KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Vzpomínka a poslední rozhovor se zemřelým učitelem i přítelem

Zemřel Antonín Jaroslav Liehm. Žil neuvěřitelně dlouho, 96 let. On, který žil takovou dobu v Paříži a New Yorku, zemřel v rodné Praze. On, který celý život zasvětil snaze o udržení a pozvednutí národní kultury zemřel v druhém adventním týdnu - jehož kvalitu mystická učení definují jako spojení s národem. Vidím v tom symbol - i požehnání.

Seznámil nás můj kamarád a spolužák z gymnázia, novinář Štefan Švec, a pan Liehm se pak zaryl velice hluboko do mého života, byl mým prvním učitelem novinářství a učitelem lecčeho (i mou vlastně úplně první branou do reality světa za hranicemi této země), neodvratně nastavil směr mého pohledu na české dějiny a kulturu - ale zároveň mnohokrát zafungoval v mém životě trochu i jako otec. Taky se cítím podobně, jako když mi zemřel otec: vzpomínky se mihají jako v kaleidoskopu a nechtějí se ustálit (naštěstí ten těkavý esejistický styl byl pro muže, na něhož vzpomínám typický):

Rovný s rovnými

Naše první setkání v pražské hospodě. Ohromení jeho osobností, která mi někdy přišla, jako by se do dnešní doby propadla z renezance. Sám byl mužem, kterého ovlivňovaly velké osobnosti: ve 22 letech byl v týdeníku Kulturní politika ( = úhelný liehmovský termín i fenomén, který jsem převzal) pravou rukou šéfredaktora E. F. Buriana, už během své první návštěvy Paříže v roce 1945 se stal monopolním překladatelem her a osobním přítelem Jean-Paul Sartra a během řady setkání s ním se dostal do skupiny nejvýznačnějších francouzských umělců, a v nejlepší tradici Adolfa Hoffmeistera, který totéž dělal za první republiky, začal dělat rozhovory se špičkami světové kultury, kteří byli chlapcem z právě osvobozené střední Evropy nadšeni a on s nimi mluvil jako rovný s rovnými: od největšího britského režiséra Petera Brooka po Maxe Broda, který svým odmítnutím splnit přání Franze Kafky, aby spálil jeho dílo, zachránil Kafku pro světovou literaturu. Později se AJL stal znalcem a teoretickým svorníkem československé nové filmové vlny a československého absurdního divadla, autorem rozhovorových manifestů s jeho špičkami s názvy Generace a Ostře sledované filmy - od čehož při jeho stycích byl už jen krůček k pozici jednoho z jejich nejvýznačnějších mezinárodních propagátorů.

Jaká byla jeho mezinárodní pozice, jsem pochopil, když jsem v roce 2008 spolupořádal mezinárodní konferenci naší sociální školy na paměť Pražského jara 1968. Většina hostů tam byla ze SRN, Itálie a tak dál, na ostatní diskutující vůbec nereagovali - ale, když slyšeli, že je tam A. J. Liehm (kterého jsem pozval já) a viděli ho, udělali kolem něho hrozen jako kolem rockové hvězdy. Byl totiž zakladatel pařížského literárního časopisu Lettre internationale, který se v 70. - 80. letech stal špičkou ve svém oboru, vycházel v 12 jazykových mutacích, a publikovali tam všichni žijící literární nobelisté - a vedle nich jím vybraní debutanti z největších i nejmenších literatur Evropy (najděte takový dnes...) Stal se tak vlastně tichým souputníkem i konkurentem příslušníka československé exilové vlny z roku 1948 Pavla Tigrida (se kterým tiše spolupracoval už od 60. let a jejich pařížské setkání, jež se v Praze prozradilo, se stalo záminkou k odtažení ochranné ruky prezidenta Novotného od liberální čs. kultury - a konsekventně nakonec vedlo k Pražskému jaru) oproti jehož časopisu Svědectví (který však byl zaměřen více politicky) měl jeho projekt skluz 28 let - a přesto se stal nepoměrně úspěšnějším, včetně toho, že přetrval až dodnes.

