KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Rozhovor s držitelem (velké) ceny Ekopublika za rok 2019 o životním prostředí, ekologickém hnutí, úloze sdělovacích prostředků ve společnosti a jedné malé, skromné a svobodné redakci.

Mnozí cítíme, že pozornost, kterou společnost v ČR věnuje problematice životního prostředí, v letech zhruba 1990 až 2015 klesala. Považujete to za svého druhu nevyhnutelný „megatrend“, nebo spíš působení jednoho až několika málo faktorů, kterému bylo možné nějak předejít a čelit?

V mých vzpomínkách je ještě první polovina devadesátých let spojená s docela velkým zájmem o životní prostředí. Ale máte pravdu, že pak se to nějak zamotalo. Asi to bylo logické: všude kolem byla spousta nových atrakcí a možností, určitou roli sehrála i vyšpono-vaná „antizelená“ rétorika vládnoucí garnitury.

To mluvím o tuzemské atmosféře, ve světě to asi bylo a je na různých místech jinak – v bohatší části světa uvědomění spíš stoupá, v chudších se tyhle věci moc neřeší.

A co můžeme dělat v naší zemi? Při přebírání ceny Ekopublika jsem se snažil vyjádřit myšlenku, že nejhorší jsou lhostejnost, rezignace a také neinformovanost. A že důležité je zajímat se, co se kolem nás děje, a snažit se vylepšovat místa, kde žijeme – každý po svém, jak kdo umí. A chtít totéž i od politiků.

Co si myslíte o vzedmutí zájmu o environmentální problematiku (především o změny klimatu a jejich důsledky) v posledních několika letech? Je to dočasná móda, nebo tu bude s námi dlouhodobě?

Myslím, že to řekl kdysi Ivan Dejmal, že k procitnutí, zbystření a rozhoupání se k činům potřebujeme katastrofu středního dosahu. A podle mě taková věc už nastala, a to v podobě sucha.

Letos sice pršelo víc a léto nebylo tak horké, nicméně stav podzemních vod to nějak zásadně nevylepšilo. Půda je navíc sužovaná převažujícím způsobem hospodaření, což vede k úbytku živin a také k erozi, s tím souvisejí například i lokální povodně. Klimatické změny mají zkrátka spoustu dopadů, které ovlivňují naše každodenní životy. A myslím, že pokud dojde k ohrožení schopnosti přírody nás „podržet“, mohou se dít věci.

Zvýšení vnímavosti a kýžené změny si slibuju i od koronavirové epidemie. Je vidět, že jsme si začali víc vážit možnosti pobývat venku v přírodě, ať už jde o městskou zeleň nebo volnou krajinu.

Je určitý návrat tzv. přímých akcí (demonstrací, blokád a happeningů) jen průvodním jevem toho zvýšeného zájmu, nebo souvisí s nějakou hlubší proměnou společnosti?

Je fakt, že po roce 1989 se s přímými akcemi roztrhl pytel. Mělo to příchuť něčeho ilegálního, divokého až fascinujícího. Libko-vice, Temelín nebo třeba Gabčíkovo, to byly dramatické příběhy, kterým blokády a další akce občanské neposlušnosti dodaly velký náboj. Pak došlo k částečnému útlumu a ochabnutí, možná i proto, že Libkovice stejně padly k zemi a Temelín byl dostavěn a spuštěn, čili blokádníci de facto neuspěli – i když já osobně si to nemys-lím. Podle mě odvedli skvělou práci, ke zvratu situace jim chyběl jen kousek.

Teď tu máme další generaci, které dochází trpělivost, a od které přicházejí projevy nespokojenosti. Přímé akce nicméně nejsou jedi-nou metodou, jak dát najevo názor a usilovat o změnu. Jasně, někdo se opravdu může najít v tom, že bude přelézat ploty, lehat před buldozery a lézt na komíny. Někdo jiný se ale zase může zapojit třeba do činnosti nějakého místního spolku, další může zkusit štěstí v politice, nebo třeba vystudovat příslušný obor. Každo-pádně je vždycky lepší mít vliv než jenom nadávat na poměry.

Co si myslíte o přímých akcích – jsou nutné, účinné, autentické, zbytečné…? Zejména ve srovnání s expertní, advokační, osvětovou a jinou činností profesionálních nevládních organizací.

