Téma Domov,Zahraničí,Kultura

Anketa 2020 (I. díl)

Grafika: Jaroslav Svoboda.

Co pozoru-hodného jsi četl/a, viděl/a, slyšel/a v roce 2020?

Jan Spěváček, básník

Já když čtu, tak vidím a slyším. Letošní rok bych čtenářsky rozdělil na dva lockdowny  – navíc byl pocitově hodně deníkový, ba až autobiografický. Jarní lockdown jsem odstartoval s rozečtenou Solženicynovou Rakovinou. Jasně mi to ukázalo, že čím zdánlivě depresivnější četbu čtu v nezdánlivě zmatených časech, tím pozitivnější vnitřní rezonance do reálného života mi z této četby vyvstávají. Během podzimní koronavirové anabáze mi obdobně posloužil po letech čtený Deník Anny Frankové prokládaný českými stylistickými nádherami psanými v době totalitní: Vaculíkovou Sekyrou, Škvoreckého Legendou Emöke, Jedličkovou Kde život náš je v půli se svou poutí či prózami Karla Michala alias Pavla Buksy. Momentálně čtu Deník Mihaila Sebastiana  – můj objev tohoto roku  – dechberoucí svědectví o fašismu a antisemitismu v Rumunsku v letech 1935–1944. Do toho mám dále na pomyslném nočním stolku celoročně (již řadu let) memoáry Amose Oze a Celý život Jana Zábrany. Pokud by kdokoli ze čtenářů KN disponoval zbytným Letem let od Grögerové a Hiršala, nechť se mi prosím ozve, domluvíme se. O poezii snad raději jindy. A závěrem poznatek Mihaila Sebastiana ze 7. dubna 1935: Jakmile se člověk vzdá samoty, ztratil všechno.

Jan Němec, spisovatel

Naposledy se mnou hodně pohnul více než deset let starý dokument Sergio režiséra Grega Barkera. Sergio de Mello byl vysoký komisař OSN pro lidská práva a zvláštní zmocněnec OSN pro Irák. Do Iráku se dostal jako „krizový manager“ OSN poté, co jej Američané rozvrátili. De Mello měl zemi nasměrovat k demokratickým volbám. Jenže pár týdnů poté, co se do Iráku dostal, vybuchla v autě zaparkovaném před ústředím OSN bomba. Dokument ukazuje, jak de Mella ze zřícené budovy vyprošťovali dva hasiči bez jakékoli techniky, a do toho se v retrospektivě vypráví příběh jeho diplomatické kariéry  – něco mezi Barackem Obamou a Jamesem Bondem. Možná to tak nevypadá, ale nic dojemnějšího než tento dokument jsem letos neviděl. Existuje i stejnojmenný hraný film, ale ten není zdaleka tak dobrý.

Jan Pražan, malíř

Pokud odpovím na otázku jako malíř, byla pro mne jedním ze silných zážitků návštěva výstavy Michaela Borremanse v galerii Rudolfinum na jaře. Co mne na obrazech nejvíce uhranulo, bylo paradoxně to, co na plátnech nebylo, pouze prosvítalo. Borremansovy postavy se mi jevily jako prázdné nádoby brilantně „oblečené malbou“. Z toho „prázdna“ ale vyzařovalo vnitřní světlo, které se dralo ven v nedotažených stopách štětce.

Stejný pocit jsem měl následně v dalších měsících, kdy jsme byli s rodinou uzavření v klauzuře Covid epidemie. Prázdno se zpřítomňovalo stále víc a v jeho tichu a klidu začalo prosvítat něco podstatného, citlivého, velmi vnitřně naplňujícího. Podobně znělo i třeba po výstupu na svah nad hradem Jezeří, odkud je panoramaticky vidět důl ČSA s celou mosteckou hnědouhelnou pánví. Chátrající barokní šperk zámku nad „pekelnou“ dírou v Zemi. Zdejší krajina byla pro mne objevem a inspirací v rámci malířského sympozia v Mostě.

Poslední z takto silných momentů jsem zažil teď před Vánoci, při setkání s Alenou Skřipskou, autorkou cyklu fotografií do právě vydané knihy Větší než velká výzva. Kniha vychází v Druhém městě, kde pracuji. Autorčina tichost a málomluvnost kontrastuje s drtivým účinkem dokumentárních fotek příběhů dětí na hematoonkologickém oddělení Dětské kliniky Fakultní nemocnice Olomouc. Stejně jako u Borremanse se zde dere skulinou světlo přímo k našemu srdci.

