku a krasopisu (pero – které se tehdy nekupovalo, ale dostávalo ve škole za pěkné psaní tužkou – jsem dostal jako poslední ze třídy), na gymplu v matematice a na vysoké škole ve fonetice – ale (na rozdíl od tvůrců titulků Aktuálně.cz) nikoli v sémantice…

(Polopatě řečeno: Kdyby bylo Česko nejhorší z Evropy v koronaviru, bylo by to pro naši zemi velmi dobré – ono je ale bohužel nejhorší v jeho zvládání…)

Při četbě dalšího denního tisku mě napadlo, že bych všechny, kdo mají strach, že jejich zaměstnání či podnikání ovlivní lockdown, ale třeba i jen blackout nebo nějaká deadline, mohl pozvat do svého světa. V mém světě totiž tyto jevy vůbec neexistují – stejně jako kreativita, wellness, vouchery, benefity či snacky. Místo nich tam bohužel existuje uzamčení, výpadek a uzávěrka – ale bohudík i tvořivost, rekreace, poukázky, výhody a svačiny. Vůbec nejlíp jsou na tom v mém světě ti, kdo mají ve svém farmaření problém s cereáliemi: ti u mě ve svém sedlačení, rolničení nebo zemědělství mají potíže s obilninami či zrninami.

Otázka je, jestli by to pro ně byla útěcha…

středa 14. října

Na úřadech ve Španělsku – a v Česku

Po Facebooku se rozesílá fotka dvacet let staré Nokie (viz. foto), na kterou někomu přišla esemeska, ať si nainstaluje chytrou karanténní aplikaci. Přesně takový „chytrý telefon“ mám taky. Fotografie je dokonalý symbol odtrženosti státní správy od skutečných poměrů běžných lidí v této zemi – k čemuž kromě pocitu, že každý Čech má chytrý telefon, patří i pocit, že každý český školák má počítač (na distanční výuku), že každý český člověk má zahrádku (viz premiérovy jarní výzvy k práci na zahradě), a hlavně pocit, že i pokud čeští lidi přijdou o prostředky úživy a nedostanou za ně nic náhradou, zůstane u nás sociální smír. Jistě, nějaké kompenzace jsou – ale zase jen pro úzkou skupinu a na většinu se nedostalo. Díky zprávám od Petra Kadlece vím, že ve Španělsku i ze strachu z italského vývoje (kde lidi za karantény bez prostředků začali loupit či se zadlužovat u mafie) došlo na jaře k zavedení pravidelného základního příjmu pro všechny nemajetné, kteří nedostatek prostředků dokládají jediným výpisem z účtu, zakázáno zvyšování nájemného a výpovědi z bytu a prodlouženy splátky půjček a španělským podnikatelům postiženým zavřením živnosti, bylo vráceno 70 % daní, které zaplatili. Podobná opatření jsou v těchto dnech zaváděna v Jižní Koreji. Jak to zatím vypadá u nás, jsem popsal v bodovém záznamu z dnešního dne:

