Společnost a politika Zahraničí,Osobnosti

O Maradonovi, vážné hře a hravé vážnosti

Grafitti Diega Maradony v Neapoli. Foto Wikimedia Commons

Diego Maradona znamenal pro fotbal tolik, co Rimbaud nebo Hašek pro literaturu.

Úmrtí Diega Armanda Maradony nebylo zprávou jen pro sportovní rubriky; Maradona je jedním z mála fotbalistů, které na první pohled poznají i ti, podle nichž se fotbal hraje na třetiny, vznikly o něm písně, knihy i filmy. S odchodem každého idolu našeho dětství a mládí se cítíme ve světě ještě více ztraceni, toho si povšiml i Maradonův krajan Julio Cortázar. Letos těch ztrát bylo opravdu hodně: Jiří Menzel (rozloučení v KN zde), Miloslav Stingl (zde), Max von Sydow, Peter Green, Diane di Prima…

Těžko říci, zda byl Maradona největším fotbalistou všech dob. Jistě, hlavním konkurentem je pro něj Pelé a tato otázka rozděluje celý svět (s výjimkou Francouzů, kteří na tomto místě nepochybně uvedou Zinedina Zidana). Ti dva jako by reprezentovali apollinský a dionýský princip fotbalu: na jedné straně vzorňák Pelé, který dle vlastních slov vždy dodržoval životosprávu a chodil brzy spát, skvěle vycházel s novináři, rozhodčími i spoluhráči - a na druhé Maradona, pobuřující už svojí fyziognomií, která měla daleko do antického ideálu atleta. Geniální idiot, božský rošťák a důkaz toho, že, řečeno s Oscarem Wildem: "originalita, stejně jako krása, je fatální dar". Byl jednou z osobností, bez nichž je každý kolektivní sport sotva poloviční zábavou. Dokázal, že i v moderním fotbale se mezi diagramy taktických variant a statistikami naběhaných kilometrů najde místo pro poezii. Generace našich otců měla Pelého a my Maradonu, i to ukazuje, jak se svět proměnil.

Šampionát v roce 1978, kdy získali Argentinci na domácí půdě první titul, jsme nestihli ani já, ani Maradona. Já jsem ještě svět příliš nevnímal, Maradona se v necelých osmnácti zdál přes všechny zvěsti o jeho talentu na reprezentaci příliš mladý. Zato v roce 1982 jsem se na mistrovství nezřízeně těšil a Maradona měl být podle expertů tahounem týmu, který mne zaujal hlavně nezaměnitelnými modrobíle pruhovanými dresy. Moc to ale nevyšlo, obhájci titulu vypadli už ve čtvrtfinálové skupině, Maradona dal dva góly Maďarsku, ale jinak se proti obranám moc neprosadil a své působení zakončil vyloučením po zbytečně brutálním faulu - založil tím svoji pověst hráče, který umí perfektně kontrolovat míč, nikoli však sám sebe. O čtyři roky později jsem mistrovství prožíval asi nejvíc: ve dvanácti člověk ještě důvěřuje dospělému světu a zároveň už chce do něj patřit, ve škole jsme vedli zasvěcené debaty o šancích jednotlivých mužstev a dělili se o různé zaručené novinky. Objevila se například zpráva o tom, že Pelé by mohl posílit Brazílii (bylo mu tehdy šestačtyřicet jako teď mně), což Maradona neopomněl sarkasticky komentovat. Samozřejmě z toho sešlo - škoda, vidět Pelého vedle Zica a Socratese mohl být fantastický zážitek. Mexický šampionát se ale i tak po sportovní stránce velmi vydařil. Argentina se již zbavila vojenské diktatury, trenér Bilardo vsadil na partu dříčů, kteří budou pracovat na jedinou hvězdu, a dovedl tak svůj tým k docela nečekanému titulu. Do dějin vešly obě Maradonovy branky ve čtvrtfinálovém utkání proti Anglii, poznamenaném reminiscencemi na nedávný konflikt o Falklandy. Při té první přehodil míč přes anglického brankáře rukou, což viděl každý kromě rozhodčího Bennaceura a odsoudil každý kromě Václava Klause. O pouhé čtyři minuty později padla druhá, o které její autor řekl, že byla krásná jako Raquel Welchová. Televizní stanice už ji v poslední době odvysílaly mnohokrát, ale něco jiného bylo vidět to v reálném čase, čekat, kdy ten Maradonův neskutečně drzý průnik soupeřovou obranou skončí, žasnout nad neuvěřitelnými fintami a naráz uvidět míč v bráně. Ve finále proti Západnímu Německu se naopak Maradona stáhl, poutal na sebe strážce a góly stříleli jeho spoluhráči. Němci byli všeobecně neoblíbení, takže ačkoli jsem původně přál titul Francouzům, nakonec jsem si také užil Maradonovu hvězdnou chvíli s pohárem pro mistra světa. V roce 1990 už mne přece jen více než fotbal zaměstnávalo bouřlivé politické a kulturní dění i probouzející se libido, navíc šampionát se tehdy vyznačoval velmi nudnou a opatrnou hrou, o chabé úrovni svědčí i to, že Čechoslováci tehdy prošli až do čtvrtfinále. Maradonovy nekonečné skandály už mne navíc nudily natolik, že jsem se docela zaradoval, když ho penaltovém rozstřelu vychytal jugoslávský brankář Ivkovič. Argentinci však postoupili do semifinále, kde se utkali s domácí reprezentací, navíc v Neapoli. Maradona neváhal přilít olej do ohně prohlášením, že Napolitánci budou fandit Argentině, protože Maradona pro toto město udělal víc než všichni římští politici dohromady. Nervózní zápas opět dospěl do penalt a tentokrát Maradona proměnil, Neapol se však kvůli tomu od Itálie neodtrhla. Na mistrovství v USA v roce 1994 měl Maradona pozitivní dopingový test, byl distancován a jeho spoluhráči záhy vypadli. Byl to tristní konec legendy, která nedokázala včas odejít, ostatně v té době už Maradona spíše než sporťáky zajímal bulvární paparazzi. Na světový šampionát se ovšem vrátil v roli trenéra v roce 2010. Musel si vyslechnout tolik uštěpačných poznámek, že jsem mu skoro až přál, aby svůj tým dovedl k prvenství, Argentinci však ve čtvrtfinále utrpěli debakl od Němců.

