Didactica Pandaemonium
Učitelova parafráze Komenského Labyrintu světa a ráje srdce ku 350. výročí autorovy smrti a ročnímu výročí pandemie koronaviru.
Když jsem v tom věku koronavirovém byl, v kterémž se lidskému rozumu rozdíl mezi dobrým a zlým ukazovati začíná, vida já rozdílné mezi lidmi stavy, řády, povolání, práce a předsevzetí, jimiž se zanášejí, zdála mi se toho nemalá býti potřeba, abych se dobře, ke kterému bych se houfu lidí připojiti a v jakých věcech život tráviti měl, rozmyslil. I vyšel jsem od sebe sám já, magister Vere Celebrando Libertas, člověk bohabojný stavu učitelského, a ohlédati se počal, mysle odkud a jak začíti. Vtom ihned nevím, kde se tu vezme člověk jakýsi křepkého chodu, obratného vzhledu a řeči hbité, v počtářských strojích a médiích zběhlý tak, že mi se nohy, oči, jazyk, vše na obrtlíku míti zdál. Ten přivina se ke mně, odkud a kam bych měřil, dotazoval se.
Já, magister Vere, podivě se: „I kdo jsi ty,“ řekl jsem, „můj milý?“
Odpověděl: „Jméno mé jest Všezvěd, příjmením Všudybud, kterýž všecken svět procházím, do všech koutů počtářsky s dovedností techné nahlédám, na každého člověka řeči a činy se vyptávám; co zjevného jest, vše spatřuji, co tajného, vše slídím a stíhám, summou beze mne nic se díti nemá, ke všemu dohlédati počítacím strojem i mobilním zvukovodem a vidovodem má jest povinnost. Nyní jsem hlásnou troubou vrchnosti v zemi vaší.“
Magister Vere: „Všezvěde milý, jsem téhož času zaměstnanec stavu učitelského, odpověz mi mudrou zkušeností tvou prosím na otázku, jež tíží mne v době poslední. Jak to možné jest, že v době nemoci koronavirové hojně rozšířené, kterážto znemožnila společný pobyt učitelů se žáky ve škamnách školních, se opětovně od půli listopadu léta páně dvoutisícího dvacátého mají žáčci nejmenší úrovně základní do škol vrátiti, když nemoc nakažlivá stále mezi lidmi koluje?“
Všezvěd: „Dovol, příteli milý, abych omyl tvůj napravil. Nemoc koronavirová již zdaleka tak silná není, mezi lidmi bohabojnými se šíří méně a méně. Odborníci vaši nejvyšší to změřili, zvážili a spočítali. Nemusíš se tedy již o zdraví své obávati a v plné radosti do budovy školské se navrátit můžeš a se žáčky výuku normální opět započati. A bohyně Oikonomia to taktéž ráda uvítá, neb strádala v půlroce uplynulém, když bohyně Hygieia oslabila kralování její.“
Magister Vere: „Promiň zdvořile, já pamětliv byl, že nikoli Oikonomia, nýbrž ta kteráž všecken svět a běh jeho řídí, od končin až do končin; že slove Moudrost, ač někteří mudrlanti Marnost ji říkají. Což o tom, disputace ta mne tolik netrápí nyní, jakožto dotaz můj mathematický; jak to možné jest, že odborníci koronaviroví změřili, zvážili a spočítali, že nemoc již na síle ztrácí, přičemž wěstník weřejně wenkoncem dostupný tvrdí, že nemoc ta méně se testuje v množství ubývajícím již déle než týden uplynuv, a to až o deset tisíců testů denních méně, než-li týden před tím bylo testů učiněno. Já dím; vezmu-li si do lesa hubný košíček menší, než-li nosil jsem koš o třetinu tak větší před týdnem, logické pak jest, že i méně hub do polévky nyní přinesu v košíku menším oproti týdnu minulému. Anýbrž velikost košíku mého nevypovídá čísla skutečná o množství hub v lese celém. Jak-li pak to mi osvětlíš, příteli Všezvěde Všudybude počtářsky zběhlý, ve zvukovodech a vizovodech aktivní, tudíž znalý věci a schopný správně odpověděti mi, zda správně se dozvídáme počty lidí nemocí skleslých?“
Všezvěd: „Dovol, abych pochybnost tvou napravil. Vidím, že všímavý jsi, avšak podrobnost jedna ve wěstníku weřejném sdělená unikla pozornosti tvé, jakkoli hloubavý tvůj pohled zdál se býti. Mathematická suma lidí pro nemoc měřených říká nám, že počet lidí se zárodkem v těle pobývajícím již klesá, již ani procent třiceti nedosahuje; což to úspěch není?“
