Kultura a umění Kultura

Vesmírná loď

Foto Wikimedia Commons

„Projděte se prosím kolem chrámu Sagrada Familia v Barceloně. Prohlédněte si fasádu, její strukturu, detaily. Vstupte dovnitř (normálně by vás bolelo mnohem víc za krkem, takže jestli chcete, opatrně zdvihněte monitor nad hlavu… nebo raději ne). Dobře prozkoumejte pilíře a světlo. Už jste venku? Dobře. Nyní si prosím vyberte jedno z následujících prostředí a popište svoji návštěvu v něm. Popisem, úvahou, emočními zážitky nebo objevy a zjištěními. Můžete při tom být sami sebou, nebo někým zcela jiným, jiným typem člověka, zvířetem či čím vás napadne. Pokuste se pro tento popis prostředí použít něco ze svých vlastních zážitků z předešlé návštěvy barcelonského chrámu,“ znělo zadání distanční výuky v předmětu Dějiny umění (na střední škole). Doplněno ovšem odkazem na krátký videodokument a výčtem s chrámem korespondujících prostředí; krápníková jeskyně, palouk, plíce… vesmírná loď. Touto cestou sdílíme nesamozřejmost jednoho z výsledků, který literárními prostředky překračuje školní představu ohledávání secesní architektury i jakoukoliv učební distanc.


Vešel jsem do jejího pokoje. Působil hrozně, věčně, mrtvě jako ty kytky na nočním stolku, pálivě bez ocasu, v béžových odstínech, ve spěchu neustláno, jediné, co žilo, byly smrkové stěny, – Slyšíte ty zvuky obžerství? – larvy tesaříků, světlo se lámalo skrze zatažené závěsy, evokovalo to ve mně pocit nucené nostalgie, ale věděl jsem, že je nucená. Tohle je naposled, co jsem tu. „Kde je ten kufr?!“ zařval jsem dolů, čekajíc alespoň nějakou odpověď. Promnul jsem si oči, prach usedá. Po levé straně stojí velká skříň (ne, žádná Narnie), vedle ní leží položený kufr ukrytý pod modrou dekou.

Když jsem otevřel ten její starý kufr napakovaný všemožnými věcmi, jako byla sbírka kamenů (asi křemenů, nic jiného z těch šutrů nepoznám), knoflíků (musím uznat, fakt hustejch tvarů a barev), starého oblečení (nemožně složeného), kousky zvláštních součástek, nebo dílů nebo nevím čeho, pár nehtů, ale i chomáče vlasů. No a pak, že já jsem ten, onen.

Vezmu odtud nějaký starý fotky, asi ještě když byla mladá. Pod tím balením jsem našel něco jako kameru, ale sakra starou. Věděl jsem, že do smutečního obřadu zbývá hodina. „Tak když jsem tu naposled…“ zmuchlal jsem a sedl si na tu tmavou deku a v tu chvíli jsem si připadal, že ovládám oceán. Pustil jsem první video.

-Začátek záznamu-

„Právě s Vámi hovoří kapitán vesmírné lodi zvané Potápěč 011. Pokoušel jsem se Zemi kontaktovat již před několika dny, bohužel jsem dostal upozornění na výpadek spojení z naší strany. V tu chvíli jsme byli uprostřed „bouře“. To víte, někdy je to záhul. Pořád samý šutry.“ -zvuky mačkání sušenek v pytlíku- „Tak seš normální, Tome? To nezní jako bouřka,“ řekl. „Já už na to kašlu, proč ji neděláš ty, Frede? Já chci být taky kapitán,“ postěžoval si Tom. Obě postavy stály uprostřed stříbrně vypadajícího prostoru o velikosti naší kuchyně. Z místnosti se táhl chlad až zamlžil čočku kamery, v pozadí bylo slyšet chrčení nějakého větráku. Muži se na sebe podívali a navzájem si upravili skafandry. „Chybí ti hadička, Frede,“ poznamenal Tom, „když seš ten kapitán, tak si to oprav.“ Fred obrátil očima, otočil se zády ke kameře a nějak se snažil hadičku připojit k obleku. „Hej, co vy dva tu děláte?“ do záběru skočila astronautka a já ji hned poznal. Rozsvítila světla. „No tak honem, musíme jim ukázat, jak to tu vypadá, než se nám vybije baterka.“ A jak řekla, tak udělala.