Že se Maradona narodil v chudinské čtvrti, o tom už se napsalo dost. Ale popravdě řečeno, špičkových fotbalistů pocházejících z bohatých rodin moc nenajdeme. I v tom je výhoda fotbalu oproti jiným sportům, kde je k úspěchu bezpodmínečně nutné kvalitní rodinné zázemí. Zajímavější ovšem je, že Maradona začínal v klubu Argentinos Juniors, který je tradičně spojen s anarchistickým a socialistickým hnutím. Asi i odtud pramení jeho četné provokativní výroky, v nichž se jihoamerický machismus prolíná se silným sociálním cítěním. Asi není náhodou, že zatímco v kultivované Barceloně se příliš neprosadil, v Neapoli, městě s notoricky špatnou pověstí, prožil svá nejlepší léta.

Člověk, který si na trávníku tak suverénně pohrával s míčem, nedokázal svým životem proplouvat zdaleka s takovou elegancí. Ukazuje se, že nehorázné částky, které se točí v současném profesionálním sportu, škodí především sportovcům samotným. Maradona není samozřejmě jediným fotbalistou, který užíval drogy, měl kontakty s organizovaným zločinem, pronášel hloupé sentence o čemkoli a podobně - ovšem před ním se podobné úlety tajily, aby nenarušily obraz sportovců jako sympaťáků a vzorů pro mládež, kdežto po něm už zevšedněly a všechny ty epigony si už dnes nikdo nepamatuje. Maradona ztělesnil naši společnost spektáklu, včetně makabrózní historky o funebrácích, kteří si u jeho těla fotili selfie. Jeho životní příběh je také svědectvím o podivném světě, v němž je fotbalové umění nejjistější cestou ke společenskému vzestupu. A také o tom, jak snadno někoho vyneseme na piedestal i ještě snadněji odsoudíme.

K prosazení ve světě profesionálního sportu jsou třeba vlastnosti, které mimo tuto sociální bublinu spíše škodí a genialita s fotbalovým míčem bývá často vyvážena nedostatečností v jiných oborech lidského konání. Ale můžeme zde snad říci s Formanovým Amadeem: "Já jsem možná vulgární, ale moje hudba není."