Kultura a umění Kultura

Odpovědnost umělce VIII: Dekolonizace pravidly kolonie?

Z letošní výstavy Dům umění. Foto archiv kgvu Zlín

„Dekolonizujte umění!“ volá se (voláme). Ale od čeho? Od koho? Kde jsou v současném (českém) umění ty kolonie, kolonizátoři? Celoroční seriál úvah o odpovědnosti umělce pokračuje úvahou teoretika, kurátora a vysokoškolského pedagoga Jana Zálešáka.

Je dobrý nápad, abych se vyjadřoval k tématu odpovědnosti umělce? To byla moje první reakce na oslovení k účasti v anketě Kulturních novin. Než jsem oslovení přijal, položil jsem Petru Kovářovi několik doplňujících otázek, hlavně asi proto, abych si sám pro sebe vytvořil alibi, že „díky že můžem!“. Ale ta pochybnost přetrvala a s blížícím se termínem odevzdání textu začala narůstat. Nakonec jsem nepřišel na nic lepšího než ty pochyby využít pozitivně a nechat je, aby samy udaly směr psaní. Vedle odpovědnosti umělkyň a umělců proto budu psát také o odpovědnosti těch, kdo spolu s nimi tvoří „svět umění“, těch, kdo často fungují jako zprostředkovatelé, jako ty a ti, kdo vykládají, interpretují, hodnotí, kritizují… tedy i o své odpovědnosti.

I do našeho prostředí dospěla diskuze o dekolonizaci. „Dekolonizujte umění!“, volá se (voláme). Ale od čeho? Od koho? Kde jsou v současném (českém) umění ty kolonie, kolonizátoři? Nejsme to především všichni my, kdo jsme ovládli pravidla hry a její jazyk, kdo jsme nashromáždili tolik kulturního kapitálu, že zdánlivě nepodléhá inflaci, kdo se necháváme znovu a znovu „ukecat“ k tomu, abychom mluvili za někoho či za něco, a myslíme si u toho, že se nám do toho sice nechce a nemáme na to čas, ale děláme to pro dobrou věc, protože „oni“ to opravdu potřebují? A tak, aniž bychom si toho pořádně všimli, už nejsme jen mluvící a píšící hlavy, které zaplňují slovy vernisáže, katalogy a konstantně redesignované magazíny s krásnými barevnými fotografiemi, ale jsme také členy (a členkami) různých porot a komisí, učíme, píšeme posudky a hodnocení, vybíráme, podporujeme, zamítáme a při tom všem se snažíme zůstat objektivní, i když víme, že je to je právě to, co tak úplně nejde?

O dekolonizaci jsme teď mluvili „ve škole“ se studentkami a studenty umění, kteří, až dokončí studia, budou vrženi do ještě nejistějšího, divnějšího světa, než do jakého vstupovaly jejich starší kolegyně a kolegové před deseti lety (po finanční krizi, která sice odhalila, že císař pozdního kapitalismu je nahý, ale namísto změny přinesly okupační stávky a vlídná tvář Baracka Obamy jen nárůst téhož, doplněný navíc vzestupem identitářství a konzervatismu). Už jen proto, že se na umělecké škole bavíme přes obrazovky a headsety, zatímco ateliéry jsou zavřené, si můžeme oprávněně klást otázku, „kam to všechno spěje?“

A v těch diskusích, nejistých, zadrhujících se, protože o tom tématu vlastně moc nevíme a asi trochu cítíme, že je k nám importované, ale zároveň důležité, jsem si znovu a znovu a víc a víc uvědomoval, že logickým vyústěním by bylo moje mlčení. Odstoupení, přenechání hlasu, přenechání odpovědnosti těm, na kterých nakonec stojí ta drtivá tíha rozhodnutí zabývat se něčím tak nejistým, problematickým a pro velkou část společnosti neviditelným, jako je současné umění.

Mluvím tu o odpovědnosti, která nemusí a možná ani nemůže být výsledkem nějakého emancipačního procesu, která není produktem vzdělání, projevem dospělosti. Mluvím tu o odpovědnosti, která všem těmto věcem může (a možná by měla) předcházet, která nečeká, až na ni přijde řada, ale zkrátka si sedá na volnou židli u stolu, nebo ještě lépe docela ignoruje prostřený stůl, u kterého je ale potřeba mít košili a jíst spořádaně příborem. Mluvím tu o možnosti katastrofické konstelace událostí, o tom, že by hluboká krize, do které se, navzájem izolováni v různých verzích lockdownu, řítíme, skutečně mohla oslabit magickou schopnost světa umění vstřebávat veškeré rozpory do té míry, že dekolonizační strany poslední generace buřičů nepovedou k možnosti postupně se etablovat ve struktuře světa umění, proti níž se revoltuje, ale vyvolají skutečnou krizi, která je jedinou cestou ke změně.