O zdi v hlavách a o třech dekádách naší památkové péče
Nejen v Česku, ale i v Německu mají dobré důvody k tomu, aby to s oslavami převratu (a znovusjednocení) nepřeháněli. Také poučení z těch událostí můžeme sdílet.
3. října (1990 znovusjednocení Německa, pozn. red. KN), 9. listopadu (1989 padla berlínská zeď, pozn. red. KN), konec roku 2020. Špunty vystřelující z láhví sektu. Z oslav německo-německých výročí nám dodnes zvoní v uších. Srostlo prý, co patřilo k sobě: ekonomický diktát růstu patří k politice, která chápe sama sebe jako zahradníka, který má růst přihnojovat. Co je tady ale k oslavování? Pověstné „tání“ nezalévalo „kvetoucí krajinu“, ale utopilo naději na svět, který není vydírán zákonem zisku. A tato naděje se neutopila v politické liberálnosti, ale v proudu kapitálu. Od doby, kdy jako wind of change zavál sociální chlad, je nutné připomínat, že „znovusjednocení“ bylo vlastně nepřátelským převzetím, že pád zdi byl vynucen politikou laissez faire a že tzv. pokojná revoluce byla kontrarevolucí shora – tedy „z druhé strany“. To znamená odtamtud, kde divočí divoký západ: kde se nebude dít nic nového, protože se to nové zkrátilo na konjukturní cyklus. V tomto ohledu byl převrat pouze obratem na západ: pozápadněním, které mnohému převlékači kabátů, mnohému zapomenutému povýchodňovači a mnohé hayekovské pastorově dceři dopomohl až do čela státu.
Jako wind of change zavál sociální chlad
To, co hlásá Alternativa pro Německo (AfD), totiž že chce „dokončit převrat“, tak nechtěně dostává adekvátní protějšek. Toto „dokončení převratu“ a neoliberální hospodářská politika jsou v konečném důsledku jedno a to samé: Alternativu pro Německo zdánlivě paradoxně nelze oddělit od thatcherovské „neexistence alternativy“ k odbourání sociálního státu. Zatímco se území bývalé NDR nechalo během posledních třiceti let s výjimkou několika univerzitních měst strukturálně vykrvácet, vyrostly na Západě ze země řady a řady rodinných inkubátorů. Oboustranné ochuzení: výsledná postmoderní poušť suburbií propagovaná jako „metropolitní oblast“ je vedlejším produktem logistického podnikání, které zásobuje centra pracovní silou jako zbožím z vlastní periferie. Hluboko na Západě tak máme shluky lidí přebývajících v architektonické bezdějinnosti, a na Východě dějiny navršené v obezděných kubických metrech, z nichž lidé unikají hledajíce příjem. Jestli toto není dialektika kapitálu, co jí pak je?
Agitpropu od „svobody“ po „pluralismus“ se přesto daří klamat v tom, že politicko-ekonomická kolonizace jakékoli alternativy zákonem hodnoty znamená neomezené celosvětové uvěznění lidstva v železné kleci kapitalismu – bez možnosti odejít do exilu, aby bylo jasno. Od toho okamžiku už neexistuje žádné místo, nikde, kde by tomu bylo jinak. Provincializující zeď tak prochází našimi hlavami jako tehdy, jen je nyní spravována Západem. Zamaskovat nerovnost dokáže teď jen vzezření navenek otevřeného superzápaďáka, který si jakoukoli kritiku ze strany dovnitř zaměřených „ubohých výchoďáků“ sám a samozřejmě zakazuje. Zápaďákovi z velkého světa je nakonec jasné, že od Východu nemůže dostat víc než jen jakousi směs panelákové romantiky, teroru státní bezpečnosti a nacistického pogromu. Dávno bylo vytěsněno, že „Východ“ a „Západ“ jsou politickými a nikoli geografickými kategoriemi (Vídeň je východněji než Drážďany; Mnichov východněji než Erfurt; Rusko hraničí s USA na jejich západě, nikoli na východě).
Skutečnost, že jsou „Východ“ a „Západ“ politickými kategoriemi, ale znamená, že jsou kategoriemi ideologickými: například aby bránily konstrukt otevřené společnosti proti jejím nepřátelům – například realitě. Už pojem „východoněmecký“, který si všichni na Západě berou do úst, i když se tam nemluví západoněmecky, ukazuje, jak je na tom péče o památkově chráněnou zeď v našich hlavách. Studená válka se nejvíc otiskla právě v nadstavbě, například v jazyce. Němčina je dnes známa svým nářečovým šovinismem, pod jehož vlivem je například Bavor obzvlášť hrdý na svůj dialekt, zatímco sasština je považována za objektivně blbou.
