Téma Domov,Ekonomika,Věda

Základní povědomí o pěstování rostlin je u nás součástí selského rozumu

Foto archiv Lucie Sovové Foto archiv Lucie Sovové

Lucie Sovová letos obhájila disertační práci současně na dvou univerzitách – na Wageningen University v Nizozemsku a na Masarykově univerzitě v Brně. Jejími tématy jsou městské zahradničení a samozásobitelství v českém i evropském kontextu.

Lucko, co to vlastně je, to městské zahradničení?

Městské zahrádkaření je jakékoliv nekomerční pěstování potravin, které buď probíhá přímo ve městě, nebo je úzce navázané na městkou ekonomiku a ekosystém. V Evropě mají velkou tradici zahrádkářské osady, patří sem ale i zahrady u domů, komunitní zahrady a třeba i truhlíky na balkóně. Vlastně do tohoto pojmu spadají i chaty a chalupy mimo město, ty bývají také navázané na městský životní styl. A třeba i zahrady škol a dalších institucí. V zahraničí existují iniciativy pěstování potravin ve veřejných parcích. Patří sem také guerillové zahradničení, tedy formálně neposvěcené pěstování ve veřejném prostoru.

Jak je městské zahrádkaření rozšířené?

V západní Evropě se městskému zahrádkaření věnuje hodně pozornosti, ale je to dost okrajová věc. Nějaké podobě zahrádkaření, ať už ve městě nebo na venkově, se tam věnuje kolem 10–15 procent obyvatel, i když zájem v posledních letech vzrůstá. Daleko rozšířenější je zahrádkaření ve střední a východní Evropě, kde se podíl zahrádkářů v populaci pohybuje kolem 40 procent. Poslední data z Česka ukazují, že zahrádkaří 38 procent obyvatel. Zajímavý je také případ jižní Evropy, třeba Španělska a Řecka, kde zájem o zahrádky vzrostl v době ekonomické krize.

Ty ses ale ve své doktorské práci zabývala zahrádkami v Brně. Co bylo předmětem Tvého výzkumu? Co ses chtěla dozvědět?

Zajímalo mě, jak zahrady fungují coby zdroje potravin a jak interagují s dalšími zdroji, jako je třeba nákup v obchodě nebo na trhu. Zahrádkaření má samozřejmě celou řadu funkcí. Pro většinu lidí je to koníček, prostor pro setkávání rodiny, přátel, sousedů. Hlavně ve městech zahrady také výrazně zlepšují životní prostředí – zeleň ochlazuje, snižuje prašnost a hlučnost, zachytává dešťovou vodu a slouží jako útočiště živočichů. Vedle toho se ale někdy zapomíná na to docela základní – že zahrádkáři většinou pěstují něco k snědku. To je přitom docela klíčové, zvlášť když uvážíme, že čím dál tím víc jídla se k nám dostává jaksi odnikud, cestuje na dlouhé vzdálenosti zabalené v plastu a někdy je těžké se dopátrat toho, jak vlastně vzniklo a co obsahuje. Bezprostřední zkušenost s tím, že si něco vypěstuju a sním, má v tomhle kontextu velkou hodnotu. Nejen proto, že přispívá k soběstačnosti a zkracuje dodavatelské řetězce a přepravní vzdálenosti, ale i proto, že vytváří dost jiný vztah k jídlu.

Jak to myslíš?

Můj výzkum ukazuje, že zahrádkáři mají výrazně vyšší spotřebu zeleniny, než je český průměr. Takže se dá říct, že zahrádkaření přispívá ke zdravějšímu stravování. Někteří zahrádkáři z mého výzkumu mi také řekli, že v době letní sklizně jedí výrazně méně masa, což je jistě odlehčení jak zdravotně, tak z hlediska ekologické stopy. Zajímavá je taky otázka sezónnosti. Sezónní strava se někdy propaguje nejen jako ekologicky šetrnější, ale taky jako zdravější. Téměř všichni zahrádkáři v mém výzkumu se přitom stravovali výrazně sezónně, aniž by o to nějak zvlášť usilovali. V zimě si zkrátka radši dali dýni nebo kysané zelí, než aby kupovali rajčata, která v porovnání s těmi domácími nejsou dobrá.

