Dopis Ježíškovi
Jak se píše Ježíškovi
Sousedi šli do kina, a jestli jim prý nepohlídám kluky, bylo jim tak sedm a čtyři roky. Film byl dlouhej a nějak už jsem nevěděla, co s nima provádět. Učit se nechtěli, jít si lehnout nechtěli, ani pařit nechtěli, protože „Blácha, kčičet ne, aby nás mohla teta Milka pšíště hlídat“, tak jsme šli napsat dopis Ježíškovi. Copak Martin, ten tak nějak něco psal, ale Daneček byl odkázán na kreslení a na „velkýho bláchu“. V každým případě jsem měla klid. Teda klid narušovanej výkřikama:
„Mám malej papír!“
„Taky mám malej papíl!“
„Seš malej, tak musíš mít malej papír!“
„Ať mi dá zelenou!“
„Nedám, kreslil bys zelený auto, ale to budu mít já, vem si červenou.“
„Neci čelvenou, ci číblnou, budu mít metalízovaný…“
Film byl docela dlouhej, papíry byly počmáraný z obou stran, a já nad tím zamumlala, že Ježíšek by měl začít luštit, aby to do Vánoc stihnul. Samozřejmě to pánové slyšeli…
„Ježíšek pšečte všecko!“
„Přečte všechno moje, tvoje nevím, uka… to nemůže přečíst nikdy!“
„Co nemůže pšečíst?? Teto?!“
„Tuhle čmáranici?“
„Teto, že to pšečte, že to taky pšečteš?“
„Ukaž, Danečku?“
„Autíčko, kostky, sáňky, ale tohle nevím…“
„Teto! To je pšece kanál!!“
Měla jsem pocit, že špatně slyším. „Kanár? Chtěl bys kanára?“ (byla to černošedá směsice čar, jako když potřebujete rozepsat propisku)
„KANÁL! Každej splávnej šofél pšece palkuje nad kanálem!“
Chtělo se mi se rozesmát na celý kolo, ale tím bych znevážila situaci a Danovi udělala rejhu v duši na spoustu let, tak jen říkám: „Ukaž, radši to tam napíšem,“ aby to bylo jasný, a v duchu jsem si pomyslela, že Pavel, tatínek chlapců, bude mít určitě radost, že ví, co přesně si prcek přeje…
(Nezabil mě ani tentokrát. A že měl důvodů za ty dva nebo tři roky hlídání…)