Adventní pohlazení
Fejeton ještě adventní.
Kdysi jsem od přítele dostala k Vánocům malou palmu. Věděl, že mám ráda kytky a chtěl mi dát něco trvalejšího. To se povedlo. Zatímco náš vztah pomalu chřadnul, až dochřadnul, palmička rostla. Když jsem se před šesti lety stěhovala z velkého bytu na nábřeží do menšího na Žižkově, hlásilo se plno dobrodinců, že si palmu vezmou do trvalé péče, aby mi v přesunu do další fáze života nezavazela. Odolala jsem jejich ušlechtilým nabídkám, zabalila palmu do prostěradel a ve stěhovacím voze ji přemístila do nového bydliště. Opět stanula u mého psacího stolu a poskytovala mi iluzi, že píšu pod stromem v zahradě.
Letos v době jarní karantény se ale palma začala nebezpečně naklánět. Podpora lyžařské hůlky už nestačila, a tak jsem usoudila, že potřebuje větší životní prostor a hlubší ukotvení.
Vyfotila jsem ji a zašla do květinářství. Prodavačka nad rouškou zhrozeně vytřeštila oči a vykřikla: „Chudinka! Tu jste měla přesadit už dávno!“ Zahanbeně jsem vyslechla její úvahy o mém vztahu k rostlinám, které jsou přece živé bytosti jako my a provinile jsem si objednala veliký keramický květináč. Když jsem si pro něj přišla s obrovskou taškou (Ikea), nabídla prodavačka smířlivě, že mi to pomůže naložit do auta. „To nemusíte, parkuju hned za rohem,“ zalhala jsem hrdě. Pouť od květinářství na Seifertově ulici k domu na Kostnickém náměstí mi trvala téměř půl hodiny. Počítala jsem kroky a po každých dvaceti si dělala přestávku, odložila tašku, protáhla záda, sundala roušku, nadechla se a periferním viděním sledovala, zda se neblíží nějaký ochotný spoluobčan-spolunosič. Ale všichni kolemjdoucí nejspíš měli svých vlastních břemen dost.
Když jsem se s květináčem doplahočila po schodech do bytu a vítězně jej postavila vedle chřadnoucí palmy, poznala jsem prostým okem, že budu potřebovat ještě hlínu. „Vy asi myslíte speciální substrát pro palmy?!“ ušklíbla se druhého dne za rouškou prodavačka. Přikývla jsem. „Tak to jste mohla vzít hned včera a nemusela jste pro to jezdit znovu,“ poučila mě. Opět jsem krotce přikývla a ona usoudila, že na velikost květináče pro chudinku palmu bude snad stačit dvacet litrů toho speciálního substrátu. Nacpala mi pytle do tašky (Ikea) a otevřela dveře, abych mohla projít (k autu). Břímě vážilo o trochu míň než květináč a navíc hlína (pardon substrát) byla tvárná, takže jsem držela tašku přitisknutou k břichu a ve vyvažovaném záklonu jsem se dobelhala domů.
Samotná operace přesazování ale potřebovala spolupráci tří lidí. Vzhledem ke karanténě jsem vyloučila rizikové přátelské skupiny a nakonec zbyla jen dcera a její bývalý partner. Jako bývalá skoro tchýně s ním udržuji oboustranně přínosný vztah (on umí opravovat počítače, myčku i pračku a já zas ráda vařím).
Na den D jsem připravila králíka na červeném víně. Pro manévry s palmou jsem rozprostřela na koberci potravinovou fólii a od kamarádky sehnala garnýžovou tyč na oporu kmene. Dcera hned po příchodu do bytu prostým okem odhadla, k čemu má rodinný oběd směřovat, a předvídavě změnila pořadí. Nejdřív palma, potom králík. V závěrečné fázi přesazování jsme potřebovali i vnučku a štafle. A když už byly rozkročené v pracovně, napadlo mě, že by šikovný bývalý skoro zeť mohl sundat i záclony ze tří oken. Než se vypraly, snědli jsme králíka a vypili víno, které se do něj nevešlo. Pak šikovný bývalý skoro zeť záclony za mokra pověsil a já jsem rozkrájela jablečný koláč a uvařila kávu. Pak jsme na koberci pod palmou hráli Dostihy a sázky a připadali si jako v zahradě pod stromem.
Když jarní karanténa skončila, začaly napřímené palmě vyrážet nové listy a bylo zřejmé, že ji čeká dlouhý a zdravý život. Vyfotila jsem ji a šla se pochlubit prodavačce do květinářství. Na slova pochvaly byla skoupá, netušila, že si je po těch manévrech zasloužím.
Začátkem Adventu jsem (už zase v roušce) zašla do květinářství koupit jmelí a jedlové větve na tátův hrob. „Co naše palma? Jak se jí vede?“ zajímala se prodavačka. „Skvěle. Mám vás moc pozdravovat.“
To ji potěšilo, a tak mi darovala svítící vánoční hvězdu. „Je na baterii. Můžete si ji zavěsit na okno.“
Jenomže já mám oken sedm a připadalo mi netaktní některé zvýhodnit. A tak jsem hvězdou ozdobila palmu. A pak ji dozdobila jako vánoční strom. Při obtáčení kmene šňůrou s elektrickými svíčičkami mi ze štaflí pomáhala vnučka. „Myslíš, že to ta palma ví, babi?“ Ujistila jsem ji, že ano, že je to živá bytost. „Tak jo,“ přikývla. A v inspiraci dodala: „ Ona si teď myslí, že jsi ji celou dobu pěstovala proto, aby až vyroste, mohla být rodinným vánočním stromem.“