Magister Vere: „Opět promiň troufalé oponentuře mé, příteli v disputaci zkušený, já však slyšel jsem od sboru lékařů světových, že hranice vyhovující ne jest procent třiceti, nýbrž pouhých procent pěti. Tedy lékaři tito ctihodní shodli se prý, že nemoc koronavirová zvládnuta může být, pakliže počet lidí pěti ze sta zárodek té nemoci neblahé v těle svém nosí, a nikolivěk více. A království našich zemí českých honosí se nyní počtem třiceti lidí ze sta s nemocí dřímající v útrobách jejich. Proto pochop obavy mé a utiš nepokoj můj, můžeš-li; a odpověz mi prosím, zda víš-li, proč méně se nemoc testuje nyní a falešné uspokojení hlásáno jest z vládnoucího hradu nejvyššího?“
Všezvěd: „Otázky tvé všímavé hbitě zodpovím ti. Ano, přenos nemoci v komunitě lidí královských zemí vašich koluje, avšak moudří zástupci lidu vašeho, jež dle vzoru bohyně Flóry zovou se Tolice vojtěška (Medicago sativa), Prvosenka jarní (Primula veris) a Blatouch bahenní (Caltha palustris), přehled mají veliký a s počtáři jim blízkými správně celou věc spočítati dovedou. Pravda jest, že v době současné nemocnost lidí v království vašem čísel nejvyšších v porovnání se zeměmi jinými ve světě dosahuje, ale paniku proto neprobouzej v srdci svém. Graf mathematický nade vší pochybnost čísly jistými ukazuje, že nyní neblahý zdánlivě počet nemoci kolující bude už klesat jen, jak voda z vrcholu kopce do údolí tekoucí. Ještě k tvé otázce druhé, menšího počtu testů týkající se; důvod testování početně sníženého jest banální, neb dostačující počet pipet testovacích se nedostává, anýbrž proto, že výroba jejich z důvodu poptávky světové nestíhá se tak, jak by záhodno bylo.“
Magister Vere: „Příteli, neměj za zlé, že otázek mých konce to nebere. Jestli pravda jest, že navzdory nemocnosti nezměřené mezi lidmi mnoho nemoci koluje, jist si nejsem, zda opravdu koronavir nakažlivý ubývati bude. Však i potůček zdánlivě nevinný rozvodniti se dokáže a síly ničiví nabýti může. Poslyš počtu tohoto, Všezvěde milý; pakliže osmnáctého dne listopadu tohoto dítka v doprovodu rodičů svých do budov školních navrátí se v království našem, jak vévodové hradní v moudrosti své prozíravé stanovili, v součtu počet osob všech těchto škole se věnujíc velikosti dvou stovek tisíců dosahovati bude. Jak zabráníme v houfu lidu tak velikém opětovného přenosu nákazy zrádné? Rci?“
Všezvěd: „Synu, vidím, že dotazů tvých hloubavých se konce nedostává. Však poněvadžs toho tak žádostiv jsi, dobře, odpovím ti jasně. Maska látková přes ústa i nos vložená kapénkám prskavým přenosu nemoci kašlavé zabrání. A málo-li by to bylo, pak prostředku sofistikovanějšího pedagog školský použíti může, jež zove se respiratorium, kteréžto vrchnost v laskavosti své zadarmo učitelům věnovala.“
Magister Vere: „Pravil jsi, že maska látková přenosu infekce zabrání. Dobrá. Jednu věc zejména připomenouti se vidí, že lékaři ve věci zběhlí tvrdí ve wěstnících, že nemoc ta koronavirová jest maskou látkovou zbržděna, ač definitivně pozastavena není; jen cesta průchodu nemoci od člověka ku člověku zpomalena jest; zpomalena, nikoli zastavena, dle názoru pánů učených. A dovolím se i k respiratoriu vyjádřiti se; zárodek nemoci sic respiratoriem neprojde, avšak na šatu mém neviděn uchytiti se zárodek může a s pronikavostí nemilou dříve či později do útrob mých proniknouti by mohl. Máš-li i k tomu řeč uklidňující, prav, příteli můj.“
Všezvěd: „Opět jsem nepohodlí v hlavě Tvé spatřil, magistře zpytavý. Co to než tvá fantazie dělá? Kdyby ty se ne tak v lidských věcech přebíral a vším všudy co svíně věchtem zmítal, byl by jako jiní mysli pokojné, potěšení, radosti, štěstí požívaje.“
