La vie est belle
Fejeton mikulášský.
Je doba rekordů. Dnes byl první Mikuláš po už ani nevím kolika letech, kdy jsem nenadílel – a snad vůbec první Mikuláš, kdy jsem za celý den nepotkal ani jednoho Mikuláše, ani anděla, ani čerta.
No – ale potkal jsem dva něco na ten způsob…
Po rekordní době (poprvé od léta) jsem taky dneska jel vlakem, a kamarádka Štěpa mi říkala, ať neblbnu, že když jedu emhádéčkem tu čtvrthodinu po Hradci, tak můžu mít na hubě ten svůj ručně šitý ubrousek, ale na hodinu a čtvrt ve vlaku bych si měl pořídit opravdový respirátor. I koupil jsem si za padesát korun respirátor typu GPP 2 – FFP 2, vyvinutý Technickou univerzitou v Liberci, a jsa bez trvalého úvazku a sedě po většinu dne doma bez roušky jsem trhnul svůj další rekord: v čistém času stráveném bez přímého vzduchu.
Jel jsem takovou tou vagónkovou čugálou, která má rovnou v úrovni nástupiště v prvním voze u záchoda (toho s automatickými otáčivými vysouvacími dveřmi) sklápěcí sedačky, tam jsem si sednul a liboval jsem si, že jsem tam skoro sám, když přistoupil, respektive vklopýtal starší pán v trampském. Tlačil před sebou vrak kola, kterému na všechny strany cinkaly dráty uvolněného výpletu a – jak říkávala moje máma – dejchal jak čtyři. Přestupoval a asi se bál, že mu ujedem – a podle nekoordinovaných pohybů měl taky něco upito. Pod krkem měl šátek, který si v nejasném povědomí, že se to má, snažil celou dobu přetáhnout přes pusu, ale jak to zkoušel – tak na místě usnul. Musel jsem se smát tomu kontrastu úzkostlivosti mého majestátu, který se po celou cestu ani nenapil, jen aby si nesundal výkřik techniky z tváře – a pojetí spolucestujícího.
Tím vlakem jsem jel za kamarádem terapeutem. On byl ten druhý čert, co mě dnes dostal. Vyprávěl mi o jedné své klientce, která se ho už delší dobu snaží balit: „Pokaždé když přijde, už přes dveře cítím její parfém Lancôme La Vie Est Belle.“ (Pozn. Kamarád je znalec.) „Už u mě byla nejmíň dvacetkrát a vždycky parfém.
A v tom létě vždycky jiný krásný šaty.
A vždycky boty na jehlách.
A čím dál víc mě hltala očima.
Člověče, já jsem to nevydržel, a už jsem si taky koupil novou kravatu.
Pak sako.
A pak jsem začal přemejšlet, kam ji pozvu na večeři…
A teď si představ, ona jednou přišla jako vždycky – ale bez parfému. Mně se ti úplně začala zavařovat hlava.
Řekl jsem jí něco?
Dotknul jsem se jí nějak?
Anebo naopak vnímala tu voňavku jako poslední symbol obrany, a i ten se teď chystá odložit…?
Pak mi tady jeden klient omdlel a já jsem musel nasadit čpavek. Jeho to okamžitě vzkřísilo, tak mě, jak jsem měl hlavu v pejru, napadlo, že si toho čpavku taky trochu šlehnu…
Jenže jsem necítil nic.
Vůbec nic!
Co ti mám povídat? To všechno jsem ti povídal, jen abys věděl, jak taky můžeš zjistit – že máš kovid.“
Co vám mám povídat? La vie est belle…