1. Ve své nezaviněné nezaměstnanosti, v níž jsem dva měsíce pobíral podporu tvořící sto a další dva nějakých sedmdesát procent mého celkového nájmu – a pak už řadu měsíců nic (déle se podpora v nezaměstnanosti neposkytuje), jsem dospěl tak daleko, že jsem dnes šel na sociální úřad podat si žádost o příspěvek na bydlení, abych měl na nájem. Na to, abych měl i všechny potřebné papíry, jsem už předtím oběhl dva úřady, Spořitelnu (výpis z účtu, kde se ukazuje, co jsem platil) a ČEZ (předpis plateb za elektřinu a plyn). Zbytek potřebných papírů jsem několik dní po různých koutech schraňoval doma.
2. Na sociálním úřadě (zřejmě aby to bylo zajímavější) vypnuli lístkový systém, takže jsem byl nucen naklonit se co nejvíc do okénka vrátného (o to víc, že přes roušku žadatele ani vrátného není slyšet) a pak podle jeho kusé navigace zmateně oběhnout tři kanceláře a stejně intimně promluvit s pěti úřednicemi, než jsem se dostal do kanceláře, kam jsem příslušný. Zrovna tam seděla klientka – což jsem se dozvěděl z toho, že jsem tam nakoukl, protože světýlko OBSAZENO u okénka taky nefungovalo. Zatímco jsem půlhodinu čekal u kanceláře, kam jsem příslušný, kolem mě pobíhali další hledající klienti, kteří se proplétali mezi diskutujícími úřednicemi z kanceláří, které byly toho času bez svých příslušných žadatelů a, nakláněje se co nejblíže k nim, jim z roušky do roušky radily, do jaké mají jít kanceláře.
3. Po uvolnění poradny jsem vybalil své pracně nahromaděné papíry a těšil se, jak to s paní, kterou už znám, sfoukneme, ale ouha! Ukázalo se, že za tři roky, co jsem o tuto dávku nežádal, je napadl virus GDPR, který je donutil smazat všechny moje někdejší údaje. Hlavním problémem bylo, že jsem doložil pouze nájemní smlouvu pro léta 2013–2017, a pak prodloužení od roku 2020. Namítal jsem, že naposled jsem tam byl v roce 2018 a žádal o příspěvek na stejný byt. Úřednice, která moji domácí i mě zná (!) mi řekla, že to je právě ten problém (že jsem léta stát o nic nežádal…) a volala metodičce úřadu. Od ní se dozvěděla, že má žádost v inkriminovaném čase je nedostatečný argument, který ostatně už nelze doložit, neb data mých předchozích návštěv byla smazána kvůli GDPR, a já musím doložit potvrzení, podepsané mojí domácí (která už na jaře odjela na chalupu na dost vzdálený konec republiky), že jsem se z bytu v roce neodstěhoval a na konci roku 2019 se do něj zpět nenastěhoval. Též se ukázaly být kamenem úrazu dokumenty z ČEZu, kde mi potvrdili formulář starého typu, a taky tři koruny, o které mi po loňském vyúčtování zdražili komunální platbu.
4. Nezdržel jsem se paní důrazně vysvětlit, že vyžadováním podobných nesmyslů ohrožuje sama sebe, protože když budu nyní nucen opět obejít řadu úřadů a s novými papíry z nich opakovaně přijít k ní, zvyšují tím exponenciálně riziko její vlastní nákazy mnou. Nato si povolala posilu: kolegyni z druhé kanceláře a šéfovou. Musel jsem jim všem to všechno vysvětlit znovu – pro špatnou prostupnost zvuku se téměř dotýkav svou rouškou jejich roušek.
5. Ze sociálního úřadu jsem se vydal na ČEZ, kde úřednice nad požadavky, které jsem jí tlumočil, vrtěla hlavou, nicméně mi dala jakýsi papírek s razítkem a vyjádřila se, „že teda ale neví“.
6. Odtud jsem doklopýtal na hlavní nádraží a dostal tam hysterický záchvat smíchu, ze kterého jsem se dostal tím, že jsem zavolal svojí známé, která dělá na našem bytovém úřadě. Byla zrovna na dovolené, ale poradila mi, ke komu mám u nich v práci jít – a popřála mi hodně štěstí v dalším p(r)ostupu systémem.
7. Z ČEZu jsem se tedy vydal na bytové družstvo. Tam na mě dvě doporučené úřednice, které daly dohromady, byly hodné, ale trochu mě vystrašily dotazem, zda jsem ten pán, který má převzít byt po panu Kolocovi (naštěstí to byla záměna se sousedem, který se odstěhoval minulý týden). Obeznalé v mystériu úřední psychologie mě pak poslaly na pokladnu, kde jsem měl zaplatit tři koruny rozdílu, který zmátl úřednice na sociálním úřadě. Předem mě ale upozornily, že platba v hotovosti mě bude stát deset korun navíc.
8. Úřednice na pokladně bytového družstva mě ujistila, že nemusím platit deset korun navíc, a hned to zatelefonovala zpět svým kolegyním, přičemž jim vysvětlila, proč to podle nového nařízení není nutné. Pak jsme spolu měli dlouhý rozhovor, v němž jsme se shodli, že jsme se během krize na jaře těšili, jak se celý tento systém zhroutí – ale on ožil a funguje zas. „Když se to nesesere teď, přijde novej silnější virus, a ten už to složí – ale možná i s náma. Dejte na mě!“ rozloučila se se mnou s vidinou na brzký konec systému radostně paní pokladní.

