Z dob epidemie
Seděl u zdi kostela, na klíně elektrické klávesy. Celý šedočerný, zmačkanou čepici naraženou do čela, bořil své prsty do nástroje. Houstnoucí šero v ulicích se plnilo hymnickými harmoniemi, do nichž ťukal svoje improvizované melodie.
Najednou koukám, zbyl na té ulici sám se svou ponurou hudbou. Sám uprostřed půlmiliónového města. Kde jsou všichni? Přišel jsem k němu blíž a začal hledat po kapsách, co bych mu hodil do futrálu, který ležel před ním na dlažbě. Zpoza rohu najednou vyšla dívka v baretu s rouškou na ústech. Všichni jsme měli roušky. Přešla kolem mne, po pěti krocích se zastavila, zalovila v kabelce, vrátila se a hodila hrst drobných na futrál. Nepostála však ani pět vteřin a vyrazila dál, jako kdyby někam prchala.
Já jsem zůstal a chvíli poslouchal, abych tomu chlapíkovi dal vydělat právem. Pak jsem hodil do futrálu to, co jsem vyhrábl z kapsy. S ostatními mincemi měl tak na polívku v bufetu. „Děkuju,“ uslyšel jsem mezi melancholickými tóny.
Vykročil jsem se ke kostelním dveřím a náhle mne něco přimělo otočit se. U zdi kostela, tam, kde jsem stál před chvílí, seděl na zemi v otrhaných hadrech chlapík neurčitého věku, rozcuchané mastné vlasy mu vylézaly zpod pomačkané čapky a hrál na malou černou píšťalku. Její zvuk nasedal na vítr, který se proháněl prázdnými ulicemi města. Jedinými bytostmi v ulicích jsme byli já a on. Ostatní přežívali ukryti ve svých příbytcích, nebo tiše skomírali v klášterním lazaretu.
Došel jsem ke vratům kostela. Byly pootevřené, zevnitř vyzařovalo světlo – dohořívající svíce na oltáři. Kostel byl otevřený, ale jediná zákonem povolená služba byla zpověď přes zamřížované okénko. Nikdo se však nezpovídal. Nikdo tu nebyl.
Sedl jsem si do lavice a začal se modlit. O několik řad přede mnou se najednou pomalu zpod opěradla zvedla hlava. Tmavé rovné vlasy sčesané dozadu. Neotočila se, jen upřeně sledovala zhasínající svíce na oltáři. Nevím, kdo to byl, jestli byla stará, nebo mladá, krásná, či ošklivá. Jedno vím ale jistě: Byli jsme tu jediní živí. Píšťalka už dohrála.