Některé přímé akce možná nejsou tak autentické jako jiné, nicméně bych je nestavěl proti expertízám, advokacii či osvětě, jak nabízíte. Už jsme to vlastně říkal: ať si každý najde parketu podle své povahy, vzdělání, schopností, možností či vkusu. A že jsou přímé akce někdy účinné, o tom nemůže být pochyb. V dnešní době, která je tolik založená na obrazech a marketingu, to bez nich téměř nejde. Alespoň v začátku, kdy je potřeba na určitý problém či kauzu upozornit širší veřejnost. Jak významná je podle vás v ekohnutí a v naladění společnosti úloha osobností a jaká materiálních podmínek (spotřeby)?

Moje ekologické probouzení, když to mám říct trochu pateticky, se odehrávalo v době, kdy tady byla celá řada charismatických, odborně fundovaných, politicky talentovaných, a přitom hluboce lidských osobností – mám na mysli zejména Josefa Vavrouška, Ivana Dejmala a Bedřicha Moldana, ale i další. Role takových figur je nesmírně důležitá.

Co se týče druhé části otázky, týkající se materiálních podmínek a spotřeby, je odpověď obtížnější. Vlastně se necítím způsobilý mít jasnější názor. Vím, že pro udržení života na Zemi jsou schopnosti přírody klíčové, ale naše psychika podle mě funguje trošku jinak. Myslím, že společenská citlivost a angažovanost stoupá s určitou mírou blahobytu.

Proč vlastně nezasáhla ČR politická „zelená vlna“? Může to být „zezelenáním“ ostatních stran (extrémní příklad z nedávných krajských voleb: bannery ODS, tuším na Vysočině, se sloganem „Přírodě je třeba naslouchat“; ODS!), nebo spíš vnitřními problémy a slabostí české Strany zelených?

Přijde mi v pořádku, že i ostatní politické strany zahrnují ochranu životního prostředí do svých programů, svědčí to o zvyšující se poptávce voličů. A třeba to přiměje Stranu zelených, aby se víc zmobilizovala a neutápěla se v žabomyších sporech mezi umírněnými a radikálními tábory.

Ekologická výchova či přesněji environmentální výchova, vzdělávání a osvěta od převratu s drobnými výkyvy takřka bují: desítky středisek, stovky lektorů, statisíce absolventů, stamilióny korun. Ruku na srdce, neměli bychom kolem sebe vidět lepší výsledky?

Nedokážu posoudit poměr cena/výkon v systému enviromentální výchovy a osvěty. Rozhodně považuji za důležité, abychom především v rodinách a také ve školách učili děti vnímat přírodní zákonitosti a dopřáli jim zažít v přírodě něco nezapomenutelného. Důležitým předpokladem k tomu ovšem je, aby pořád existovala místa, kde je něco takového vůbec možné.

Nakolik mohou sdělovací prostředky formovat společenské povědomí či náladu a nakolik jim spíše podléhají?

Nedá se to podle mě zobecňovat. Jsou média, které na přizpůsobování se společenské náladě mají postavený svůj obchodní model a místo na trhu. Chválabohu pořád existuje řada jiných médií, která fungují jinak. Mám to štěstí, že můžu pracovat v redakci, kde jsou autoři vnitřně poctiví a odvádějí myslím férovou práci.

Co se týče „formování společenského povědomí“, zní mi ten výraz trochu přepjatě až podezřele. A myslím, že role médií je v dnešní době poněkud jiná. Novináři by měli lidem pomáhat zorientovat se v čím dál komplikovanějším a nejednoznačném světě, například v radikálních tvrzeních a názorech, bublajících na sociálních sítích. Ale máte pravdu, že možnost „formovat společenské vědomí“ je pro mnoho novinářů lákavá, jen bychom neměli přehánět. Navíc se oním „burcováním“ někdy mohou objevit překvapivé zájmy...

Mně vyhovuje spíš věcnost a střízlivost, snažím se nacházet fundovanější hlasy, než je ten můj, a zprostředkovávat je čtenářům. Když jsem hrál jako kluk fotbal, trenér na nás křičel: „Balon na zem!“ Znamenalo to, abychom zklidnili hru a místo bezhlavého odkopávání dokázali zvednout hlavu, rozhlédnout se a hrát jako tým.

Liší se v tom postavení médií, která patří oligarchům – či korektněji a obecněji řečeno mají zázemí velkých publikačních domů –, od těch menších a nezávislejších, jako je váš „domovský“ Reportér magazín?