Matěj Široký, učitel filosofie a politický komentátor, autor KN, Francie

Můj favorit je nová kniha od Emmanuela Todda, Třídní boj 21. století ve Francii, Les Luttes de classes en France au XXIe siècle. Myšlenek tam má spoustu. Zásadní myšlenkou je, že v podstatě dnes ve světě existují jen dvě třídy, chudí a extrémně bohatí, tzv. hyperclass. Ostatní vnímání společenských tříd je jen vytvořené touto vládnoucí třídou, aby lépe vládla podle hesla Rozděl a panuj. Střední třída prakticky neexistuje a ta nejvyšší začíná okolo příjmu 15 000 euro měsíčně. Druhá myšlenka, že obnova společnosti není možná bez morální obnovy. Ale o jakou morálku půjde, ani sám autor neutuší.

Martin E. Kyšperský, hudebník (kapela Květy), básník

Četl jsem knihu Doupě od Jakuby Katalpy. Vyšla už před třemi lety, ale pro mne to bylo asi nejlepší čtení. Próza o tom, jak stárnoucí vdova uvězní ve sklepě pošťáka. A ještě několik příběhů. Lehce napsaných, a přitom ne matných nebo plochých.

Viděl jsem seriál Queen‘s gambit. O tom, že není nikdy pozdě vzít osud do vlastních rukou. A že se nemá cenu vzdávat a taky o tom, že svět patří lidem, co jsou něčím posedlí. Ale každý si může vybrat, co chce. Asi jenom tak intenzivně prožitý čas dává smysl.

A poslouchal jsem toho strašně moc, ale teď naposledy kompilaci Jiná hudba - Czech Experimental and Progressive Compilation, kterou vydalo brněnské vydavatelství Dysphoricam Audio productions. Vůbec nevím, jestli by se ten dvojvinyl ke mně dostal, kdyby na ní nehrál Radek Kopel, který je můj kamarád, od něhož jsem desku dostal. Ale bavilo mě to moc. Většinou brutální a podivný kapely z celý republiky. Střídá se barva zvuku a styly. Pěkný to je.

Tomáš Hradil, ekolog a spisovatel, předseda Hnutí Brontosaurus Jeseníky

My jsme jako místní Brontosaurus vydali knihu Zmizelé Jesenicko II. Je o zaniklých osadách a životě v našich horách kdysi. Je to zatím nejrozsáhlejší kniha, kterou jsme vydali. Strhující byl zájem o ni  – je pro mě zajímavé, jak lidi u nás dnes mají zájem o místní historii. Něco nás dnes na historii přitahuje. Možná je to inspirace odolností tehdejších lidí. A také přátelskost, o které se vypráví a asi se jejich svět liší od světa dnešního.

A taky jsem letos prodával ovocné stromky. Tento kšeft jsem převzal po kamarádovi. Je krásné podporovat sázení ovocných stromů, a přitom se tím i aspoň trochu uživit.

Andrea Kaňkovská, výtvarná umělkyně

Četla jsem několik skvělých beletrií: Plachetnici na vinětách od Jiřího Hájíčka, Prolhaný život dospělých od Eleny Ferrante a Vytěžený kraj Veroniky Bendlové. Aktuálně čtu Šéfové jsou kokoti od brněnského insidera barové scény Jana Vlachynského a do konce roku se těším, že přečtu Mlíkaře od Anny Burnsové a Manuál pro uklízečky od Lucie Berlinové. Kromě literatury jsem slyšela a viděla spoustu silných osobních příběhů, kterých je tento rok 2020 plný, prožívaných až na samou hranici možností a kapacit. Málokdo je ušetřen, málokdo není zkoušený. Držme se navzájem.