K jádru kultury skrze příběhy a 60. léta

Ačkoli jeho zjev s batůžkem, z něhož vyvstávaly obrysy knih, byl velmi poutnický, snad i proletářský, způsob jeho "výuky" byl francouzský: učil přes kurtoazní historky. (Jednou jsem mu řekl: "Jste si vědom, že když mi tak vyprávíte, jak jste sedával s Aragonem a Ionescem, zní to člověku mého věku jako: To jsem tak seděl s Komenským" načež on bez přemýšlení odvětil: "Taky jednou budete vyprávět, že jste seděl s Liehmem a nikdo vám to nebude věřit.") Proto měl radši Francii než Ameriku, stýskal si, že americká kultura nezná pojem konverzace a kdykoli byl svými studenty na University of New York osloven, aby za nimi zašel do hospody, na jeho otázku: "O čem se tak mluví?" řekli: "O čem by se mluvilo? Teď se pije!" Setkávali jsme se v pohledu na skutečnost, z jejíhož půdorysu nám za vzrušení vyvstávaly stejné příbuznosti a objevy: byl zřejmě jedním z prvních, kdo si už v roce 1953 při čtení mezi řádky agenturních zpráv uvědomil, že režim padne (viz níže v našem rozhovoru) a pocítil radost z toho poznatku, ale stejně tak ho vzrušilo, když zjistil, že slavný tvůrce divadelní i filmové Mahábharáty, režisér Brook, je bratrancem šéfrežiséra Moskevského divadla satiry Pljučeka. Tohle spojení, které bylo navázáno na přelomu tisíciletí, fungovalo během všech jeho osobních příjezdů do vlasti i korespondenčně, a dopisy, které jsem dostával, byly plné okopírovaných textů, které jsem si měl přečíst, a tento korespondenční kurz ve mně zanechal víc, než jsem kdy dostal na jakékoli "kamenné škole".

AJL byl prvním z galerie "mých exulantů" - a taky osmašedesátníků, z nichž jsem cítil, že jsou do smrti nabití světlem epochy, o níž můj učitel říkal: "V roce 1968 se československá kultura ocitla v situaci, která už nikdy nikde nebude opakovat: ZA PENÍZE REŽIMU se tvořila díla PROTI REŽIMU. Na západě nám to všichni záviděli, protože ta chvilka přinesla takovou sklizeň, kterou má za desítky let problém vyplodit leckterá silná západní kultura". Z této zkušenosti, umocněné třemi desítkami let ve světě svobody (který tehdy ještě nebyl "světem svobody") pramenil i způsob, jakým se díval na československou a českou polistopadovou realitu. Byl to on, kdo napsal nesmrtelný fejeton Knedlíci, ve kterém už na prahu 90. let na příkladu lidí, kteří si nejsou schopni říct v hospodě ani o pořádné knedlíky ukázal národní historickou vlastnost, díky níž opakovaně přicházíme o vše. Byl to on, kdo mi ještě v době, kdy davy politika milovaly, vysvětlil, kdo se stal z Václava Klause, se kterým si byl ještě v 60. letech názorově tak blízko, že spolu psali do Tváře a Literárních listů sloupky pod společným pseudonymem Dalimil. Klausova věta "Musíme skoncovat s obrazem Československa jako země umění a kultury." z roku 1990 AJL stála za to, že o ní z pozice mezinárodního arbitra, zasedajícího v řadě mezinárodních kulturních komisí, napsal rozsáhlou esej Země umění a kultury, v níž napadl zhoubnou klausovskou koncepci odebrání prostředků a komercalizace národní kultury, která až dnes, v době dávno po Klausovi, ukazuje svou skutečnou tvář i těm posledním nechápavcům. Byl to on, kdo mi vysvětlil, jaký je propastný rozdíl mezi Američanem z jihu (který má stejnou historickou paměť jako my) a ze severu (který žádnou historickou paměť nemá), jak nás brzy budou ovlivňovat americké termíny winner a loser, anebo tehdy pro Čechy ještě neuvěřitelný fenomén, že studovat se má jen takový obor, který nese peníze (o to víc si vážil amerických studentů, kteří se vedle něčeho "užitečného" jako je ekonomika či právo, u něj rozhodli studovat divadlo a film, "aby se kromě živobytí naučili i co je člověk"). Byl to on, kdo mě učil dělat rozhovor nejen skrze své knihy rozhovorů, ale učil mě i jak být při rozhovoru přirozený a jak rozhovor "nemá být vidět", ale má se stát součástí výletu či návštěvy hospody s respondentem. A byl to taky on kdo mě s mými prvními respondenty seznamoval: od režiséra Jiřího Krejčíka, přes poslední výhonek dynastie Kostků Neumannů, herce, rozhlasáka a překladatele Julka Neumanna, až po spisovatele Arnošta Lustiga.