A jak to je s celkovým objemem produkce „tvých“ zahrádkářů? Kolik potravin si vypěstovali sami?

Domácnosti zahrádkářů z mého dizertačního výzkumu pokryly průměrně 30 procent své spotřeby ovoce, zeleniny a brambor z vlastních zdrojů. Tenhle průměr vyšel z podrobných záznamů, které si zahrádkáři zapisovali ve všech ročních dobách, takže se v něm vyvažuje letní hojnost i ty chudší zimní měsíce. Můj výzkum byl docela malý, zúčastnilo se ho 27 brněnských zahrádkářů. Podobná čísla ale vzešla i z celostátního dotazníkového šetření, takže na tom asi něco bude.

Proč vlastně zahrádkáři zahradničí? Jaké jsou jejich motivace?

Obecně existují dvě hlavní motivace. Zaprvé se lidé zahrádkaření věnují proto, že je to baví. A za druhé si váží doma vypěstovaného jídla, které považují za zdravější, čerstvější, chutnější, zkrátka celkově lepší. Přitom ten první důvod, tedy zahrádkaření jako hobby, v sobě skrývá celé spektrum významů. Pro někoho je zahrada opravdu zdrojem osobního štěstí a naplnění, a dost určující součástí jeho života, což ta kategorie „hobby“ úplně nepostihuje. Spousta lidí vnímá zahrádkaření nejen jako relax, ale skoro jako terapii. V souvislosti se zahrádkařením jako zdrojem potravin se někdy mluví o ekonomických motivacích, ale i to je složitější. Naprostá většina českých zahrádkářů ve výzkumech uvádí, že by si ovoce a zeleninu mohli klidně koupit, ale to domácí je zkrátka lepší.

Ve své práci se věnuješ i nesamozřejmosti znalostí, které má běžný český zahrádkář či zahrádkářka. Jsme oproti západu v tomto „napřed“?

Myslím, že u nás se nějaké základní povědomí o pěstování rostlin považuje za součást selského rozumu. Víme, jak hluboko se zhruba sejí semínka, nebo že přesazenou sazeničku je potřeba trochu upěchovat a zalít. Podle mě to souvisí s všeobecným rozšířením zahrádkaření. I člověk, kterého to vůbec nezajímá, pravděpodobně v příbuzenstvu má někoho, kdo zahrádkaří, nebo k tomu zkrátka někde trochu přičichl. V jiných zemích ale tohle vůbec není běžné, takže potom potkáš lidi, kterým je třeba třicet, poprvé v životě drží v dlani semínka ředkvičky a neví, co s nimi. A vlastně se to ani neměli kde dozvědět, protože třeba po dvě generace zpátky v jejich rodině nikdo nic nepěstoval. Nechci tvrdit, že všichni Češi jsou rození pěstitelé. Ale mám pocit, že dokud se tyhle dovednosti předávají v rámci rodin nebo jiných neformálních skupin, zůstávají součástí nějaké intuitivní výbavy. Když se tahle tradice přeruší, je určitě možné to „dohnat“ třeba skrze různé vzdělávací instituce, pak to ale asi funguje trochu jinak.

Ve své práci rozebíráš a oceňuješ tzv. neformální potravinové sítě. Co to je?

Moje práce se zaměřovala především na samozásobitelství, sledovala jsem ale i další zdroje ovoce a zeleniny. Díky tomu jsem zjistila, že lidé tyhle potraviny získávají velmi rozmanitými způsoby, z nichž celá řada funguje nezávisle na trhu a penězích. Velké množství domácích potravin se sdílí a rozdává napříč rodinami, ale i mezi přáteli, kolegy a podobně. V mém výzkumu pocházelo v domácnostech zahrádkářů průměrně 9 procent spotřebovaného ovoce a zeleniny z darů od jiných lidí. Zároveň zahrádkáři rozdali v průměru 20 procent vlastní sklizně. Navíc se ukazuje, že existuje poměrně rozsáhlé spektrum „transakcí“, které se odehrávají někde mezi darem a nákupem.

Mezi darem a nákupem? Co to znamená?