Když jsem odcházel, podupávala před její kanceláří celá fronta podobně postižených nešťastníků v rouškách...

čtvrtek 15. října

„Karanténní“ školení na úřadu práce

Ráno jsem dorazil na plánované školení na pracovní úřad. Do budovy se vpouštělo po jednom, po vydezinfikování dezinfekčním prostředkem, který stál dole na stolku. Úřednice nám pak dle pozvánky ukázala, kudy k místnosti, kde se máme setkat. Bylo to ve druhém patře, a protože nám neukázali žádné schody, jeli jsme nahoru namačkaní výtah po výtahu. Ve druhém patře jsme – dýchajíce si do tváře – zaplnili chodbu jako demonstranti, a v našem davu se ztrácely úřednice, které pro svůj malý vzrůst nebyly vidět a musely křičet, vysvětlujíce nám, že se dělíme do dvou skupin, jedna, která je nezaměstnaná „dlouho“ musí do jedné místnosti, a ta, která „krátce“ do místnosti druhé. Naštěstí jedna z nich byla moje sousedka, kterou jsem poznal i pod rouškou a přistrčiv v davu hlavu až k ní jsem na ni zakřičel, jak dlouho jsem nezaměstnaný, a ona na mě zakřičela, kam mám jít.

Usadil jsem se v místnosti obsazené nějakými deseti lidmi, na jejímž konci stála lektorka u prezentačního plátna, která nám zprvu řekla, že si taky myslí, že je to blbost, ale jsme nuceni si ponechat roušky i v místnosti. Pak nám poslala papír s prezenčkou, kde se každý musel podepsat u svého jména, u čehož vznikl problém. Dva muži, kteří seděli vedle mě, nevěděli, kam se mají podepsat, protože se oba jmenovali Gejza Balog (Pozn aut. Jméno je změněno.). Zareagoval jsem, že Balog je nějaký zpěvák, ne? – což kvitovali pochvalně, během vzrušeného dialogu, který mezi sebou vedli v romštině. Úřednice je ujistila, že se tedy v tom případě mohou podepsat, kam chtějí, a začalo školení o možnostech úřadu práce, které bylo zahájeno povinným poučením, že u nás má každý na práci stejné právo, ale taky přesně specifikovanou povinnost, jak často ji hledat, aby nebyl vyřazen z evidence úřadu práce. Na to se z romského auditoria ozval hlas, že v tom je právě ta blbost, že jsou zkrátka obyvatelé, kteří u nás práci nedostanou, a pro ně by se měly zákony zvlášť upravit. Úřednice se podívala do jeho papírů a konstatovala, že jeho se její poznámka netýká, protože jak vidí, on měl brigády, a ty se také počítají za práci. Také se zmínila, že klient musí nahlásit výjimky, zda je momentálně v exekuci, protože pro takové klienty je na jejich úřadě zvláštní odvodový i motivační režim zaměstnanosti.

Zeptala se, kdo z přítomných to je. Zvedla se asi polovina rukou.

Potom začala vypočítávat, které všechny služby úřad práce poskytuje. Například pomoc se sehnáním práce v zahraničí, kde – jak zmínila, „jsou peníze příznivé“. Přihlásil jsem se a poznamenal, že jsem na oddělení, které se tím zabývá, byl, ale že tam neměli vůbec žádné nabídky na práci v zahraničí.

„Správně!“ řekla. „Toto oddělení se zabývá pouze administrativní podporou, když už si práci v zahraničí seženete sami!“

Ozval se smích a pár poznámek v romštině, kterým jsem pro svou praxi v sociálních službách porozuměl…

Další probíranou službou byla asistence u výběrového řízení. Úředníci jsou schopni klientům pomoci při vytvoření strukturovaného životopisu, ale i při výběrovém řízení asistovat. Se smíchem zavzpomínala na svou první asistenci, při níž asistovala, a při níž si s klientem předem nacvičili reakce, ale během cesty si uvědomila, že to tentokrát asi nevyjde.

