Z deprese ke štěstí
Na konci října byl zahájen předprodej knihy Z deprese ke štěstí (http://bit.ly/KupStesti), která je autentickou zpovědí mladé maminky, jež se rozhodla o depresi a sebevražedných myšlenkách nemlčet. Autorka Dominika Marhoul se chce také podělit o vlastní zkušenost s vyhořením a se zvládnutím deprese bez antidepresiv. „Kniha je především o hledání štěstí v životě, skrz všechny ty rány na duši. V příběhu vás vezmu nejen na cestu dolů na dno, ale taky po schodech vyvedu nahoru zpátky ke světlu,“ napsala autorka. Kniha je inspirativní, poskytuje návody i myšlenky ze světa osobního rozvoje, přitom působí jako balzám na duši. Aby kniha vyšla, potřebuje její autorka podporu veřejnosti. Abychom šířili informace o jejím projektu dál, rozhodli jsme se otisknout úryvek z knihy.
Kapitola šestá Černá díra
NICKOVY PRVNÍ VÁNOCE
Bydlíme teď v domě u Markovy babičky spolu s jeho mamkou, protože nemáme peníze na vlastní bydlení a vlastně ani kam jít. Marek je většinu času v Německu, a tak žiju s Nickem a dvěma tchyněmi pod jednou střechou.
Všechno jde mimo mě a já se jen snažím zvládat sebe. Přichází Vánoce a moje další zklamání. Abych si udržela nějaký směr, dala jsem si v září za cíl, že vydělám na hodinky pro Marka k Vánocům. On totiž miluje hodinky a já se mu chci nějak odvděčit za to, že jsem pořád v háji a na něm leží odpovědnost. Marek je jeden z lidí, kteří mají rádi top kvalitu, takže jsem po zhlédnutí spousty recenzí chytrých hodinek vybrala jako cílové hodinky Garmin Fenix 5. Stojí víc než 15 000,-, ale když budu dělat grafiku, k tomu nějaké další věci, měla bych to do prosince zvládnout. Takový byl plán. Jenže teď je prosinec a já celkem vydělala 1200,-. Objednala jsem mu alespoň hodinky za to, ale cítím se z téhle akce spíš zklamaná a zničená.
Nick už začíná chodit a já si uvědomuju, jak rychle roste a že většinu jeho života je ze mě depresivní troska. Během půl roku se z batolení a tvora neschopného si pro něco dolézt nebo se v postýlce otočit stalo dítě, které chodí a leze všude, kam se dostane. Taky začal říkat máma a táta a taky anglicky ahoj – hi.
Roste před očima a já se stydím, víc a víc cítím nutnost se sebou něco udělat, tohle si nezaslouží. Jenže tohle vědomí, že už musím, mě ničí ještě víc, každý den mám chuť to skončit a zabít se, ale po zkušenosti v autě vím, že to nedokážu. Raději se smiřuju s tím, že na to nemám, než abych znovu dávala téhle možnosti šanci.
Na Štědrý den do domu přijíždí švagrová Verča s celou rodinou, všichni dělají Nickovi ohromnou radost a i když to není den bez hádání – tak nějak si totiž vždycky najdou důvod se zhádat, přijde mi to celé fajn. Nepociťuju na sobě tlak Nickovy pozornosti a je mi trochu líp. Na Nicka pod naší vánoční koulí čeká pár dárků. Vánoční kouli jsem převzala od táty. Je to naše rodinná tradice. Místo stromečku posbíráme v lese spadané a větrem ulámané větve různých jehličnanů. Doma z nich pak vytvoříme kouli, kterou uvážeme ke stropu a ozdobíme. Jako dítěti se mi na tom nejvíc vždycky líbilo, že pod kouli se vejde daleko víc dárků než pod stromek. Teď se mi na tom nejvíc líbí, že je to ekologické.
Nick zatím moc nevnímá, co to všechno znamená, ale nadšeně trhá balíčky a dárky zahazuje za sebe. Dárkem celých Vánoc se stává mluvící hrnec od švagrové, kterému začíná nekonečná pracovní doba, protože Nick ho jen tak neodloží.