Kritik i bytost strážná

Vedle toho si ale A. J. Liehm předplatil náš první nezávislý časopis České listy, vydávaný ještě na VŠ (že jedno z čísel vždy putovalo až do Paříže pro nás tehdy bylo vzpruhou) a stal se neplaceným kritikem mých raných prací, které vždy začínal "Psát umíte, to se musí nechat, ale… vaše texty jsou někdy moc dlouhé ...používáte archaicky 7. pád a myslíte, si, že A. J. Liehm vás na to neupozorní, protože je volem atd." (Když v jedné recenzi pochválil jsem svěrácký film Tmavomodrý svět, dělal si ze mě ještě léta legraci a tituloval mě "Tmavomodrý Tomáš".) Jedno z jeho poučení jsem ostatně nedávno zachytil ve své práci o vývoji české kultury od 60. let dodnes: "Dnes už není první republika, kdy se v redakci Literárních novin sešli samí spisovatelé: bratři Čapkové, Bass, Drda, Peroutka, Langer, Medek, a z Brna Mahen a Těsnohlídek, a v pátek šli s Nezvalem a Olbrachtem k Čapkům na zahradu setkat se s Masarykem a dojednat s ním, aby do pražskýho německýho deníku Bohemia mohli za tvrdé československé koruny psát v Německu zakázaní bratři Mannové a Kästner. Ani není už ani doba 60. let, kdy jsme se my z Literárek jako Kohout, Vaculík, Klíma, setkávali s redakcí Mladého světa, který zakládali Smoljak, Čepelka a Lustig, a z Brna z Hostu do domu přijeli básníci Skácel a Mikulášek, sdělili jsme svoje problémy Honzovi Procházkovi, kterej měl ve svý barrandovský tvůrčí skupině Aškenazyho, Pavlíčka a Hofmana - a Procházka potom o víkendu na Orlíku přeříkal prezidentovi Novotnému všechny naše zákazy, z nichž většina pak byla zrušena, takže jsme si až do roku 1967, kdy se na nás Novotný naštval, mohli v zásadě psát, co jsme chtěli - a byli jsme za to solidně placeni. A už není ani doba naší emigrace, kdy bych se vás s vašimi literárními reportížemi mohl ujmout v Lettre internationale - anebo je věci mohl poslat do Paříže do Svědectví k Tigridovi, do Mnichova do Obrysu ke Strožovi, do Kolína do Indexu k Utitzovi anebo do Toronta do 68Publishers ke Škvoreckejm. Dejte mi tu reportáž, já ji pošlu do Olomouce do Listů k Žákovi - a jestli se chcete uživit, pokračujte s rozhovorama a reportážema. Ty vám jdou."

Vedle toho si ale také si udržoval neustálý přehled, co dělám osobně, a ne já první jemu, ale on (tehdy už skoro osmdesátiletý) mně jako první psal posilující dopisy a pohledy (mezi doprovodnými obrázky je jeden s fotkou Samuela Becketta a jeho (typicky liehmovskou) větou: "Je-li jeden až po krk v hovně, nezbývá už nic, než si zpívat.") a když jsem u kamaráda v Bernu bez pracovního povolení (v roce 2001 ho Čech mimo EU nemohl dostat) sháněl práci, vytelefonoval mi soukromou audienci (!) u svého známého, českého konzula v Bernu, aby mi pan konzul poradil, kde ji sehnat (celý příběh najdete zde). Když se dozvěděl, že jsem odešel z vysoké školy, aniž jsem přešel na jinou, napsal mi: "Chlap, který opouští ženskou, aniž má v záloze jinou, je hazardér." Měl pravdu...