Podle mě je důležité, aby čtenáři věděli, komu jaké médium patří, a dokázali rozklíčovat, jaké mohou mít jejich majitelé redakcí zájmy. Také bych rád připomněl, v čem se situace médií za posledních deset patnáct let dramaticky změnila. Po roce 1989 skoupila většinu českých titulů velká západoevropská vydavatelství. A jejich manažeři i akcionáři mohli být spokojeni. Obchodně jim to šlapalo, neměli tudíž větší důvod zasahovat do chodu redakcí.

Nástup internetu a zejména sociálních sítí přinesl změnu. Vyrojila se spousta on-line obsahu zdarma, také inzerce čili reklama se přestěhovaly na nové digitální platformy. A média výrazně zchudla.

Dosavadní vlastníci začali své tituly prodávat, šance se chopili tuzemští oligarchové. Nekupovali si už ale ziskové firmy, kupovali si vliv. Ve snaze pořídit si jakýsi atomový kufřík se opičili jeden po druhém pro případ, že bude potřeba vyřizovat si účty s konkurencí nebo naopak zamést nějakou kauzu pod koberec – zkrátka prosadit svůj zájem. Magazínu Reportér, kde mám tu čest pracovat, se tohle netýká. Naše redakce je malá, skromná a svobodná.

Jak zvládl a zvládá Reportér ústup tištěných médií a související ekonomické tlaky?

Vlajkovou lodí Reportéra zůstává tištěný časopis a sami jsme překvapeni, jakou trpělivost s námi čtenáři mají. A poněkud překvapivě máme velmi příjemnou odezvu od mladších generací, například od lidí ve věku kolem třiceti let. Některé reportáže či analýzy zabírají deset až dvanáct stránek a jejich čtení rozhodně netrvá pár vteřin. Přesto počet čtenářů a předplatitelů Reportéra už šest let roste.

Mezi tématy vašich článků převládají věda, venkov a životní prostředí. Jste k tomu nějak specificky disponován, vzdělán, nebo to na vás prostě v rámci redakce jaksi vyšlo?

K psaní o životním prostředí mě přivedlo víc okolností. Jak už jsem rovněž zmiňoval při přebírání Ekopubliky, jsem takový skautík z paneláku. Vyrůstal jsem na sídlišti a chodil do oddílu, který se tehdy na začátku normalizace musel oficiálně jmenovat jinak, ale principy byly skautské. Později jsem hodně času trávil s partou kamarádů na Šumavě, ve slovenských horách, v Rumunsku. A dá se říct, že nejsilnější okamžiky jsem v určité době zažíval právě v přírodě.

Když jsem potom v roce 1990 nastoupil do redakce Mladého světa, vyfasoval jsem – obrazně i doslova – stůl po ekologickém novináři Josefu Velkovi, který ve stejném roce tragicky zahynul.

Co se týče venkova a vědy, vždycky mi přišlo, že oba tyto „obory“ mají k životnímu prostředí přirozeně blízko. Navíc jsem se oženil do krásné krajiny na pomezí Brd a Šumavy, kde tráví naše rodina čím dál víc času. Moje žena tady zdědila i pár hektarů polí a malý les. Pak stačí, aby vám stromy sežral kůrovec nebo vidíte obrovské kombajny na vlastních pozemcích, a začnete se zajímat trochu hlouběji o souvislosti. Takže se to tak všechno takhle spojilo dohromady.

Co vás na novinařině nejvíc baví?

Hledat silné a neznámé příběhy. A potkávat se s lidmi.

Marek Šálek

Narodil se roku 1964. Vyrůstal v Praze, kde také vystudoval Fakultu žurnalistiky UK. V roce 1988 odjel na půl roku s Expedicí Lambaréné do Afriky, začal psát do Mladého světa, v roce 1993 nastoupil do Respektu, později pracoval patnáct let v Týdnu. Spoluautor knížek Telnice – Vesnice v rovnováze (o vítězi soutěže Vesnice roku), Libkovice: Zdař bůh! (o likvidaci severočeské obce kvůli těžbě uhlí) a Novináři nejsou zlí (návod, jak proniknout do médií). Člen správní rady Nadace Via a redakční rady časopisu Umění darovat. Břevnovský patriot, slávista a potulný fotograf. S manželkou Danielou mají dva syny, Vojtěcha (1990) a Jindřicha (1999). zdroje: www.tyden.cz a reportermagazin.cz