Vtip mimo zákon
O postupné likvidaci svobody slova a kultury ve jménu „politické korektnosti“.
„Před léty četl jsem kritiku jakési novely, ve které se kritik rozčiloval nad tím, že autor napsal: ‚Vysmrkal se a utřel si nos.‘ Příčí se prý to všemu estetickému, vznešenému, co má dát národu literatura. Toť jen malá ukázka toho, jaká hovada se rodí pod sluncem. Lidé, kteří se pozastavují nad silným výrazem jsou zbabělci, neboť skutečný život je překvapuje, a tací slabí lidé jsou právě těmi největšími poškozovači kultury i charakteru. Oni by vychovali národ jako skupinu přecitlivělých lidiček, masturbantů falešné kultury, typu svatého Aloise, o kterém vypravuje se v knize mnicha Eustacha, že když svatý Alois uslyšel, jak jeden muž za hlučného rachotu vypustil své větry, tu dal se do pláče a jedině modlitbou se upokojil.“
(Jaroslav Hašek: Doslov k 1. dílu Osudů dobrého
vojáka Švejka za světové války)
Když se spisovatelka Rowlingová, až donedávna vnímaná progresivními silami jako milá feministka, letos v létě s údivem pozastavila nad snahou nahradit slovo „žena“ korektním výrazem „člověk, který menstruuje“, byla týmiž pokrokáři okamžitě obviněna z transfobie. Když dodala, že buď mužský, nebo ženský rod lidí přece reálně existuje a nedá se jen tak vymazat, vysloužila si v anglosaském světě masový bojkot svých knih.
Na případ Rowlingové se zeptali komika Johna Cleese ze slavné nekorektní skupiny Monty Python. Cleese totiž podepsal otevřený dopis na její podporu. Komik na otázku opatrně odpověděl, že se o translidi moc nezajímá, ale doufá, že jsou šťastni a lidé že se k nim chovají mile. – Opatrnost mu ovšem nepomohla: byl koneckonců už předem označen za transfoba, obhajujícího „antitransgenderovou harpyji“ (!) Rowlingovou. Když mu položili bezdůvodnou otázku, proč prý nenechá lidi, aby byli, kým chtějí být (?), seznal Cleese, že teď už je všechno jedno, a poznamenal zcela bezohledně: „V nitru jsem si vždycky přál být kambodžskou policistkou.“ Za ten vtip ho teď celý tábor míru a pokroku nenávidí od sklepa až na půdu.
Proti principům „politické korektnosti“, které k podobným bojkotům vedou, se mimo jiné postavil klinický psycholog z torontské univerzity Jordan Peterson, autor populárních publikací o osobnostním rozvoji a – podržte se stolu – o odpovědnosti za vlastní život, aby v něm byl člověk šťastný. Což je shodou okolností pravý opak představ, že za deprese přecitlivělého jedince můžou ti, kdo ho urazí nešetrným vtipem. – Když byla ostatně Petersonovi položena žurnalistická otázka, jestli chápe, že spoustu lidí svými názory uráží, odpověděl: „Aby mohl člověk myslet, musí riskovat, že někoho urazí.“ – Dodejme s Cleesem a s Cimrmanem, že totéž platí o humoru: vtip o koňském handlíři se sice nikoho nedotkne, protože koňští handlíři už nejsou, ale taky se mu nikdo nebude smát…
Není tudíž divu, že i klinický psycholog Peterson se – kvůli své obhajobě práva na urážku – ocitl na indexu, takže se mu často stává, že nemůže provést veřejné vystoupení, protože pořadatelé (i na akademické půdě) je ruší pod tlakem protestů „těch, kdo se cítí uraženi“. Když minulý týden zařadilo nakladatelství Penguin Random House do edičního plánu Jordanovu knihu, protestovali proti tomu dokonce zaměstnanci firmy, přičemž podle zpráv z jejich setkání s managementem prý odpůrci publikace brečeli (?) a písemně pak zahrnuli své zaměstnavatele anonymními stížnostmi. – Příznačné přitom bylo cosi, co dnes platí obecně: nálepkování nositelů nežádoucích názorů výrazivem, které je má předem vyloučit z diskuse. To se stalo i Petersonovi. S „modlou transfobů“, „šiřitelem nenávisti“ a „bílým nadřazencem“ přece nemá cenu se o čemkoli přít: ten patří rovnou na smetiště dějin. – Právě takhle, mimochodem řečeno, začínali vystrkovat cenzorská klepeta všichni ti, kdo z 20. století vykouzlili panoptikum totalitarismu.
