V karanténě
Záznam karanténního snu, jak jej do podoby divadelní miniaktovky autor zpracoval již 16. března tohoto roku – ale na aktuálnosti mu od té doby příliš neubylo. Spíše naopak...
Osoby
Správce (Tomáš Töpfer)
Jeho syn
Pocestný
Luděk Sobota a Petr Nárožný hrají sami sebe.
Odehrává se na horské chatě za dnů karantény.
Nárožný: Musí to bejt něco ze současnosti, aby se to chytlo, teď když zavřeli divadla. Co jinak budeme jíst?
Sobota: No jo, ale kdo to povolí? Tenkrát jsme kvůli tomu šli za Ludvíkem.
Nárožný: Dneska je důležitý, kdo dá na film peníze.
Pocestný: Nemůžeme se tady ubytovat?
Správce: Ne, v chatě nesmí být pohromadě víc než šest lidí. (k synovi) Jdi k hranicím na to rozcestí! Rychle!
Sobota: Když mě nic nenapadá.
Nárožný: Musí, jinak jsme bez chleba!
Správce: (k synovi) Já jsem se takhle v tvým věku zachránil z koncentráku! Musíš trochu kňourat řecky. Jdi!
Syn: Když já řecky neumim.
Nárožný: Přemejšlej, nemáme už moc času!
Sobota: Nic mě nenapadá.
Správce: Nemáme už moc času! Přes hranice pouštěj jen dva řidiče a závozníka s povolením! Když uprosíš někoho, kdo by tě provez, pískni, já vyběhnu na stráň.
Syn: Já se pudu zeptat.
Správce: Koho, na co?
Nárožný: Tak já něco vymyslím sám.
Syn odbíhá.
Správce: (za synem) Vezmi si roušku!
Sobota: Jó, v pětasedmdesátým to šlo! Ale co máme vymýšlet teď?
Syn: (po chvíli se vrací) Tak já teda pudu!
Správce: Je to jediná šance, jak se můžeme zachránit…
Sobota: Když nás nic nenapadá, tak nemá cenu tady zůstávat. Pane správce, jednu roušku!
Správce: Roušky došly, dejte si tatranku.
Syn: Tati, já půjdu, ale bez tebe, chci s sebou vzít bratrance.
Správce: (brečí) Takhle mi v pětasedmdesátým odešla tvoje máma…
Syn: Stejně nemám roušku...
Sobota: (zakusuje se do tatranky) Dobrá!
Správce: (otře si slzy, sundává si roušku a podává ji synovi) Jdi!
Nárožný: Tak vo čem ten film bude? Ale rychle! De vo všechno!
Sobota: Mě nic nenapadá. (jí tatranku)