Magister Vere: „A aj, což to spatřuji, jakési mámení se přitovaryšilo, vtom i najednou vítr zavál. Nuž, vidíš, Všudybude, jak chasa naše venkovská i městská najednou zhůru, běhati, skákati, křičeti, výskati začla? Ale což to, pro milý Bůh? Však jsem já myslil, a takť mi od vás slibováno, že toto nejpokojnější dění jest, ježto nemoc trápiti nás již nebude: já pak tak mnoho různic nacházím. Vždyť lidé naši, nevolníci i lidé svobodní, dříve pokojní, teď různicemi jsou zmítaní a jeden druhého nadávkami sprostými a ohavnými častuje. Zdají se býti v síti zvukovodné a vidovodné chyceni, počítacími stroji neblaze kalkulováni, weřejnými wěstníky zmateni a řečmi vládnoucích pánů okouzleni. Jak v různicích těchto pokoje nalézti máme? Jen že se nám cosi zdá, stín lapáme, pravda uchází všudy. Ach, auvech, nastojte!“
Vtom se někteří lidé v ty nesvornosti vkládali a ku pokoji raditi začali: čemuž jsem já se zaradoval. Obhlédaje se pak, hledím ještě, jak Všudybud Všezvěd kvačí nahonem pryč, díc přitom cosi o práci naléhavé jakési v končinách vzdálených. Vtom zmizelo vidění od očí mých, a já poklekna na kolena, obrátil jsem oči vzhůru a Slitovníku svému, jak jsem uměl, poděkoval jsem těmito slovy: „Děkuji, božská moci, že vidět člověku lze, jak svět, jakož všudy převrácený jest a místo pravdy stín lapá, tak i tuto: svobodu v tom zakládaje, aby kdo sobě volen jest, žádnému se v ničemž nechtěl propůjčovati, buď lenost, neb pýchu, neb vášeň tím provodě. Ó blahoslavená porobo synů Božích, nad niž nic svobodnějšího vymyšleno býti nemůže: kdež člověk Bohu samému se podrobuje, aby jinde všudy rozvázán byl! Děkuji proto za zachování rozumu selského, kterýž je moudrostí zdravou naplněn, a důvěru nadsvětskou v boží tu sílu uzdravující v srdcích našich.“
A nasadiv roušky látkové, neochvějně do škamen školních zamířiv byl, duše i tělo mé beze strachu a vnitřním mírem naplněno bylo.
Autor parafráze je učitel, jehož životopis najdete v odkazu pod jeho jménem.
Poznámka editora čísla o autoru předlohy:
Patřil k renesančním osobnostem jako byl Leonardo da Vinci nebo Michelangelo Buonarroti, jejichž génius byl také rozpřažen mezi velkým uměním a velkou vědou – a zároveň stejně jako oni (přestože sám bezpečně ovládal desítku jazyků) patřil k prvním autorům, kteří svá díla psali vedle latiny ve svém mateřském jazyce, v němž se podle něj také mělo učit na prvních stupních škol. Jeho portrét, který je přiložen k textu, namaloval legendární Rembrandt van Rijn. On sám byl přítelem Reného Descartese (přestože nábožensky stáli na opačných stranách – Descartes bojoval na Bílé hoře na katolické straně), švédského kancléře Axela Oxenstierny (byl učitelem jeho královny Kristiny Švédské, kterou později svou divadelní hrou proslavil August Strindberg), ale i jediné hlavy Anglické republiky, Olivera Cromwella. Některé jeho myšlenky se snažil aplikovat kardinál de Richelieu, kterého zas učinil legendou Alexandre Dumas. Goethe o něm 125 let po jeho smrti napsal román Viléma Meistera léta učednická. Byl autorem první koncepce alternativní školy, která vycházela z názoru, že výuka má být názorná, praktická a zaměřená na všechny smysly, protože doslovné biflování učiva ve škamnách nikam nevede. Všichni další velcí reformátoři školství jako Heinrich Pestalozzi, Rudolf Steiner a Maria Montessori se k němu vztahovali jako ke svému inspirátorovi. Bohužel ani dnes, 350 let od jeho smrti, dosud nebyly ve veřejném školství jeho vlasti aplikovány všechny zásady jeho díla. Jeho osudy (ale i mnoho z našich osudů) jsou v úhledné kostce podány ve dvouapůlhodinovém filmu M. V. Kratochvíla a Otakara Vávry Putování Jana Amose.