Advokátský syn, který už na střední škole za Hitlera uměl německy a francouzsky jako česky (jeho schönes Prager Deutsch později obdivoval i Helmut Kohl), čelný svazák 50. let, který ale už v těch 50. letech (pro nevinnou parodii na Nezvalovy angažované verše) byl ocejchován jako nespolehlivý, se díky tomu, že v 60. letech do ČSSR zval své známé demokratické levičáky ze světa, stal jedním z těch, co nám vydupali Pražské jaro. Jeden z prvních moderních Evropanů, který o tom, co je evropanství věděl víc, než si mnozí dnešní "evropskohodnotoví" oportunisti bez hodnot dokážou i jen představit (když v 70. letech létal z Ameriky na prázdniny, říkával: "Jedu domů" a myslel tím do Francie či Itálie - do Evropy, která tehdy ještě byla ne papouškem, ale hodnotovou protiváhou USA). Od svých středních let sám demokratický levičák ovlivňující mnohé (guru normalizačních novinářů a zeť Lubomíra Štrougala Jiří Janoušek se k němu hlásil ještě v hlubokých 70. letech, kdy byl už Liehm doma "krvavý pes z exilu"), jehož levičáctví se mu ale v nejlepším smyslu onoho slova promítlo do duše v tom, že v době, která nás nutí, aby se každý staral jen sám o sebe, bojoval nejen o kulturu + politiku = "svou" kulturní politiku, která nesla zřetelný obraz "zázraku" 60. let, ale zároveň se staral o lidi - o každého jednoho zvlášť.

Takový člověk (alespoň na člověka jako já) nemohl nemít vliv. 14. července 2012 (na svátek Pádu Bastily, jehož smysl a projevy mi - jak si vzpomínám - při jednom z našich setkání podrobně vysvětloval) jsem si do deníků zapsal tento sen:

Jsem v čekárně nakladatelství Gallimard. Zvoní tam Liehm. Vejde až do kanceláře a když po chvíli otevřu její dveře leží tam Liehm na poličce na knihy - a pod ním časopis Sport, ve kterém si všimnu, že má literární dvojstranu. Kdopak ji tam asi prosadil?

Svou věčnou vzpomínku zakončím vzpomínkou časnou: Prvním rozhovorem, který jsme spolu vedli roku 2001:

PRAVÝ INTELEKTUÁL JE ČASTO POVOLÁNÍM PÍSMÁK, DĚLNÍK NEBO HOSPODÁŘ

V roce 1968 jste odešel do zahraničí. Jaký je podle vás rozdíl mezi emigrantem a exulantem?