Vlasta Fišrová, pedagožka a publicistka

Mým kulturním zážitkem roku je to, jak se rozjela a funguje blogosféra  – společný blogový prostor, který založil Tomáš Vodvářka a David Vlk. Se svými blogy se tu schází už 32 autorů, které spojuje slušnost a úcta ke kolegům. Píšeme tu svobodně, každý dle svého naturelu. Na každý můj blog laskavě v diskusi zareaguje Tomáš Vodvářka, který si nás autorů váží, a zároveň je radost jej číst, nejen jeho pohledy na aktuální situaci v zemi, ale třeba také židovské vtipy. Na blogosféře se sešli autoři různorodých žánrů a blogosféra již také podpořila jednu autorskou knihu, a to Ženy z Bohnic od Edny Nové. Takže máme společný blogový prostor s kultivovanou diskusí a je to jev snad až nevídaný. Děkuji za to.

Matěj Kolář, výtvarník, hudebník, performer

Četl jsem konečně Zvláštní příběh rodiny F od Kevina Wilsona (ARGO, 2015), kterou mi přinesl ježíšek už před lety a na příkladu smyšlené performerské rodiny Fangů vtipně popisuje pocity a vztahy mezi tvorbou, světem umění a dětmi. A teď zrovna louskám Místo snění, kombinaci biografie a memoárů Davida Lynche a Kristine McKennové. Těsně před uzavřením jsem snad poslední víkend stihl velkou retrospektivu životního díla Jana Švankmajera Ruce, ručičky, hejbejte se! V Drážďanech a díky karanténám hlavně filmy z MFDF Ji.hlava: Coronation (Ai WeiWei), Návrat domů  – Marina Abramović a její děti (Boris Miljković), Český žurnál: Vojna Ztohoven (Petra Nesvačilová), Jan Jedlička: Stopy krajiny (Petr Záruba), Vlci na hranici (Martin Páv). Spotify za mě za rok 2020 bilancuje: nejposlouchanější mám legendární kapelu tuaregů Tinariwen, asi mě na nich oslovuje syrová rebelská pouštní energie  – přežít za každou cenu i v nepříznivých podmínkách (klimaticky i politicky), ale obdivuji ještě muzikantské hudební setkání dua Adam Baldych (housle) a Yaron Herman (piano) The New Tradition z roku 2014  – to mně úplně tryská z ucha k srdci a zpátky…

Petr Kadlec, umělecký kovář, Španělsko

Kniha Marcuse Chowna Kvantová teorie nikoho nezabije.

Jakub Lerch, ředitel festivalu Nultá generace

Četl jsem 30 manželek od Eduarda Petišky, což mě příjemně překvapilo jako krásná nadčasová literatura skýtající řadu pozoruhodných myšlenek, viděl jsem výstavu Olgy Karlíkové v Muzeu Kampa, která je vázaná na zvuk přírody, zvířat a vnímání prostoru jako takového. Slyšel jsem potom kapelu Hello Marcel na našem festivalu Nultá generace a celý večírek byl letos, myslím, pozoruhodný. Kluci energicky rozvibrovali celý DIOD (jihlavský multižánrový prostor s dramaturgií zaměřenou především na taneční a pohybové divadlo  – pozn. red.), i když bych jejich uskupení označil spíše za okrajový alternativní žánr.

Jan Karpíšek, malíř, včelař

Potěšil mě koncert africké hudby na Vltavě. A taky Zloději zelených koní od Jiřího Hájíčka. Znovu jsem otevřel Thoreauovu Chůzi. Báječné bylo být u narození třetího syna Prokopa Václava Karpíška. V červenci jsem byl na ústraní naší sanghy, které se konalo na kozí farmě a po jeho skončení jsem se vykoupal v prudce tekoucí řece Sázavě.

Bohuslav Vaněk-Úvalský, spisovatel

Moje Tři největší zážitky z roku, kdy člověk stanul před Branou osudu:

1) Petr Čornej, Jan Žižka (kniha). Strhující, monumentální vyprávění s tolika detaily, že se ocitnete v živém světě, v němž rozhoduje odvaha, štěstí a mocenské podrazy, kde malí lidé mohou vyrůst v obry, anebo smlouvat s kupčíky všeho druhu a který se od našeho světa zase tolik neliší. Po mém soudu životní dílo českého dějináře.

