Výběrové řízení
Ze zkušeností účastníka výběrových řízení.
Nevím, čím to je, ale vždycky když jdu z výběrového řízení – aniž ještě znám výsledek – cítím intenzivní potřebu se zabít. Způsobuje to našedlý pocit přebytečnosti, který jsem nejspíš poprvé zažil už po narození, když mě nejdřív tradičně vzali přes zadek, pak mi vzali krev – a odložili mě do inkubátoru. Začíná to už tím, že se vás nikdo neptá, jaké máte o oboru, ve kterém chcete vykonávat práci, vědomosti. Otázka (dejme tomu), jestli víte, jaké jsou národy Dagestánu, je automaticky vyřešena údajem o vašem titulu.
Máte ho – předpokládá se, že víte, že jsou to Avaři, Lezginci, Darginci, Laskiové, Tabasáránci, Rutulci, Agulové, Cachuři, Ázerbájdžánci, Čečenci, Tátci, Kumykové a Nogajci.
Nemáte ho – nikdo se vás na to neptá, protože to určitě nevíte.
Jinde ovšem titul či přemíra zkušeností naopak vadí. Z jednoho místa mi po výběrovém řízení napsali: „Po vyhodnocení Vašeho profilu bohužel nemáme na této pozici uplatnění pro Vaše zkušenosti.“
Taky se vás nikdo neptá, zda jste či nejste do daného oboru blázen. Pro případ výběrového řízení v kultuře jsem bláhově vypsal všechny kulturní organizace, se kterými jsem měl co dělat či jsem je dokonce rozjížděl – přestože jsem předem věděl, že předseda komise jako vždy znechuceně odfrkne: „Ano, máte v našem oboru řadu aktivit…“ přičemž slovo „aktivit“ vysloví stejným tónem jako se obyčejně vyslovuje slovo „hovno“.
(Ještě, že měl roušku, a z celého znechuceného obličeje byly vidět jen jeho pohrdlivé oči.)
Kdysi jsem o problému profesního životopisu napsal rozverný fejeton. To ale bylo před šesti lety. Tehdy jsem byl ještě schopen se tomu smát… Jistěže bych se na výběrové řízení mohl připravit už „vystajlovaně“ napsaným životopisem. Mám ostatně kamaráda, který se jejich psaním a výcvikem kandidátů (ale taky vyhazováním lidí, kteří už ve firmách léta pracují, ale „neodpovídají jejich momentálním požadavkům“) živí. Pak mám ještě jednoho, který to (včetně vyhazování) dělal dřív, ale pak onemocněl a po uzdravení se stal malířem… A pak mám kamarádku, která se živí tím, že lidem strukturované životopisy na míru píše. Ta mi ostatně můj životopis nedávno upravila. Když jsem ho ale před pár dny posílal čtvrté kamarádce, která podávala mezinárodní grant na žurnalistický výstup o ekologii, ohrnula nos (alespoň si myslím, že to u svého počítače udělala) a zhnuseně mi napsala: „Vždyť ti v tom životopise chybí okraje… Abys věděl, já se totiž strukturovanými životopisy živím!“
(Vypadá to, že skoro všichni se už živí strukturovanými životopisy. Ale čím se mám uživit já?)
„Prosím tě,“ odepsal jsem té kamarádce, Italce, dlouhodobě žijící v Maďarsku. „Jak dlouho jsi ve střední Evropě? Copak nevíš, že tady je i ten nejlepší životopis k ničemu, když to místo nemáš předem dohodnuté?“
„No, vlastně máš pravdu,“ odepsala. „Já myslela jen kvůli tomu grantu…“ Pak už se neozvala. Zřejmě si uvědomila, že si ten grant měla včas předem domluvit…
U posledního výběrového řízení, které jsem absolvoval dnes, jsem učinil nový pokus. Napsal jsem si pár doporučujících vět a vyžádal si pod ně virtuální podpis od lidí, kteří mě znají a mohu je dokonce považovat za své přátele. Na místo sice v kulturní organizaci, ale prostého vrátného, mě na papíře doporučila krajská šéfka největší neziskovky světa, dva šéfové univerzitních kateder a dva jejich šéfové bývalí, proděkan fakulty, prezidentka republikového sdružení majitelů hradů a zámků, jeden ministerský rada, jeden bývalý výkonný šéf diecéze Katolické církve a jeden bývalý ministr kultury (tj. ministr z tohoto režimu. Znám se i s jedním ministrem kultury z minulého režimu, ale toho jsem tam radši neuvedl…)
Když jsem ale vycházel z budovy, jako bych slyšel, co se v ní za mými zády říkalo: „Když zná tolik hlavounů, proč ho nezaměstnají sami? My jsme přece na tohle místo už vybrali naši Haničku (Věrušku, Ilonku), a teď musíme tratit celý den se zákonným výběrovým řízením…“
Docela jim rozumím. Také nechápu, že nikdo z mých výše uvedených známých nahoře nemůže zvednout telefon a zeptat se personálního šéfa své organizace: „Poslyš, mám takovýho kamaráda, vyzná se v redakci a může i fotit, učil, dělal do kultury i turistiky… já vím, že tam to teďka stojí za vyližprdel… jasně, dělal, ale je posera a do nemocnice nebo sociální práce se zatím v pandemii bojí, protože je tlustej… Nemáme volný místo ve vrátnici, kotelně…?“ Mnohokrát jsem se jim to snažil více méně (spíš více) otevřeně naznačit, ale když došlo na jejich vyjádření, vždycky jsem si vzpomněl na odpověď, kterou jsem si zapamatoval z mých milovaných Čapkových Anglických listů:
„Otázka: Já bych se rád podíval do Irska. Co tomu říkáte?
Odpověď: Ah eh eh eh oh oh.
Eh?“
(Než jsem došel z výběrového řízení zpět, potkal jsem před naším domem souseda, kterému před měsícem zemřela žena a já byl jediný z domu, kdo mu kondoloval. Usmál se na mě svou pobledlou tváří, ještě popelavější, než mám v posledních dnech sám.
Usmál jsem se taky.
Hned mi bylo líp.)