Fronta
Fejeton napsaný v nebezpečí života.
Kdysi v Čáslavi, když jsem šel poprvé z gymnázia do jídelny, která ležela až za kostelem, kde byly kdysi nalezeny ostatky Žižky, vystopoval jsem hravě nejen jídelnu, ale i jaké ovoce se tam ten den přidává k obědu: obojí podle ostatků (slupek od banánu a ohryzků), které se v hustém proudu po celou cestu válely po zemi. Kdybych tehdy usnul a probudil se dnes, okamžitě bych zas poznal, že je pandemie: podle roušek, které člověk najde na nejneuvěřitelnějších místech: od odhozeného kornoutu, ze kterého rouška čouhá (nahrazuje zmrzlinu), až po kořenáč za oknem v přízemí, kam si kolemjdoucí odložil roušku na brambořík. Vím to, protože po srdcích, stínech a mracích se odhozené roušky staly další řadou, kterou mapuju jako fotograf. Další věcí, u které bych si jako po čtvrtstoletí probuzený nebyl jist, proč se znovu objevila, by byly fronty. Asi bych si spíš myslel, že se vrátil socialismus, jen bych byl na pochybách, proč lidé ve frontě mají mezi sebou rozestupy.
V jednom se kolektivní režimy opravdu vrátily. Vzpomínám si na scénu ze svého oblíbeného Schindlerova seznamu, kde si židovský intelektuál uprostřed zimy v krakovském ghettu ve frontě libuje, že si už dlouho s lidmi tak krásně nepopovídal. Tak jako já předevčírem ve frontě před naší poštou:
Paní za mnou: "Stojíme tu jako vocasové. Přitom ten Jaroš, co je teďka furt v televizi, říkal, že u nich v tom Kataru, když kamkoliv dete ukážete chytrej telefon, na kterým máte tu éroušku, a když ta ukáže, že jste nepotkala nikoho rizikovýho, tak vás pustěj všude. A je vymalováno! Zavřený tam neni nic."
Paní přede mnou: "Von ten pan Jaroš ale asi neví, že u nás každej nemá chytrej telefon. U nás taky když píchnete klackem do země, tak z ní holt neteče ropa..."
Paní za mnou: "Ale když nám můžou koupit tu vakcínu, proč každýmu nekoupěj radši ten chytrej telefon teda? Já vám řeknu proč - protože to by si ty farmaceutický továrny nevydělaly. Já mám sestřenici na infekčním áru, kde se staraj o lidi s koronavirem. Ležej tam dva. Personálu dodali ty ochranný skafandry. Jsou jednorázový a jeden stojí pětistovku. Každej z personálu tam vejde třikrát denně a pak musí ten skafandr vyhodit. To ale není všechno. V chodbě před tím árem mají ve skříni uložený nový skafandry a pro ty mají přísný předpisy. Když tam budou ležet určitou dobu, tak je musej taky vyhodit, protože se předpokládá, že ty viry se dostanou i do tý chodby. Taky maj na to vyšetření do krku speciální kovidový špejle. S těma je to nařízení úplně stejný.“
Já: "A mně přitom dneska kamarád psal, že učitelé musej bejt ve škole, i když děti maj prázdniny - a musej tam bejt i ty, který měli ve třídě dítě s kovidem. Jejich ředitel jim řek, že když maj roušky, tak to není riskantní..."
Paní přede mnou: "To je bordel - a já zas musim tahat kluka všude sebou, protože musej bejt tejden doma, i když jim ve škole nikdo nevonemocněl. (dělá ve frontě se synkem úkol do školy): „Použijte ve větě slovo ŠTÍHLE...“
Chlapec (rozhlíží se): „RozpouŠTÍ HLEny!“
Paní přede mnou: „Kdes to sebral?“
Chlapec: „Támhle z tý reklamy.“
Paní za mnou: „Taky sem mohla bejt štíhlá. Jenomže mi snižujou imunitu a cpou do mě furt ňáký prášky, po kterejch jsem tlustá jako prase a doktor mi řekl, ať v týhle době radši sedím imrvére doma. Copak můžu, když jsem uklízečka? Naštěstí ty podniky, co já uklízím, zatím nekrachly.“
Paní přede mnou: „Ale aspoň v tý frontě byste s náma s tou imunitou stát nemusela.“
Paní za mnou: „Nejsem žádnej poslanec, abych se vymlouvala na imunitu! Objednala sem manželovi vánoční dárek na dobírku, to mám riskovat, že bude zrovna doma a bude si ho muset zaplatit sám? Jestli ho teda vůbec doručej: Znáte to – i ten koronavirus by zmizel, kdyby ho roznášela Česká pošta.“
Paní přede mnou: „No asi máte recht. Já mám zas pocit, že se mi v tý frontě vrací mládí. Všechno jsme měli. Dneska se chlapi bojej plácnout ženskou po zadku, aby je nezavřeli, kšefty jim zavřou, krachnou, melouchy by jim nezavřeli, protože by vo nich nevěděli.“
Paní za mnou: „Kšefty už nezavřou. Hospody zavřou. Znáte to, co má dělat chlap, když mu v osum zavřou hospodu? Jít ještě na dvě hodiny nakupovat do Kauflandu!“
Já: „Zavřou. Oni jsou schopný znovu zavřít i kostely. Prosím vás. Tak chápu, že je možná nebezpečný zpívat, ale proč si lidi nesměj šáhnout do svěcený vody a na vteřinu si podat ruce, když by si na ně hned potom mohli dát tu dezinfekci?“
Paní za mnou: „Já teda do kostela nechodím, ale když to tak říkáte, tak mě jako uklízečku napadá – proč jim teda neposvětěj rovnou tu dezinfekci?“
V tu chvíli se fronta posune do budovy a my se všichni tři ocitáme u přepážek.
„Prosil bych ověřit podpis,“ říkám a vyndávám občanku.
„Děkuji,“ říká úřednice.
„A teď si, prosím vás, sundejte tu roušku – abych viděla, že jste to vy.“