2) Achnaton, Chvalozpěv na živého Atona sídlícího na obou horizontech (text z hrobky vysokého hodnostáře Achnatonovy vlády a snad i úřednického faraona Teje v Amarně, bývalém městě slunečního obzoru Achetatonu). Našel jsem překlad, přečetl jsem, rozzuřil jsem se a přeložil jsem znovu. Vyvstal přede mnou jeden z nejkrásnějších textů, který jsem kdy četl, text plný úcty a lásky k životu ve všech jeho formách, závazný státnický projev na úrovni nejlepší světové poesie, text o moci, síle a pokoře, záznam úžasného egyptského myšlení a úrovně jejich znalostí  – a kacířský faraon, který měl být vymazán, protože odejmul moc falešným bohům a kněžím amonovým, se pro mě v ten okamžik stal jedním z neodvážnějších lidí, kteří kdy na planetě Zemi žili  – a skutečným zakladatelem naší moderní civilizace  – i s tím, jak jeho neopakovatelný čin byl překroucen, poničen a obrácen proti lidem.

3) Úsměvy a všetečné poznámky všech mých dětí.

Všechny tři zážitky mi dodaly a dodávají sílu k zápasu s největším mým omezením  – se sebou samým.

Bonus (ovšem pozor, jeden bonus vládne všem): Každodenní letní východy živého Atona spatřované z mojí terasy.

Jaromír Janák, operní, operetní a muzikálový pěvec, televizní překladatel a fejetonista KN

Když pominu všechna jiná protivenství, tak jsem byl asi nejvíc zasažen koronavirem, hodně se na něj nadává a v televizi se vlastně o ničem jiném nemluví, ale ta televize, na kterou také nadáváme, udělala dobrou věc. Čtyři adventní koncerty České filharmonie. A další přenosy, třeba z milánské Scaly a jiné, kterých by bylo v normálnější než v této morové době jako šafránu. A ještě něco. Chodím teď trochu víc k lékařům a v našem středisku, které se jmenuje Lípa, máme hned za dveřmi skříňky, kam lidé odkládají „nepotřebné“ knížky. Mezi kuchařkami a edicí Smaragd jsem tam našel útlou knížečku. Kniha lesů, vod a strání. Stanislav Kostka Neumann, dnes nějak odsunutý a snad vedený k zapomnění. Knížku jsem přečetl jedním dechem v čekárnách střediska a žasl nad tou krásou, které jsem se dlouho vyhýbal, protože to byla na gymnáziu povinná četba. Takže děkuji, covide, tys mi sice vstoupil do plic, ale tyhle věci hluboko do duše.

Ondřej Basjuk, malíř

Nejpozoruhodnější věci, co jsem četl, byly z knih Nacisté v Tibetu od Petera Meiera-Hüsinga (první vlna) a Dutá jehla od Maurice Leblanca (druhá vlna). Nejlepší film byl Borat II  – první díl jsem nikdy nepochopil, ale dvojka je nádhera. Antifašounská, anti všechno, co mě trápí na současným světě. A nejlepší, co jsem slyšel, byla rozhlasová hra: Arthur Miller, O kočičce a mistru instalatérském, který se nezalekl. To je o kocourovi, který mluví. Stane se starostou města, protože na každýho něco ví. Protože před kočkou lidi řeknou všechno. No, a on toho zneužije…

Lenka Dolanová, výtvarná teoretička, kurátorka, autorka KN

Letošní rok nepřál soustavnému sledování kultury, můj výběr pozoruhodností je selektivní, určovaný také tím, kudy vedly mé pracovní i mimopracovní cesty ve skulinách otevření výstav.