Spousta účastníků mého výzkumu třeba mělo přátele nebo příbuzné na venkově, kteří jim prodávali med nebo maso z domácího chovu, ovšem za jinou cenu, než by pořídili v obchodě. A to ani nemluvím o výměnách, jako jsou domácí vajíčka za tvrdý chleba pro králíky, pytel brambor za pomoc při sklizni nebo marmeláda jako poděkování za něco úplně nesouvisejícího. Spousta těchto sítí je v první řadě sociální, jsou vyjádřením přátelství nebo vzájemné podpory. Zároveň ale mají nezanedbatelnou materiální dimenzi. A pokud se bavíme o zdrojích potravin, tyhle sítě mají podobné přínosy jako třeba farmářské trhy nebo komunitou podporované zemědělství – známý původ, čerstvost, malou vzdálenost mezi výrobou a spotřebou.

V současné době se hodně píše o komunitních zahradách, často jsou oslavovány a lze na ně získat dotace, zatímco klasické zahrádky se v tichosti ruší. Proč myslíš, že se to děje?

Těch důvodů je asi víc. Trochu to může být fascinace něčím novým. Komunitní zahrady jsou často inspirované příklady ze zahraničí. Mít ve městě nejnovější trend po vzoru New Yorku nebo Berlína zní spoustě lidí atraktivněji než tam mít něco, co vzniklo začátkem dvacátého století, i když zahrádkářské osady samozřejmě taky procházejí nějakým vývojem. Komunitní zahrady jsou mnohonásobně lepší v sebeprezentaci a vytváření líbivého obrazu. Když člověk navštíví webové stránky Českého zahrádkářského svazu nebo zavítá na zahrádkářskou výstavu, dýchne na něj poměrně konzervativní atmosféra. Tohle říkám s láskou k oběma typům zahrad, které navíc podle mě nejsou tak odlišné, jak se to někdy prezentuje.

V čem jsou podobné?

Oboje v zásadě usilují o podobné věci: zeleň ve městě, dobré jídlo, místo k setkávání nebo bezpečný prostor pro děti. Ale ještě to má praktickou rovinu – myslím, že komunitní zahrady mají v jistém smyslu skromnější požadavky, vystačí si třeba s kontejnery nebo pytli se zeminou, které se dají dát i na vybetonované parkoviště, a pak taky odstranit. Takže radnice může tyhle požadavky snáze uspokojit, a ještě si udělat reklamu, že jde s dobou. Myslím si, že v ideálním městě by měl být prostor pro různé typy iniciativ – zahrádkářské osady, zahrady ve vnitroblocích, a konečně i ty „kontejnerové“, které si taky najdou svoje publikum. A řekla bych, že různí zahrádkáři se od sebe můžou dost naučit a vzájemně se podpořit, ať už jde o pěstitelské dovednosti nebo třeba to PR.

Žiješ tak trochu ve dvou světech, dobře znáš život ve dvou odlišných zemích. Co se podle tebe můžeme učit od Holanďanů a co oni od nás?

Rozdílů je spousta, velkých i malých. Hezky a nadčasově o nich píše třeba Čapek v Obrázcích z Holandska. Ale když pominu takové ty zjevné věci, jako že Holanďané se od nás mají naučit sbírat houby a my od nich stavět cyklostezky, zmíním jedno takové osobní prozření. V Česku máme skvělou schopnost předvídat všechny překážky. Ať přemýšlíme o čemkoli, vždycky hned vidíme, proč to nepůjde. Docenit, že je to skvělá schopnost, mi nějakou dobu trvalo, ale ono může být opravdu užitečné vědět, co všechno by se mohlo pokazit. Člověk pak může být připravený a třeba tomu nějak předejít. Jen se tím nesmí nechat odradit nebo moc vyděsit. Nizozemské nastavení je trochu opačné: lidé tady předpokládají, že všechno půjde, dokud se neprokáže opak. Z mého pohledu se vrhají do věcí po hlavě. Někdy to vede k hodně bolestným zklamáním a možná zbytečným pocitům vlastního selhání. Někdy ale ta špetka naivního optimismu nebo snad i arogance způsobí, že dokážeš neuvěřitelné věci. Ten ideální stav je samozřejmě někde uprostřed.

Rozhovor připravila Naďa Johanisová