Fejeton Kultura

Zlatokopakabana

Foto Tomáš Koloc.

Divný příběh, plný lásky, sexu, a také peněz.

Začíná to jako v pohádce. Žil, byl jeden hudební vědec, přednášel na AMU. To je taková škola, o které se předpokládá, že by měla produkovat umělce.

Do té školy také chodila zpěvačka, hodně talentovaná a především moc krásná, věřte mi. Hudební vědec ztratil rozum, začal si myslet, že věkový rozdíl třiceti let je přesně to, co ženy vyžadují, a vzal si ji. Po svatbě, ještě před absolutoriem, zpěvačka začala jezdit po světě s komorním orchestrem a seznámila se s pozounistou, který hrál v tom orchestru.

Pozounista z lásky ke zpěvačce založil vlastní orchestr, zcela podřízený repertoáru zpěvačky, a začal dirigovat. Jak už to bývá, manžel zpěvačky se všechno dozvěděl a s pomstou v očích vyrazil za dirigentem, dříve pozounistou.

Stal se divný zázrak. Ti dva se spřátelili a pak byli spolu vídáni, jak si při skleničce vína v tehdejší kavárně Vltava důvěrně povídají.

Na jejich přátelství reagovala zpěvačka pomstou. V zahraničí se seznámila s tympánistou a měla s ním dítě. Po porodu všichni tři i s dítětem zahynuli při ošklivé havárii na dálnici v Německu.

Z hudebního vědce, stále ještě manžela, se stal dědictvím po úspěšné zpěvačce ještě bohatší člověk. Jezdil na zájezdy se svým přítelem dirigentem, dříve pozounistou, jako asistent a dosahovali velikých úspěchů. Dirigent, dříve pozounista, nastudoval něco v divadle v Praze. Tam se seznámil s mladičkou baletkou a okouzlen jejím mládím si ji vzal, jistě také proto, že věkový rozdíl čtyřiceti let, jak si myslel, je ideální pro založení perspektivního manželství.

Jeho přítel, hudební vědec a vdovec, neunesl to, že přítel vyměnil jejich přátelství za vztah k téměř ještě dítěti, a začal chřadnout. Umřel ve vinohradské nemocnici. Ještě před smrtí odkázal svůj majetek (převážně zděděný po zpěvačce), dirigentovi.

Dirigent přestal dirigovat a jezdil se svou mladičkou manželkou po světě. Dost pozdě poznal, že přecenil své síly a v Thajsku zemřel na infarkt. Domů si ho manželka přivezla v plechové rakvi. Pokud po něm truchlila, nebylo to příliš vidět. Dědictvím po všech, o kterých jsem vyprávěl výše, se stala se jednou z nejbohatších dvacetiletých dívek v Čechách.

Tady můj příběh končí.

Pokud si někdo vyberete můj příběh pro napsání románu, nebudu vám bránit, nechci ani korunu, stejně se za knížky mizerně platí. Něco jiného jsou práva na zfilmování, tam se platí dost a při troše snahy bychom se mohli stát konkurencí Rosamundy Pilcherové. Peníze by se mi hodily. Nedávno jsem totiž potkal tu bohatou baletku a chvíli jsme poseděli u kávy: „Kdybys nebyl tak nahá prdel, tak bych si tě, Jarouši, klidně i vzala. Musíš se víc snažit.“

Příběh by určitě mohl pokračovat.

Ale beze mě.