Co se týče emigrace z roku 1968, musíme si uvědomit, že tehdy odešlo odhadem sto tisíc lidí a z těch si myslím tak 99 600 nebo možná i víc, odešlo za lepším, tedy s požadavkem mít se materiálně líp. Těch lidí, kteří odešli, aby venku dělali politiku proti normalizátorům, bylo strašně málo. Já vždycky říkám, že nejlepší lidi zůstali tady. Pár zajímavých lidí sice odešlo, ale elita zůstala tady. Druhá věc ovšem je, co z ní ta normalizace udělala. Česká inteligence totiž emigruje nerada. Proto emigrujeme málo - my a v mnoha kvalitách naši dvojčata, Francouzi. Přesto nám bylo puštěno za jedno století žilou TŘIKRÁT: 1938, 1948, 1968. To je strašná ztráta pro tak malou zemi. Je to bolestně cítit, ale je to tak trochu český osud. Emigrace z roku 68 měla to štěstí, že lidé, kteří šli ven byli vzdělaní, uměli řeči nebo řemeslo. Osmačtyřicátníci se na osmašedesátníky dívali skrz prsty nejen pro politickou různorodost emigrace z roku 68, ale říkali taky: "My jsme přišli, když nebylo do čeho píchnout, myli jsme nádobí a vy přišli k hotovýmu" a měli v tomto smyslu velký kus pravdy. Tady vznikalo napětí, které se po několika letech upravilo, ale ne úplně. Naštěstí mezi sebou česká emigrace nevedla bratrovražedné boje, to Poláci a Maďaři měli mezi sebou frakční války a říkali nám obdivně: "Vy jste dobrý, že spolu dokážete dělat společnej časopis, i když spolu nesouhlasíte." Přít se o to, kdo má morálnější motivaci k emigraci byl luxus: museli jsme něco dělat proti situaci doma. Já například byl novinář a nikdy jsem nechtěl dělat nic jiného než noviny, ale měl jsem možnost studovat a učit, tak jsem si tu profesuru udělal a když mě nechtěli ve Francii, šel jsem učit do Ameriky a do Anglie a pak teprve jsem se do Francie vrátil. Sovětská okupace byla nakonec kuriózně požehnáním i pro českou literaturu. Lidi na Západě zírali na ty tanky v každém západním plátku, vydavatelé si řekli: "To by se mohlo zpeněžit!" a proto po roce 68 vyšlo na Západě nejvíc českých knížek (stejně jako nejvíc srbských a chorvatských vyšlo v době války na Balkáně). Čech Kundera nebo Poláci Milosz a Conrad jsou už dnes součástí světové kultury, ale aby byli, muselo se to nejdřív udělal přes první stránky novin, přes války, přes mrtvoly, přes všechno, co zajímá trh. Dnes českých knížek na západě nevychází ani zdaleka tolik, co vycházelo tenkrát. Chcete-li vydat v Paříži finskou, švédskou nebo holandskou knížku, zaplatí to jejich vlády. Naše ne, ta peníze dává úplně jinam. Po roce 1969 jsem se dostal jako učitel na University of Pennsylvania ve Filadelfii. Uspořádal jsem tam se Škvoreckým, Lustigem a Kunderou v roce 1979 asi největší exilovou konferenci o české literatuře. Milan Kundera tam řekl zajímavou věc, totiž že rok 68 v ČSSR byl jedním z největších a nejlepších momentů evropských dějin 20. století. Na Západě to každý ví (Pozn. red. Viz zde zmíněná věta prezidenta Obamy během jeho státní návštěvy ČR: "Jsme zde díky Pražskému jaru."), ale u nás (počínaje prezidentem) to nikoho nezajímá. Tato malá česká realita je těžká, nedá se v tom žít, ale je těžké s tím něco dělat.

Byl jste dlouhá léta komunista a dodnes na vás je znát, že se na řadu věcí díváte z pozice marxismu. Jak je to s vaším světovým názorem?

Lidi potřebují víru. Tu jim dává jakékoli náboženství. Ať už nacionalismus či komunismus. Angličani kdysi dělali průzkum o největších myslitelích dějin a Marx se ocitl na druhém místě. To není otázka v čem měl či neměl pravdu, ale zmobilizoval lidi, protože se dotkl jejich nejvlastnějších problémů a dal jim víru. Ano, liberalismus, ta víra, že trh všechno zařídí, to je také náboženství. I demokracie je náboženství. Jiná věc je svoboda bojovat za něco a mít přitom jistou šanci, že to můžu i vyhrát. Můžete o to usilovat. Proto šedesátá léta nebyla demokracie, ale byla to svoboda. Česká literatura šedesátých let je toho důkazem. Jako agnostik závidím lidem, kteří mají víru. Intelektuálové, to jsou nešťastní lidé bez dogmatické víry, ale můžou nám ledacos zachránit. Je to jedno jestli je to písmák, hospodář ze vsi nebo dělník z Kolbenky; když se narodí intelektuálem, má to do smrti na čele jako cejch, protože musí snášet život bez absolutní víry, hledat jistotu jen v sobě a neustále na ní pracovat, protože je neustále ohrožena. Znal jsem spoustu univerzitních profesorů, kteří byli vynikajícími odborníky a pedagogy, ale intelektuálové to nebyli. Intelektuál, to je člověk, který když vidí zeď, tak si na ni sáhne. Chce vědět, jestli je tvrdá, jestli ustoupí nebo neustoupí, co za ní je a má schopnost sebereflexe; když vidí, že ta zeď není to, co si myslel, tak to uzná. Každý pár takových známe. V šestnáctém století vznikla Kralická bible. O sto let později nastoupila rekatolizace, germanizace, čeština zmizela z úřadů, ze škol, ale lidé se scházeli po lesích a četli si tam Kralickou bibli nahlas. Ti, co ji četli, to byli ti praví intelektuálové a jejich zásluhou my tady dneska sedíme, mluvíme a myslíme česky. A tito intelektuálové pak v devatenáctém století obnovili kulturu národa bez šlechty. Museli znovu vytvořit českou literaturu, české umění. To, že prvními československými prezidenty se stali filosofové Masaryk a Beneš a posledním spisovatel Havel, to není náhoda. Náš národ to má z dějin zakódováno ve své historii. Inteligence má u nás určující roli, kterou má jinde šlechta nebo buržoazie. Vyvrcholilo to v roce 1968. Umělci a filosofové, co tvořili náš rok 1968, neměli jinou touhu než odevzdat politiku politikům a začít na plný úvazek dělat umění, divadlo, literaturu a filosofii. Čeští spisovatelé se v červnu 68 sešli a rozhodli se zrušit Svaz spisovatelů, zrušit všechny výhody, které spisovatelé měli, aby tuto roli už nemuseli hrát. Ale národní osud jim to nedopřál.