Při popisu všech děr v oděvu klienta a všech fleků na jeho košili se trochu zajíkla…

Pak se probíralo spektrum rekvalifikačních kurzů, které úřad pořádá či sponzoruje. Úřednice zmínila, že absolvovaný kurz bohužel není spojen s jistotou, že klient práci dostanete. Vděčně jsem vzpomenul na jeden případ, kdy se to v minulosti povedlo – firma, ve které jsem se ucházel o práci, uspořádala kurz, úřad práce mi ho zaplatil a já jsem práci získal. (Bohužel za necelé dva roky ředitel, který tehdy kurz uspořádal, firmu vytuneloval…) Ozvala se jedna klientka s tím, že si – stejně jako řada „nezaměstnaných holek“ od nich z vesnice – chtěla udělat rekvalifikaci na kadeřnici nebo kosmetičku, ale žádná taková nebyla. „Ano, nebyla…“ konstatovala úřednice a dodala. „Já vím. Vy jste chtěla dělat tu kosmetičku v Ústí nad Orlicí. Kdyby vás vzali, dali bychom vám příspěvek na dojíždění…“

Dále se zmínila, že úřad prý při podnikatelském záměru poskytuje dotaci na rozjezd podnikání, která tvoří až sto tisíc korun na konkrétní potřeby. Jeden klient za mnou prohlásil, že zakládá firmu na výkopové práce, zda by mu úřad mohl poskytnout dotaci na krumpáče.

„No, to nevím. Ale podíváme se na to.“

S tím nás poslala domů.

pátek 16. října

Nevr mor

Znovu jsem se neubránil a četl denní tisk. Většina mediálních ochránců našeho národního zdraví zapomíná, že existuje i fenomén mentální nákazy. Když vám bude havran rok řvát za oknem, že onemocníte a umřete, umřete bez onemocnění jenom z toho, že řval. A protože u nás doma je novou tradicí, že se lidi musí dělit na dva radikální tábory (všechny migranty sem – všechny migranty ven, nenávidím Zemana – zbožňuju Zemana, Putin je ďábel – Putin je bůh, Flegr je bůh – Šmucler je bůh) a nikdo si nedovede představit, že jsou i lidi jako já, co chtějí jít střední cestou. Podotýkám, že dodržuji všechna opatření a kamkoli jdu, nesu si dezinfekci. Dodržuji vše bez výjimky, ale nikoli ÚZKOSTLIVĚ - tedy ÚZKOSTÍ. Znám z vlastní kůže i vlastní odborné praxe, co to slovo znamená, a tak radši ani nemyslím na to, kolik psychicky nemocných po sobě zanechá mediální kampaň, ve které se nyní nacházíme. Během německých válečných náletů na Londýn byly denně srovnány se zemí desítky domů a stovky lidí v nich zemřely, ale že by v britských novinách kromě seznamu krytů byla denně aktuální čísla mrtvých a příběhy těch, co během náletů umřeli, to tedy ne. To už zavání čímsi, co nemá co do činění s informovaností ani prevencí.

sobota 17. října

Weboví rybáři pandemie

V roce 2012 jsem byl v San Franciscu. Se dvěma kamarády z ČR a jedním kamarádem Čechem z Texasu jsme tam byli pozváni knižním nakladatelstvím jako tým, který přeložil do češtiny knihu Kurz zázraků na celosvětové setkání jejích překladatelů do všech světových jazyků. Tehdy se tam o nás starala jedna americká paní, se kterou jsem mluvil víc než s jinými, protože vykazovala známky přepracovanosti a potřeby popovídání o tom, čehož se v americkém (ale dnes už ani českém…) zápřahu často nedostane nejen v práci, ale ani v rodině. Leccos jsme se o sobě dozvěděli, já o ní třeba to, že její předkové pocházeli z židovské komunity z Kutné Hory – tož jsem jí pak, když jsme pokračovali přes mail, Facebook i papírovou poštu poslal fotografickou knížečku o tomto městě, kde jsem (mimo jiné) taky vyrůstal.

