Počteníčko: Literatura jest přepychem
Z pamětí básníka Ladislava Quise.
Ladislav Quis se narodil 7. února 1846 v Čáslavi. Již jako student táborského gymnázia vydával literární časopis. Na pražské univerzitě vystudoval práva a byl redaktorem Slovana a Národních listů. Žurnalistickou činnost musel ukončit kvůli chorobě očí, působil jako advokát v rodném městě a od roku 1884 v Přelouči. Byl překladatelem (Goethe, Schiller) a editorem (spisy K. H. Borovského), angažoval se v Umělecké besedě a v roce 1901 se stal členem České akademie věd a umění. Jako básník patřil ke generaci ruchovců. Zemřel v roce 1913.
Quis je kromě jiného také autorem pozoruhodných vzpomínek na český kulturní život ve druhé polovině devatenáctého století. Těmito slovy v nich charakterizoval vztah (opravdu jenom tehdejší?) české elity ke krásnému písemnictví:
„Lékaři, soudcové, advokáti, inženýři a jiní akademicky vzdělaní lidé považovali a pohříchu z velké většiny dosud považují, sotvaže přičichli k takzvanému praktickému životu, čtení, zejména čtení věcí beletristických, dokonce pak už básní, za zbytečné maření času a vůbec za věc sebe nedůstojnou.
Jedinou jejich četbou bývají politické listy. Následky toho jeví se na nich, zvláště jsou-li svým povoláním poutáni na některé venkovské zákoutí, v úžasném klesání úrovně jejich vzdělání, jež beztoho u přemnohých, i po odchodu z vysokých škol, kde se obmezovali jen na nejnutnější vydření toho, čeho k ledajakému odbytí zkoušek potřebovali, nebylo příliš valné. Tací lidé dívají se s posměchem, s pohrdáním na čtenáře i na spisovatele, literatura jest jim neznámým přepychem a věcí zhola neužitečnou.“
Generace Ladislava Quise mohla pozorovat přeměnu Prahy ze zanedbaného provinčního hnízda v moderní velkoměsto. Jen těžko si již dokážeme představit třeba tuto scenérii:
„Nynější Ferdinandská třída byla nedostavena; tam kde ústí do nábřeží a kde nyní se vypíná Národní divadlo, z druhé pak strany palác hraběte Lažanského, nalézala se po celou tu dobu až do prvních let šedesátých neupravená, hrbolatá staveniště, ležící hluboko pode zdí nábřežní a ohražená primitivním šeredným zábradlím ze starých prken. Na staveništi Národního divadla stála uprostřed ošklivá erární solnice ve slohu venkovských špýcharů, jejíž špičatá prejzová střecha vyčnívala nad úroveň nábřeží. Na drnu staveniště skotačily děti, věšely pradleny prádlo a časem objevila se tu bouda nějakého kočujícího zvěřince.“
Quis byl blízkým přítelem Jana Nerudy, podílel se také na redakci jeho sebraných spisů. V dopise snoubence z roku 1874 popisuje typický Nerudův den:
„Náš Jánoš vstává o 11 hodině. Do půl 12 je s toaletou hotov a jde ze svého bytu v Bartolomějské ulici pohrav si trochu s dětma Lvovýma (bydlí u zpěváka Lva) Ferdinandskou třídou k Dattlovi. Tam se podívá na nejnovější literaturu, což trvá asi 8–10 minut, a pak spěchá do redakce. Tam zůstane až do 1 hodiny, pak jde na oběd k Lotschovi a ve 2 hod. domů. Je-li na něm řada napsat fejeton, napíše ho a pak si lehne na pohovku a dříme n. čte, je-li co nového, n. si hraje s rybičkami v akváriu. Nemá-li fejeton, lehne si na pohovku hned atd. Tak stráví odpoledne až do 6 hodin, pak jde zas do redakce, odtud, když přečte večerní poštu, k divadlu a pak jde neb jede na procházku. V 8 hod. se vrací a jde k Ježíškovům, kdež zůstane do 2 hod. v noci. Pak jde spat... Druhý den se opakuje totéž.“
Vzpomínky ze staré Prahy, Vyšehrad, 1984.