Jak se podíleli světoví intelektuálové na procesu bourání ideologie, který dnes vrcholí postmodernismem a dekonstrukcí?

Já si myslím, že rok 1968 byl konec toho prvního poválečného období. V roce 1945 byla Evropa hladová, rozbitá, padesátá léta padla na to, aby se to zahojilo a v šedesátých letech se najednou ukázalo, že je všechno jinak. V Západním Německu proběhla velice povrchní denacifikace. Moc obou Němecek byla prorostlá bývalými členy NSDAP, kterých bylo před válkou 10 milónů a najednou se jejich děti, intelektuálové začaly ptát: "Co jsi dělal před dvaceti lety?" Na francouzských a anglických univerzitách byl konzervativní restriktivní režim, o fašistické vichistické Jižní Francii se začalo mluvit asi tak před deseti lety a do té doby se říkalo, že Pétainův kolaborantský režim, to nebyla žádná Francie… V USA byl v padesátých letech mccarthismus, zrcadlový obraz stalinismu a mladí na celém světě se masově začali ptát a bouřit. V roce 1968 explodoval v USA černošský problém a problém lidských práv okupovaných národů, mladí si vydobyli revoluci v NDR v roce 53, v Maďarsku a v Polsku v roce 56. .. Mě v roce 1949 vyhodili odevšud, ač jsem byl v KSČ. Scházela mi ale, jak už jsem říkal, dispozice věřit. Poslali mě na vojnu a pak do ČTK, kde jsem byl posazen ke stroji HEL (dálnopis ani mail tenkrát nebyly), a překládal jsem zprávy, které nám chodily výhradně z Moskvy. Tenkrát bylo základním pilířem komunismu dogma, že "třídní boj po vítězství socialismu se zostřuje." A najednou v dubnu 1953, týden po smrti Stalina, čtu úvodník moskevské Pravdy a tam stojí, že třídní boj po vítězství socialismu SLÁBNE. Volám kamarádovi:

- "Můžeš mi říct, co je s třídním bojem po vítězství socialismu?"

- "Co by bylo, zostřuje se."

- "Já jsem vždycky věděl, že jsi starej revizionista. Že se zostřuje, to vůbec není pravda, protože tady mám v PRAVDĚ, že slábne."

V tu chvíli jsem věděl, že socialismus se musí zhroutit. Že to celý to spadne, když vyhodíte tenhle zrůdný podstavec? Proti komu teď budou bojovat?