  1. Sochař Miloš Zet  – Zdi, sokly a makety, výstava v Domě umění v Brně, v níž se s tvorbou a odkazem vlastního otce vyrovnával performer a sochař Martin Zet. Miloš Zet (1920–1995), v padesátých letech uznávaný autor socialistického realismu, tvůrce sochařských realizací, spoluautor veřejných prostranství (utopická koncepce Jižního města!), dekorativních stěn. Výstava a zároveň konceptuální dílo, práce s modely, video dokumentací, se změnou měřítek a úhlů pohledu. Doprovodnou autorskou knihou se vine text Rakouské meditace, hledání otce ve směsi poznámek, rozhovorů, archivních materiálů. Fotografie, soupisy děl, texty teoretiků. Zamyšlení nad tím, co přetrvá změny paradigmat, v čem spočívá kulturní a osobní kontinuita.
  2. Dědictví dob minulých se věnoval též festival Tvárnost paměti, který v Pardubicích od srpna do října pořádala městská galerie Gampa. Pocta zaniklé hydrocentrále na Chrudimce v podobě lešení na břehu řeky s audio záznamem (Jan Dudešek); malba do mokré omítky od Comunite Fresca na Letním stadionu, památce v dezolátním stavu od architektů Karla Řepy a Ferdinanda Potůčka, doplňující původní půlku koně, otisky soch sportovců z Fasády Borců od Miroslava Bašeho přenesl Matouš Lipus na diváckou tribunu. Historická reminiscence levitujících objektů nad řekou Andrey Sobotkové (Double Lunar Dogs). Tradičně netradiční komentované prohlídky (cyklojízda, plavba na lodích po řece). Doprovodná akce Insider / Odkrývání reality Christiny Maldonado, představení pro dvě či dva v bývalém hotelu Grand: spolupráce v prostoru reálném a virtuálním, vhodné cvičení pro dobu lockdownu.
  3. Objevem letošního roku pro mě bylo dílo Petra Válka aka VAPE, jesenického zvukového experimentátora, tvůrce zvukových objektů a nástrojů z nalezených materiálů, malíře, grafika. Po výstavě, kterou kurátoroval Miloš Vojtěchovský ve spolupráci s Ondřejem Mertou ve Vašulka Kitchen Brno se uskutečnily reprízy v opavském Bludném kameni a v mé tohoto času domovské instituci VČG v Pardubicích. Petr je též youtuber, který své téměř každodenní performance sdílí s tisíci diváků z celého světa. V koronavirové době ještě aktuálnější než dřív.
  4. Opavský Bludný kámen pořádá každoročně na podzim festival Pohyb-zvuk-meziprostor, letos v prostoru internetu. Koláže přírodnin, detailů kláves z vnitřku nástrojů postupujících obrazem i zvukem k vyšším tónům, chvějivé meditativní zvuky Iana Mikysky a Prokopa Jelínka. Nervní zvučící objekty uzavřené v plechovkách v prostorách města jako pocta zadrženým při protestech (dílo trojice Lucie Páchová, Klaas Boelen, Maria Komarova). Fermentační proces doplněný improvizací na trubku, recepty na ozdravení vlastního těla potažmo celé kultury od Petra Vrby a Radima Labudy.
  5. Pražské bienále Ve věci umění. Letos je kurátorské duo Tereza Stejskalová a Vít Havránek věnovalo propojení různých skupin společnosti, empatii, ženám a minoritám. Hlavní část výstavy v Městské knihovně nabídla výrazné instalace s tematikou porodů, asistované reprodukce či tematizaci konceptu štěstí v západní kultuře, též pokus o vytvoření proměnlivé struktury a etnografickou intervenci. Umělkyně, které byly ve stínu svých mužských kolegů (manželů): Naděžda Plíšková, Olga Čechová a další. „Hlas třetího“ z Indonésie a Filipín, záznamy žáků lycea z okraje Paříže, levitující těla manuálních pracovníků…, v sousedství portrétů Romů od Bohumily Doleželové. V Holešovické tržnici spolupráce s vietnamskou a ukrajinskou menšinou a téma sexuality, též prostor pro děti pojednaný dětmi a Mothers Artlovers. Pokus přesadit mezinárodně rezonující přístupy do místního kontextu. Obsáhlý heterogenní katalog a podrobné komentované prohlídky přístupné na webu.
  6. Návštěva Muzea Sztuki v Lodži v rámci prázdninové cesty. Stálá expozice v industriálním prostoru MS2 v tematických blocích jako stroj, propaganda, kapitál, katastrofa…, v kontextu západního i východního umění, zároveň reflexe historie muzejních sbírek. V historické budově MS1 Neoplastický prostor, vytvořený Władysławem Strzemińskim, který stál u zrodu muzea, jako kontextuální prostředí pro avantgardní díla. Prvopočátek uměleckého gesta skupiny a.r. je v muzeu silně zakotvený. Kontinuita mezinárodních kontaktů. Toto „muzeum umělců“ prosazuje interdisciplinární a procesuální práci při vytváření expozic i správě sbírek. Důraz na pečující a solidární přístup je v dnešní době nanejvýš inspirativní.

Pokračování příště