Zásadní role tradiční kultury
Sepsání petice proti zrušení Folkloriky (viz minulé vydání KN), jediného pořadu ČT o naší tradiční kultuře, mne přivedlo k hlubším úvahám o smyslu a roli tradiční kultury ve společnosti.
Tradiční kultura je součástí duchovní a kulturní infrastruktury společnosti. Umožňuje, aby lidé ve společně prožívaných rituálech a ve vzájemném předávání kulturních statků (byť i jen písní, dovedností atd.) vnímali celek svého společenství. A aby současně v rámci těchto rituálů (ať už na tradičních hodech, městských slavnostech či pietních akcích) komunikovali – jako fyzičtí LIDÉ – o věcech, k nimž zastávají třeba i různá stanoviska. Účast na sdílených rituálech je spojuje v jejich lidství.
Rozbití či neexistence této kultury znamená tříštění pospolitosti, znamená rozbití komunikačního, přirozeného osvětového a kulturního pole, znamená nárůst asociálního a paranoidního způsobu myšlení při neosobních způsobech komunikace. Tento trend samozřejmě vyhovuje všem, kteří z něj mohou těžit – počínaje pokryteckými vládci či správci, bezohlednými podnikateli a konče šiřiteli všech možných ideologií a partikulárních extrémních názorů.
Ty negativní či destruktivní tendence ze společnosti nikdy nezmizí, jsou součástí její podstaty, protože zrcadlí její nedostatky, ale skrze fungující společenství, skrze mezilidskou komunikaci mimo válečné kolbiště politiky mohou být kompenzovány a kvalita života celé obce se může vylepšovat. Ve fungující jakkoli různorodé komunitě se též projeví pokrytectví a faleš politických představitelů – a v opačném gardu: z ní pak vyrůstají kvalitní politici, kteří jsou zakotveni v realitě a jen tak lehce se nenechávají strhnout ideologiemi a mediální či jinou hysterií.
Starost o tradiční kulturu je starostí o zdraví společenství, jeho těla i duše. Toto bych rád zdůraznil zvláště těm, pro něž boj „o folklor“ ve veřejnoprávní České televizi je jakousi marginálií vedle „velkého“ boje o svobodu a nezávislost. Svoboda bez zdraví neexistuje. Nemocná bytost není plně svobodná, ale už od počátku omezená. A společnost je bytost kolektivní, kde jsou všichni se všemi provázáni viditelným i neviditelným předivem vazeb, podobně jako buňky v organismu. Společnost vnitřně rozbitá, nemocná, není schopna akce, vysiluje se nadbytečnými vnitřními spory, a koneckonců – její politická reprezentace je pak jejím odrazem.