Vesnická elegie
Báseň Ference Juhásze, v níž vrabci, rackové a vrány stěžují si.
Odletěly vlaštovky, i čápi, každý stěhovavý pták,
rákosníci, volavky; odešlo do daleka léto jak
mládí s kouřovou svou barvou, co se s nebem mísí.
V mlhách vrabci, rackové a vrány stěžují si.
Bouřlivě se milují jen netřesky a sléz a potom ještě kdos,
rozechvělý jako zrno, když si na ně klepe kos.
Kohout sedí na plotě, rez ze hřebíků kane,
všechny plaňky, připadá mi, probité jsou dlaně.
Jíní trávu potáhlo, pod cestou listy lopuchu,
kohoutí ocasní péro, podkovák, střep, vyschlou ropuchu,
rozdupanou v létě na placku, jen bodlák a slepičí stopa kvete v blátě,
ze studny jde pára, slunce v růžích mlh už není jiskrnaté.
Bouřlivě se milují jen netřesky a sléz, vlaštovčí hnízdo bez duše je prázdná báň.
Na sloupu je usměvavý svatý Jan a zvedá k nebi dlaň,
má moučně pokapané prsty, tvář, a v zaschlých ptačích výkalech ční jeho hlava,
svým kamenným úsměvem nebeskou pokoru však vyzařovat nepřestává.
V mlhách vrabci, rackové a vrány stěžují si.
Dívky na ples chystají se, oheň ze tmy křísí;
chlapci budou pít a výskat, svěřovat své touhy hlad
nevěstám, co z louže touží vlaštovičky nabírat.
Dny se krátí, noci prodlužují, pro starce i postel je
dopuštění, bafají, jen ve fajfkách jim ohýnek se rozechvěje,
v pokoji zní bzukot zimní mouchy promísený vzdechy,
dlouhatánský spánek přijde, až dá smrtka pokoj kostem, nejsou bez útěchy.
Srpek v rounech zlatých mlh, i ten je ubývání,
muzika a výskot doléhá až sem, až k ránu starcům do hekání,
broukají si do muziky, ale nic jim k spánku nepomůže:
i jim ještě jabloň rozkvete, i třešeň, rozmarýnka, růže.
Maďarský básník Ferenc Juhász (1928–2015) vystudoval budapešťskou univerzitu a byl šéfredaktorem literárního časopisu Új Írás. Získal Kossuthovu cenu a Zlatý věnec poezie, udělovaný v makedonském městě Struga. Spiovatelkou se stala i jeho dcera Anna Juhászová. Báseň Vesnická elegie vyšla v antologii poválečné maďarské poezie Vsazování démantů (Mladá fronta, Praha, 1984) v překladu Václava Daňka.