Nakladatelství zatím nátlaku brečících anonymů neustoupilo, což je v současné atmosféře honu na čarodějnice spíš výjimkou než pravidlem.
Řečeno stručně: jakýkoli autor má (s výhradou paragrafů trestního zákoníku) právo cokoli zveřejnit, vydavatel má právo cokoli vydat, nebo nevydat a jeho zaměstnanec má právo to kritizovat. To všechno – bez ohledu na to, jestli jde o etiku, ideologii nebo estetiku – je v demokracii legitimní. Když se tedy pozastavuji nad tím, že nějací soudruzi protestují proti jakési knize a jejímu autorovi, neupírám jim na takový protest právo. Jen konstatuji, že dospělou reakcí na nevítaný názor je v demokracii, jak známo, umožnění jeho publikace a následně jeho kritika, nikoli stížnost proti jeho zveřejnění – tj. nikoli snaha o jeho umlčování.
Zdálo by se, že taková snaha jen prozrazuje infantilitu jejích aktérů a nic víc. Člověk by pomalu řekl, že když se nátlakové skupiny aktivistů cenzury stále rozšiřují a vlastně už na Západě udávají tón veřejné debaty a zcela běžně nutí její účastníky k autocenzuře (!), je to samo o sobě tragikomické, není to však v demokracii nelegitimní. – Jenže pozor: nelegitimní je přece v demokracii podpora hnutí potlačujících práva a svobody občanů. V daném případě je to organizovaná snaha o omezování svobody projevu, snaha, kterou provozuje extremistické hnutí, upírající oponentovi zrovna to uvedené právo vyjádřit se v souladu s vlastní etikou, ideologií či estetikou, a vnucující jako etalon správnosti jen tu svou. Takové extremistické hnutí nepochybně představuje tzv. „cancel culture“ v rámci boje za údajnou „politickou kulturu“.
A pak je tu cosi, co je pro budoucnost demokracie a svobody projevu vysloveně osudové. Je to politika appeasementu čili ukájení agresora, kterou vůči uvedenému nátlaku „pokrokářů“ začaly provozovat západní úřady. Například v Kanadě byl před čtyřmi lety přijat zákon, podle něhož patří „vyjádření genderové identity“ k základním lidským právům. To by samo o sobě nemělo na první pohled ničemu vadit. Jenže v trestním zákoníku bylo vzhledem k tomu ukotveno slovní „napadení“ kvůli něčí sexuální identitě jako „zločin z nenávisti“ (hate crime). Netřeba dodávat, že jako takové „napadení“ může být poklidně označen – a trestně stíhán! – třeba i Cleesův vtip o kambodžské policistce. A v případě potřeby koneckonců cokoli, co někoho rozbrečí. Byl to ostatně právě Peterson, kdo tehdy upozornil, že zákon zasahuje do svobody projevu. A řekl bych, že hlavním důvodem nenávisti „pokrokářů“ nejsou ani tak Petersonovy knihy, jako právě tato jeho kritika zjevného pronikání principu „co by tomu řekly soudružky z NDR“ do právního řádu.
Podtrženo, sečteno: nátlak na vyřazování nepohodlných postojů z legálního prostoru je nátlakem na omezení svobody projevu – a tudíž nátlakem na okleštění demokracie. Žijeme v době, kdy tento nátlak sílí. Je jen na nás, jestli mu podlehneme, nebo mu zkusíme čelit.
K tématu „korektní“ cenzury v literatuře už zde pojednával autor o „kauze“ básně Jiřího Žáčka K čemu jsou holky na světě? a zde Tomáš Koloc o „kauze“ Ladova Kocoura Mikeše. TK také pojednal o poškozování dramatických archetypů v zájmu "politické korektnosti" v textu Bílý Othello, černý Bond. Kolega Johna Cleese ze skupiny Monty Pythonův létající cirkus Michael Palin, který se dnes živí cestopisnými pořady o rázu států celé Zeměkoule, v rozhovoru po svém jmenování rytířem pochvalně prohlásil, že za celý svůj potkal vedle Britů jen jeden národ s absolutním smyslem pro humor, který si nedává žádné tematické omezení v tom, o čem smí žertovat: Češi.