3×007
Vše, co vím o Seanu Connerym. Fejeton z 31. října 2020.
Motto:
Číslo dne?
-007.
Werich a Connery aneb jak se potkali ti, co umřeli právě 40 let po sobě
Dnes zemřel Sean Connery a před 40 lety zemřel Jan Werich – který byl v letech 1960–67 ve zvláštní situaci: měl povolení vedení ČSSR hrát cokoli venku, hlavně, když nebude se svou satirou (jakou dělal v divadle ABC, odkud byl proto odejit) moc provokovat doma. Tak se stalo, že (zatímco pro mého tátu bylo hlavní událostí dětství, když během prázdninové cesty s dědou do Jugoslávie viděl v kině bondovku Goldfinger) byl Werich obsazen přímo do role Conneryho úhlavního nepřítele Blofelda do bondovky Žiješ jenom dvakrát (1967), které se tenkrát u nás přirozeně nepromítaly, protože nebylo možné v zemi východního bloku jako sympaťáka ukazovat agenta západu, který vítězí nad agenty východního bloku – podobě jako později Rambo. Jenže Werich během natáčení těžce snášel hedvábný kostým v proudu agresivní studiové klimatizace, a odmítl se oholit s tím, že herec jako zrůda nemusí vypadat, když zrůdu zahraje. To bylo na hollywoodské tvůrce moc, a tak ho přeobsadili. Ve scéně, která z jejich spolupráce ve filmu zůstala, z něj zbyly jen ruce hladící angorskou kočku…
Connery, jeho veličenstvo, a my s Georgem
Po určitou dobu jsem se potkával s nejmenovaným britským režisérem, který na svém slibném začátku s Connerym filmoval a vyprávěl mi o tom – pak ale pak režisér vypadl ze hry, když uprostřed kariéry odjel na rok do Indie a po návratu už mohl točit jen porno. Poznal jsem ho, když prodával svůj nejstarší obydlený hrad ve Walesu, kde můj kamarád Jiří, zvaný George, tehdy dělal majordoma a my ostatní čeští, slovenští, ale i maďarští au-paiři z celého z celého Walesu jsme za ním jezdili na víkend, a kde jsem se jednou přiotrávil, protože jsem nevěděl, že v Británii se želé prodává jako koncentrát, kde jedna táflička se vaří v hrnci s litrem vody, snědl jsem celou tabulku, která mi v břiše vykynula a já se začal nafukovat jako gumový medvídek, zatímco ostatní au-paiři po mně – tak jako kdysi vojáci po Balounovi ve Švejkovi – šlapali, aby vyšla ven…
Pan režisér, který v mládí točil s Connerym, si ale ve stáří nabalil českou holku, přestěhoval se do levnější rezidence na zámečku u Prahy, odkud byla pobočná větev hraběcího rodu Smiřických ze Škvorce, z níž pocházel Josef Škvorecký. Tam se postupně objevila i většina českých au-pairů, kteří se mezitím vrátili domů. V té době hradní pán přestal svému domorodému majordomovi Georgovi platit výplatu, pročež ten nemohl za brigády na hradě platit nikoho z nás – ale místo toho koupil flašku rumu a pod jejím vlivem udělal jeden z nejpoetičtějších činů, jaký většina z nás přihlížejících zažila: když se mu líbila paní, co stála v zahradě protějšího škvoreckého domu, přelezl plot a na její vlastní zahrádce jí natrhal tulipány.
Tím skončila naše mise ve službách Jeho Veličenstva, které kdysi režírovalo Sira Seana Conneryho.
Chaîne-Conneries
Nakonec ještě jedna, tentokrát už zcela volná, asociace k blahé paměti Seanu Connerymu. Kdysi jsme se švýcarským kamarádem Davidem Ferrarem byli tak drzí, že jsme jako Čech a Švýcar italského původu tvořili slovní hříčky ve francouzštině, jazyce, kterým jsme používali, abychom spolu mohli komunikovat – aniž jsme ho ovšem jeden jako druhý pořádně uměli. Než jsem po měsíci svého prvního pobytu za tedy ještě patrnou železnou oponou odjížděl ze Švýcarska domů zpět, dohodli jsme se, že ten čas, který jsme spolu prožili (a který jsem pak popsal v následujícím vyprávění) ve svých životopisech jednou oficiálně nazveme CHAÎNE-CONNERIES, což ve francouzštině zní úplně jako jméno Bondova představitele, ale znamená to: ŘETĚZ HOVADIN. Stejný řetěz, jakým byla sedmidílná série Conneryho bondovek a koneckonců i tento fejeton na památku dob, kdy mužství bouřilo testosteronem – a hovadiny, které jsme předváděli světu (a svět nám) byly nevinné…