Kdy je vdova veselá
Lechtivý silvestrovský příběh.
V divadle se dost často stává, že režisér dostane takový divný pohled a prohlíží si vás a hodnotí a neřekne nic a když to nejméně čekáte, řekne vám, „hele, tadyhle mi uděláš salto, pak po tom laně vyšplháš nahoru, a jak budeš skákat dolů, tak se ve vzduchu otočíš, a to s tím trylkem zazpíváš ve vzduchu.“ Od vás očekává, že jeho geniální nápad s chutí provedete a že to všechno, co ho napadlo, zcela jistě umíte, nakonec na konzervatoři se přece neučí nic jiného. Že máte závrať, když si stoupnete na židli a podíváte se do hlubin pod sebou, že jste na základce našplhal třicet centimetrů do výšky, a ještě vám při tom praskly trenýrky, to mu přece nemůžete říct. A tak se v divadle většinou odpovídá „samozřejmě, že udělám, chcete hned?“
Většinou hned nechce, a on vás to zatím někdo naučí.
Naivové se domnívají, že se naučí árii, hezky se obléknou, aby se líbili všem, kdo má zájem, stoupnou si na jeviště, nejlépe na forbínu a své vyspělé umění praží do lidí. Praxe je potom tedy úplně jiná, ale s odstupem času musím říct, že je pěkná, někdy nádherná a někdy nestojí za moc.
Geniální režiséři mají podle svého názoru geniální nápady. Franta Paul (mimochodem tatínek Jany Paulové) byl opravdu génius a nápady měl jedna báseň: „Hele, Janáku, pásl jsi někdy krávy?“ Donutil mě k zamyšlení. „Budeš mít v Giudittě duet se Žužlou, jen na začátku,“ oznámil mi tajemně režisér. Takhle jsem o kolegyni nikdy nemluvil a tak jsem mu to řekl. Pást že samozřejmě umím, ale že tu Žužlu mám docela rád, tak pozor. „Ty to blbě chápeš, máte tam duet a je to na začátku, a tak jsem tam vymyslel, že přijedete na vozejku a potáhne to osel, já na něj koukal a je to ještě lepší než kráva.“
Oslice byla roztomilá, jediný problém byl, že měla oslátko, a to brali do divadla sebou. Když ji napadlo, vyrazila za ním z jeviště do portálu, z vozíku se vyvlékla a místo osla jsem vozík, lapaje po dechu, vlekl po jevišti já, zatímco stokilová Žužla na vozíku okouzlovala svými trylky.
Dost velký problém byl se zvedačkami. Baletka, když má mít čtyřicet kilo, bere si do kapsy závaží, ale zpěvačka, zvlášť odpoledne po polední svíčkové, je dost problém. To se zvedá většinou ve třech, vlastně ve čtyřech, tři kluci zvedají a holka se vznáší a dělá, že je pírko. Zvedali jsme většinou Honza Šváb, který byl moc šikovný, a potom Honza Okrouhlík a já, my na tom byli asi tak stejně, tedy nic moc.
Ve Veselé vdově, když jsme zvedali Hannu Glavari, to už byl problém. Zpěvačka vám nenaskočí a nezpevní se, takže vláčíte do výšky vlastně osmdesátikilový pytel brambor. Zkuste si to. Klidně i ve třech. Zpěvačka v dlouhých šatech a na zadku s honzíkem vám pomůže asi tak, že to pozadí vystrčí trochu dozadu a vy sníte o jeřábu či o heveru. Přitom stále zpívá, a když ji dorvete nahoru, vítězně roztáhne ruce, že zvítězila.
Honza Šváb se rád sázel a tak jednou se s námi vsadil s každým o pětku, že Věrka, tedy Hanna Glavari, vyjede jak po másle.
Připravili jsme se na obvyklou dřinu, ale tenkrát by subreta do té výšky vylétla snad i bez nás. O pauze jsme Honzovi odevzdali prohrané desetikoruny a loudili návod, jak to udělal.
„Stačí málo. Rozdíl je v tom, že vy máte palce vedle dlaní položený, já ten svůj vystrčil nahoru.“ Nápad to byl ve své jednoduchosti geniální. Zpěvačka nám jezdila nahoru jako o spartakiádě a když jsme ten nápad chtěli vylepšit, vystrčili jsme palec všichni.
„Kluci, to ne, to už je moc, stačí jeden, ale klidně se vystřídejte,“ vyřešila problém zpěvačka. „On by to Eda, manžel, asi poznal.“
Do rodinného štěstí jsme nechtěli zasahovat, a tak jsme opět zvolili tu singulární bezproblémovou variantu.