Ukázala na glób. „Takže, takhle nějak se to učíte ve škole. My vám teď ukážeme, jak se to učíme my,“ chvilku si dala pomlku, „bubny, prosím.“ Tom s Fredem okamžitě zareagovali a spustili s propiskou o stůl. Kamera zabrala pohled na velké okno, které se propadalo do hluboké černi. Ale přeci jen, po správném naštelování kamery, celé okno nasvítila modrá záře, jako by vás zalila energií a vy jste pak mohli postavit třeba chrám. Byla tam. Záběr trval asi pět vteřin, ale bylo to jako by se zastavil čas. Rozpitá kostička po kostičce. „Tak teď budeme pokračovat,“ zavelela. Každý detail byl tak precizně vytvořený. Až jste museli začít věřit. Přesnost a podobnost všech malých tlačítek, které samy o sobě dělají velké věci, zvětšila mnohost a blyštivost barev. Když jste se zadívali pořádně, měli jste pocit, že vidíte skrze ně. Doteď nechápu, jak tu mozaiku udělali. Každý pohyb světla byl obětováním stínu. Matné plochy kovově znějících záhybů, které se o sebe lehce opírají, vám ukazují jemnost a značnou stabilitu, se kterými musíte zvládat rozhodnutí na lodi. Když jsme u těch rozhodnutí… radar začal blikat a vydávat zvuky, asi jako… „Píííí bóóó pííí bóóó…“

„Ale ne! Asteroidy!“ všichni se zhrozili. Kameru odložili na stůl, v záběru můžeme vidět nakousnutý sendvič se sýrem a rajčaty. Po chvíli slyšíme od Toma: „Sakra dostali jsme to! Frede, musíš tam dojít, opravit to, nebo tu chcípnem! A to já sakra nechci, chci ke svojí mámě a Fidovi (kocour).“ „Tome, buď sakra chlap a dojdi tam ty!“ zařval Fred. Mezitím si astronautka, společně s kamerou, nasadila vhodný oblek, vylezla po žebříku, a zaklapla víko. Loď zvenčí byla ještě šílenější, asi na ní měl dopad ten svět venku. Všechno se hýbalo, proplétávalo, otáčelo, teď si člověk opravdu přeje, aby se to všechno zastavilo. Běží, (slyšíme její zrychlený dech,) běží po bytelné lávce, která jí je půdou. Vypětí. -BAM- obrovská rána, která ji složila na Zem.

Kamera leží opodál. Zvedá se. „Sakra, ty hadi mě zase dostali!“ vykřikla a odhodila přilbu. „Ale nee, Marie už jsme je málem měli. Teď jim budeme muset znova dát naše sladkosti,“ vyhrkl Tom. „No to nám teda, bratránku, dáte. A bonus chceme, abyste umyli nádobí,“ řekl jeden ze „záporáků.“

„Kolikátá je tohle hra?“ zeptala se Marie. „Tyjo, asi devátá,“ někdo odpověděl. „Tu loď musíme ještě vytunit, Frede, přidala bych další radar. To mi připomíná… Tome, ty už nikdy nebudeš dělat zvuky radaru. Myslím, že se na tom všichni shodnem.“ Všichni až na Toma souhlasili. Ten si sklíčeně došel do lodě pro sendvič.

Marie si vzala kameru. „Takže tohle je devátá hra a šestá porážka v řadě. Příště nad váma vyhrajem!“

-Konec záznamu-

Kamera mi spadla do klína. Vidět ji nadšenou a plnou odhodlání mě překvapilo. Za poslední léta tomu, tak nebylo. Tíha jejího tmavého pokoje na mě spadla, jako když si zakryješ oči. Jako když ji zakryješ oči. Při plnění úkolu ze stanice, tam venku.

Teď je sama sebou v hlubokém vesmíru.