Shluky lidí, kteří přebývají v architektonické bezdějinnosti
Ale nejen za blbou. I za pravičáckou. Co na tom, že to byl západoněmecký tisk, který za pivoněmeckého mistrovství světa ve fotbalu v roce 2006 dobombardoval svou tehdejší kampaní Ty jsi Německo diskurs v zemi zpět k fangličkářství. Co na tom, že to byly západoněmecké neonacistické kádry, které strategicky obsadily zruinované zbytky dřívější moci, aby převrat tlačily doprava i kulturně. Co na tom, že je „Východ“ jako útočiště těch, kteří se údajně vzpírají vzdělání, produktem západoněmecké státní politiky. Odcizující „svěřenská správa“ (Treuhandanstalt – hlavní úřad pro privatizaci a transformaci východoněmecké ekonomiky, pozn. red. KN) jako nucené vyvlastnění obyvatelstva a solidární přirážka jako vnitroněmecká rozvojová pomoc s dotováním poptávky přece srazily bývalou NDR hospodářsky na zemi levných mezd a konzumu. Co na tom, co na tom, co na tom: v konečném důsledku slouží sražení „Východu“ na jakousi neonacistickou zónu především k tomu, aby zeleno-konzervativnímu „superzápaďákovi“ nezhořklo sousto v ústech – jeho zhnusení nad chudobou tam „na druhé straně“ je totiž závislé na morálním polštáři liberálních argumentů. Východ je chudý a chudoba není sexy, dokonce ani nebo právě ani v Berlíně.
Kdo mluví o tom, že v NDR nebylo všechno špatné, se pak v takovém pojetí světa stává „ostalgickým“ – jako by se s takovým výrokem nedalo polemizovat jinak než zabedněně. Nebo by chtěl někdo tvrdit, že jisté pracovní místo a jistý důchod, výstavba sociálního bydlení, bezplatný systém zdravotní péče a péče o děti zdarma a celkově menší konkurenční tlak a tlak na výkon mají být vždy a bez výjimky považovány za špatné? Kromě toho by mělo být – nejpozději od doby, kdy Shoshana Zuboffová použila pro soudobý globální systém pojem surveillance capitalism (kapitalismus dohledu) – navzdory všem propagandistickým kejklím jasné, že dokonce i spolek diletantů zvaných Stasi nekonečně bledne ve srovnání s globálním dohledovým režimem kapitálu. Sem nás tedy v podstatě zavedlo třicet let absence systémové alternativy.
Rok 1989 ale může být symbolem i něčeho jiného. Ne všichni šli do ulic, aby NDR za pár šupů rozprodali. Právě ten, kdo to bral vážně jako antiburžoazní občan či občanka Německé demokratické republiky, musel při německo-německé přestřelce myslet na Internacionálu, na marxovský slib konce státu i práce a na to, že se věc lidu – res publica – nedá uskutečnit jinak než radikálně demokraticky. Když ho ale vyfotili na té ulici, proměnil se samozřejmě v propagandistický materiál režimu, jehož antikomunismus neopovrhoval ničím tolik jako vlastními ideály.
Rok 1989 může být symbolem i něčeho jiného
Přesto je dodnes nejperfidnější karikovat ty, kteří změnu poměrů odsuzují, jako „ostalgické poražené převratu“ se sklonem k „frustrovanému občanství“. Od počátku sice muselo být jasné, že volební urny na Západě jsou jen jednou z filiálek prézentistického zbožního fetiše, nikdy však nebylo deklarovaným cílem vyměnit bezpečnost státu (tj. Stasi) za svobodu trhu (neoliberalismus). Kdo vyšel v roce 89 do ulic a chtěl tam víc než jen banány a plýtvavou politiku jako v banánové republice, tedy kdo chtěl demokratický socialismus, místo aby se nechal polapit konzumerismem, ten byl, ano: ve velkém stylu podveden.
Historicky nás tak 9. listopad 1989 a 3. říjen 1990 může poučit ve dvou ohledech: zaprvé ohledně toho, že socialismus bez lidské tváře nebyl socialismem a nemohl jím být. A za druhé ohledně toho, že kapitalismus s lidskou tváří je contradictio in adiecto a zůstane jím, protože tak, jak reálně existuje, jím musí být.
Text, který je výtahem z článku „30 let konce dějin“. Znovusjednocení nebo nepřátelské převzetí? a který původně vyšel 9. listopadu 2020 na blogu na serveru deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.
Lukas Meisner studoval v Tübingenu, Colchesteru, Berlíně a Londýně filozofii, komparatistiku a kulturní sociologii. V současnosti se soustavně zabývá kritickou teorií politické autonomie. Ve svých literárních dílech se zabýval mimo jiné propojenými fenomény utopie a dystopie (DysUtopia) a urbanizací a dezertifikací (Das Buch der Wüste [Kniha pouště]). V roce 2020 vyšla jeho kniha Capitalist Nihilism and the Murder of Art, kterou napsal s nizozemským umělcem Eefem Veldkampem.