Dopis od starobního důchodce
Vážená redakce,
posílám vám při plném vědomí těch 5 000 Kč, které jsem od státu jako důchodce dostal. Ne, že bych je nemohl utratit, ale nechci je, a vy, váš redakční provoz, je potřebujete víc.
Nedávno jsem se totiž nešťastnou náhodou díval na ten mizerný pořad Máte slovo s tou strašidelnou krasavicí paní Jílkovou, její tatínek psával překrásné pohádkové hry, hráli jsme s dětmi z Uherského Brodu jeho nezapomenutelného Ptáka Ohniváka a lišku Ryšku, takže se té paní trošku divím. To sem však nepatří.
Moderovala pořad o stavu obrany našeho státu, jestli mají naši vojáci dostat těch 950 kulometů z Belgie, za x miliard korun, vrtulníky z Ameriky, radary z Izraele, jestli mají nárok v této krizi na miliardy, které si naplánovali, i na to, tuším, že třináctimiliardové navýšení v příštím postcovidovém? roce, nebo ne. Pan Metnar, ministr obrany, že když ne, spáchá sebevraždu, pardon fake, resignaci.
Na tom pořadu, kde si jeden druhému skákali do řeči tak, že člověk se v tom maglajzu ztrácel, bylo zajímavé, že nejvyšší nákupy pro armádu nejvíce hájily dvě lvice s rouškami, paní poslankyně Černochová (ODS) a ta druhá pro mě neznámá, jistá paní Cupáková, zástupkyně nejvyššího intendanta naší armády nebo tak nějak (nevygúgleno).
A většinou proti byl jistý pan plukovník a Dolejš. Ten z KSČM. A jelikož z KSČM, tak odepsaný předem. A tito dva pánové byli proti těm rozlíceným husitským ženám (aspoň tak mi připadaly – můj strýc Pepa z Napajedel by ty ženské možná nazval čarabryky, ale to sem nepatří) v naprosté opozici. Jako by to byli nějací zakuklení křižáci. Až tak.
Na liště to bylo fifty fifty. Někdo byl pro, jiný proti nákupům.
Na liště také jela invektiva, že by se radši měly peníze dát našemu vojsku než strkat těch 5 tisíc korun do důchodců. Než se ty peníze „projedí“.
To „projedí“, co tam tak krásně z lišty trčelo, byl asi úkrok: Když něco, co si opravdu myslíme, nahrazujeme – korektností. Správně tam asi mělo být, co si ten člověk, co to tam poslal, asi myslel: „než to ti důchodci prožerou“.
A protože jsem zdvižené obočí a narážky na těch pěti tisíc zaznamenal i z jiných mladších stran, ty peníze posílám mizerně placeným, potřebnějším.
Abych přiblížil moje gesto: Když to dobře dopadne, mohl bych se za čtvrt roku dožít osmdesátky. Coby důchodce pobírám každý měsíc 12 183 korun starobního důchodu, moje žena asi o tisícovku víc. Býváme ve svém, neplatíme nájem, jsme celkem zdraví, a já potřebuju peníze mimo jídlo na benzín a na provoz mobilu. Nekouřím, pití mi nedělá dobře, víc jak padesát let nekafuju. Takže – celkem klídek.
Mohl bych ty peníze poslat ministerstvu obrany, ale my, co jsme byli – jakkoliv krátce – na vojně, vojnu příliš nemilujem. Jsou možná jedinci, z kterých vojna udělala chlapa, u mě se jí to nepodařilo. Pro mě je voják špatné dřevo, jak říkávali staří Číňané. Kdyby mně bylo sedmadvacet roků, snažil bych se, jako v osmašedesátém, o neutralitu naší země. Jelikož míroví štváči a váleční štváči mi nějak splývají. Portoriko například vůbec armádu nemá. Ale to je na další a další fejetony. Možná na hádku.
Váš JK.