Před časem jsem si vzpomněl, že si moje kamarádka založila na Facebooku další profil, tentokrát bez fotky, a že si ji přidalo i několik společných přátel. Na novém profilu se ale neobjevovaly žádné příspěvky, na rozdíl od starého, přes který jsme si čas od času chatovali. Až včera se mi kamarádka facebookovým chatem ozvala z nového profilu a ptala se, jak se mi daří. Popsal jsem atmosféru v ČR a že kamarád překládá do angličtiny mou reportáž z odběrového místa. Ptal jsem se jí, zda by její nakladatelství nemohlo reportáž někde publikovat. Kamarádka ale tyhle věci ale vůbec nereflektovala a ihned mi navrhla, abych využil služeb jakési organizace DHSFA, který každému, kdo správně vyplní papíry, nabízí 150 tisíc dolarů. Zpozorněl jsem, a když mi jako odpověď na otázku, jak je na tom zdravotně, začala nabízet konkrétního úředníka, který to se mnou vyřeší, napsal jsem rovnou, že nevěřím, že se mnou konverzuje moje kamarádka, spíš to vypadá na nějakého marketingového chatera komerční firmy, ať už skutečné nebo podvodné (jako odpůrce imperiálního kapitalismu v tom v zásadě nevidím rozdíl). Poprosil jsem ji, ať mi odpoví na otázku, v jakém městě jsme se seznámili. Další odpověď zněla, že to s marketingem nemá nic společného, ale když jsem trval na městě, kde jsme se seznámili, další odpověď už nepřišla. Po chvíli jsem si všiml, že její profil neexistuje (asi blokace) a dokonce zmizely všechny její repliky na chatu (což – jak jsem si všiml – při obyčejné blokaci není pravidlem). Naštěstí jsem název organizace hledal Googlem, a tak mi zůstal zachován…

Většina populace u nás jsme naštěstí protřelí Východoevropani, takže na tyhle léčky většinou neskočíme, ale vstávají mi vlasy na hlavě, když si představím, kolik lehkověrných Američanů či Západoevropanů podlehne – a podobné firmičky se tak (v době, kdy vám třeba na pracáku kvůli „ochrannému“ GDPR po dvou letech smažou všechny údaje a vy musíte znovu oběhnout deset úřadů, aby je tam zas měli!) dostanou ke všem jejich údajům. Myslím, že jedním z důvodů současné pandemie je mimo jiné, aby se pořádně napakovaly nejen koncerny (které během první, jarní vlny navýšily svůj majetek o 20 procent), zejména farmaceutické, ale mimo jiné i firmičky tohoto typu.

P. S. Až si zase na Facebooku budete chtít udělat test, jak budete vypadat za 50 let nebo jak jste se jmenovali ve starověku, vězte, že všechny tyto hříčky mají jediný účel: dostat z vás osobní údaje, které je pro „hru“ nutné předem vyplnit.

neděle 18. října

= Den, kdy jsem dostal dopis, ve kterém je všecko

„Vážení a milí;

před pár hodinami jsem se vrátil z hradecké fakultní nemocnice, kde jsem před osmi dny absolvoval pětihodinovou operaci srdce (náhrada chlopně) se třemi bypassy. Původní chlopeň vyměnili za hovězí. Nevím však, je-li z krávy, vola nebo býka. Domýšlím si poslední variantu, protože na dnešek jsem měl erotický sen, za nějž bych v Americe schytal v rámci kampaně MeToo nejméně tři sta let natvrdo. Budu se teď pár týdnů skrývat před světem a tím svinstvem, které po něm poletuje, ale myslím, že to nejhorší mám za sebou. Pomaličku začínám fungovat.

S vědomím toho, že svět stojí za stále větší s odpuštěním hovno, vám nicméně chci připomenout, to, co si jistě občas uvědomujete, ale co bych rád při této příležitosti bez jakéhokoli patosu zdůraznil: dokud kolem sebe máte dobré lidi, jichž si můžete vážit, kteří vás mají rádi (a vy je), stojí za to žít. A život i v těchto sračkách může být krásný i za těchto okolností.

Moc vám přeji, aby byl.

S přáním všeho dobrého

Milan Daniel“