Tohle jsou první Vánoce bez pejsků a já znovu cítím tu strašnou bolest, že jsou pryč. Přijde mi to nelogické, neracionální. Proč by to zrovna dneska mělo být horší než jindy, ale do hlavy se mi naplavují jako vlna vzpomínky na všechny Vánoce, které jsme spolu prožili. Vzpomínám si na Jesmínky první Vánoce, jak našla pod stromečkem, pardon koulí, svůj první postroj a já knihu, jak naučit pejska různé triky. Byla tak nohatá, žhnula jak plamínek v ohni, plná energie, síly, neposlouchala na nic a trhala svůj balíček se sušenou dobrotou na kusy. Tuhle vzpomínku hned střídá další na první Vánoce s Dennym. Přivezla jsem jemu a Ronymu (hnědý labrador švagrové) dárky pod stromeček. Na trhu jsem koupila sušené kosti, hovězí i vepřové, pesani to milují a je to asi ta nejzdravější laskomina, co znám. Hodně se mi líbí ty obrovské. Hlavně protože každý pes naprosto valí oči úžasem, že takhle velká kost je celá pro něj. Miluju to. Dennyho zbožňuju, za těch pár měsíců, co ho znám mi přirostl k srdci a já se jen zoufale snažím si ho držet od těla. Kdybychom se náhodou někdy s Markem rozešli, nezůstane se mnou, logicky půjde s ním. Ale jestli si ho pustím k tělu, k sobě do smečky, jako další dítě, znamená to, že by měl jít se mnou. Nepochopí, že najednou ho panička nechce. Jo je logické, že by šel s Markem, jenže to je pro nás lidi. Psi to vidí jinak. Páníček je ten, kdo s nimi žije po psím, ne ten, kdo je napsaný na nějakém papíru nebo jim dává jídlo. Ale zpátky k dárkům. Když Denny rozbalil tuhle svoji první pořádnou kost, nechtěl se jí vzdát. Vůbec nevěděl, co s ní má dělat. Koukal na ni jak puk. Olizoval ji, vrtěl ocasem a zaboha netušil, jak se tohle vlastně jí. Marek mi tenkrát vyprávěl, jak si půlka rodiny stěžovala na ten smrad :D. Jo ony tyhle sušené kosti krásně voní, po psím, což znamená, že spousta lidských příslušníků smečky by nejraději vzala roha. Ze vzpomínání mě vyruší, jak někdo mluví. Píchne mě u srdce, slzy se mi hrnou do očí a já se snažím to všechno potlačit. V tomhle vzpomínání a zapomínání se nese celý zbytek Štědrého dne. A tak večer, potom co Nick usíná, upadám v dlouhý vyčerpávající a zoufalý pláč. Snažím se ho tišit polštářem, nechci, aby mě někdo slyšel.
Tak takhle jsem si teda Nickovy první Vánoce nepředstavovala, vlastně nic z toho, co se stalo, jsem nečekala. Když jsem dneska vyrazila ven s neteří, synovcem, Nickem v kočáru a pesanem Jackem (hafan Markovy mamči Zuzky), našla jsem sama sebe stát v lese, pozorující dětskou hru. Ty děti jsou neskutečné, před chvílí se hádaly, byly bez energie, v domě se tvářily, jak když každou chvíli puknou nudou a bez života a o chvíli později smějí, řádí a šťastně se tu mlátí větvemi, hlava nehlava. Smála jsem se nahlas až mě bodlo u srdce a hlavou projela myšlenka „jak se opovažuješ smát, všichni pejsci jsou mrtví“. Navíc další z mých srdcových psů, fenka kamarádky, kterou jsem poznala už jako malé šestitýdenní štěně, skončila ze dne na den na sále a čeká ji boj o život. Mými pejsky to nekončí a tahle hrůza pokračuje, tentokrát sladkou tříletou rotvajlerkou Quashou.
Po Vánocích se všechno vrací do známé prázdnoty. Dny jsou tupé a prázdné a já nevím, co se sebou, občas mi je líp a den se zdá jednodušší než jindy, ale nevím, čím to je. Snažím se najít i nějaké informace co s tím dělat, ale nechci léky, nechci psychologa. Moje hlava je pro mě, i přes ten všechen bordel, co v ní je, svatá. Na jednu stranu se stydím za to všechno, co se mi v ní honí, a na druhou, když s někým mluvím o hlubokých věcech, přijde mi jak zlatý grál. Nechci, aby se mi v ní někdo hrabal.
Dny se táhnou, sotva je rozlišuju mezi sebou.
Najednou mi píše Iveta od Quashi. Když jsme se naposledy viděly před měsícem a půl, asi tři týdny po operaci. Věděla jsem, že to Quasha tenkrát vzdává a bez vidiny zlepšení nemá smysl ji dál trápit. Je to peklo tyhle momenty, kdy vás pes prosí, ať ho zbavíte bolesti a jediné řešení je smrt, kterou nechcete vy ani on. Vrací se mi do hlavy vzpomínky na Deirdru, ještě to není ani rok, co jsem tomuhle peklu čelila. Od poslední komunikace s Ivetou jsem neměla na to tomu s holkama dál čelit, a tak jsme se od té doby nebavily. Tak nějak jsem doufala, že to Ivetka zvládla a Quasha už se netrápí. Ale teď mi přišla zpráva: „Ahoj, jak se máš?“ a já jsem si jistá, že ty dvě stále bojují o život, který nemá smysl. Chvíli si píšeme, obě víme, že jsem na dně a tohle mě ničí, ale obě víme, že to je potřeba probrat.
...