V Maďarsku bylo nižší procento komunistů, a proto u nich proběhla revoluce už v roce 1956, a u nás až 1968. Ale u nás to zasáhlo hlouběji. Maďarsko´56, to byla jednorázová exploze, ale proces šedesátých let u nás pokus dlouhodobě modelovat společnost. Polistopadové vedení to nechápe. Tady se přijalo dogma, že v roce 1948 spadla klec a až do roku 1989 se nic nedělalo. Ale to není pravda! Jak se stalo, že v šedesátých letech se nejvíc globálně protikomunistických knih vydalo nikoli na Západě, ale v Československu, Polsku a Maďarsku?! Jak se stalo, že v tomto ČSSR šedesátých let se Václav Havel mohl stát nejslavnějším českým dramatikem, který byl hrán nejen na světě, ale především doma?! Zase je to o těch jistotách, kdy kdo chce mít víru, potřebuje černobílý svět, a tak CELOU etapu 1948-1989 vyčerní. Dokonce jsem slyšel formulaci, že "Rok 1968 byl poslední pokus o záchranu komunismu; naštěstí se komunismus zachránit nepovedlo, a proto máme svobodu." Když Jan Hus a Martin Luther přišli s kritikou církve, kritizovali ji jejím jazykem, když ji chtěli zreformovat. A to je vždycky daleko nebezpečnější a efektnější. Každá institucionalizovaná ideologie se bojí víc než nepřítele zvenčí nepřítele zevnitř. Kladení otázek zevnitř je první krok. Nezapomeňte, že Gorbačov byl partajní funkcionář tak říkajíc od narození, ale měl oči k vidění, začal věci nazývat pravými jmény, a to byl konec. Ukázalo se, že komunismus může existovat jen jako uzavřená společnost. Zvlášť ten náš. Už jsem mluvil o těch národech a v Evropě jsou dodnes dvě komunistické strany, které jsou jako dvojčata a kterým stalinismus prorostl až do paty: česká a francouzská. Jenomže ve Francii osmdesátých let, kdy komunisti se svými dvaceti procenty blokovali jakoukoli vládu, měl prezident Mitterrand odvahu říct: "Pojďte, tady máte tři ministerstva a račte pracovat…" A během pěti let měla KSF šest procent a nikdy se z toho nevzpamatovala. Komunismus byl vymyšlen jako bojový systém, který měl svrhnout kapitalismus, později převzal vládu, ale pořád to byla kónicky uzavřená bojová sekta. Komunismus s minulým stoletím umřel. Bylo to vymyšleno pro úplně jinou společnost.

Jak mi tedy při své teorii totalita versus intelektuál vysvětlíte tolik skvělých čistých a INTELEKTUÁLNÍCH komunistů?

Právě VY jste nikdy neslyšel o pověstném radikalismu intelektuálů? Intelektuál nesnáší stávající svět a v procesu o jeho reformu se přece spojí s kýmkoli. Má sklon k radikalismu vůči všemu, nemusíme chodit daleko; už proti tatínkovi. Aragon byl zakladatel surrealismu a ten se vzápětí rozštěpil, protože ti nejradikálnější surrealisté v čele s Aragonem přešli do KSF. Sartre od roku 1964 nenapsal řádek literatury, protože "nechtěl psát pro buržoazní čtenáře" - stejně jako Honza Drda, který od svého vstupu do politiky dokázal psát už jen pohádky. E. F. Burian se stal členem KSČ už v jinošství (a už ve třicátých letech po něm šli gottwaldovci). A nejde jen o komunisty. Céline, asi největší francouzský spisovatel a antisemita až Bůh brání. D'Annunzio byl básník a zároveň fašista, který ještě po první světové válce Jugoslávcům obsadil Rijeku. Ezra Pound seděl za války v Římě a dělal pro Mussoliniho rozhlasové relace. Vezměte si Gogola, toho příznivce samoděržaví. Aragon byl celý život v ÚV KSF a vystrkovali ho na pódium jako cvičeného medvěda. To bylo nařízeno z Moskvy; každé ÚV muselo mít svého cvičeného spisovatele. A přitom každá řádka Aragonova díla je polemikou s tímto jeho postojem. Aragon si celý život přál napsat komunistický román. Napsal "Komunisty" a nikdy předtím ani potom už takovou blbost nenapsal. Jeho talent mu prostě v tomto případě podvědomě vypověděl službu. Nedávno měl Aragon sto let, seděli jsme na oslavě jeho narozenin a francouzský kritik Jean d´Ormesson začal projev nádhernou větou: "André Malreaux je sice v Pantheónu (Pozn aut. "Slavín" francouzských mrtvých), ale Aragon, to byl spisovatel !"

Politika má pro kumšt dělat dobré podmínky, ale už by se jednou mělo přestat měřit politiku kumštem a kumšt politikou!