Společnost a politika Věda

Koronakůrovec

Meyers Konversations-Lexikon

Jaký je rozdíl mezi kůrovcem (lýkožroutem smrkovým) a koronavirem (tedy přesněji virem Covid-19)? A jak s tím souvisí, že smrk byl a stále je masově sázen tam, kde jeho přítomnost podporuje vznik kalamity?

Dovolte mi položit možná trochu nečekanou otázku: Jaký je rozdíl mezi kůrovcem (lýkožroutem smrkovým) a koronavirem (tedy přesněji virem Covid-19)?

Z biologického hlediska jde o rozdíl značný: zatímco lýkožrout je brouk patřící do velmi pokročilé skupiny hmyzu, virus je jedna z nejnižších, nejprimitivnějších forem života na této planetě. Oba ale mají cosi společného  – parazitují na jiných organismech a bez napadání svých takzvaných hostitelů vlastně ani nemohou existovat. Další podobnost je v tom, že v posledních zhruba dvaceti letech české lesy čelí bezpříkladné invazi kůrovce a v posledním roce lidská populace čelí opět bezpříkladné invazi viru. Je pravda, že zde byly v minulosti velké kůrovcové události, nebo chcete-li, kalamity, z nichž mediálně nejznámější je takzvaná Klostermannova kůrovcová kalamita na Šumavě. A je také pravda, že v minulosti morové rány postihovaly mnohé části světa. A také zde byla známá španělská chřipka, která právě před 100 lety velmi výrazně ovlivnila evropskou (a nejen evropskou) lidskou populaci oslabenou po první světové válce. Stejně se to však nedá srovnat se současnou pandemií koronaviru, protože ta postihuje celý nám známý svět.

Je známo, že kůrovec se v našich lesích šíří zejména proto, že druhové složení lesních porostů zdaleka neodpovídá složení přirozenému, to jest ani se neblíží složení lesa, které zde bylo před příchodem člověka. Dokonce je velmi odlišné od toho stavu lesa, který zde podle všech dokladů byl ještě do třicetileté války. Vlastně teprve v osmnáctém století dochází v českých zemích k velmi razantní změně složení lesních porostu a vytváření monokultur, a to především monokultur smrkových. Do té doby se smrkové porosty vyskytovaly především ve vysokých horách. Jmenujme především Šumavu, Krkonoše, částečně pak i Jizerské hory a Jeseníky. Pak, po vzoru německé lesnické školy, byly smrky vysázeny prakticky po celém území dnešní České republiky, a to často v podobě monokultur.

Z hlediska hospodaření byly tyto monokultury velmi výhodné. Smrk je rychle rostoucí dřevina, dřevo je všestranně použitelné a snadno opracovatelné, semena se poměrně dobře získávají, mají dobrou a dlouholetou klíčivost, semenáčky se dají dobře a hromadně pěstovat. Takže není divu, že z krátkodobého pohledu ekonomiky byly monokultury lákavé. To byla i živná půda pro lýkožrouta smrkového, který byl dříve zcela okrajovou záležitostí. Jako specialista na smrk byl kůrovec omezený vlastně pouze na oblasti, kde se smrk vyskytoval. S jeho rozšířením do nižších poloh se rozšířil také kůrovec. Smrk zde byl v podmínkách, které pro něj nebyly optimální, a tím byl vystaven poměrně vysokému stresu a trpěl například napadením různými houbami, jako je václavka a podobně. Oslabené porosty pak mohly být snadno atakovány kůrovcem, který v těchto polohách naopak nacházel velmi dobré podmínky a mohl tady vytvářet i dvě až tři generace ročně, což v polohách přirozeného výskytu smrku normálně nestačil.

Lesníci v průběhu několika staletí dokázali proti kůrovci najít obranu, která spočívá především v tom, že napadené stromy jsou ještě předtím, než se z nich vylíhne další jeho generace, pokáceny a zbaveny kůry, pod kterou larvy kůrovců žerou a prodělávají svůj vývoj. A tím už pak nejsou infekční pro ostatní smrky v porostu. Tak se dařilo kůrovce držet tak říkajíc na uzdě. Jiná byla situace v NP Šumava, kde ještě byly karty rozdány postaru. Smrk i kůrovec jsou zde původní organismy a kůrovcové gradace zde mají jiný charakter. Díky třem blokádám kácení se podařilo ponechat porozené procesy doběhnout, a tak zde, jako na jediném místě v Česku, můžeme pozorovat, jak probíhaly přerozené gradace. Jinak by dnes toto pohoří vypadalo jako Českomoravská vysočina. Po kůrovcové gradaci vždy došlo k uklidnění a následné samovolné regeneraci porostů. Na zbytku území republiky je to ale jinak. Ivo Dostál mi k tomu napsal:

„Osobně se domnívám, že by se už konečně měla zásadně změnit stupnice hodnot v pohledu na les a hledět na něj ne jako na továrnu produkující dřevo, ale jako na základní součást životního prostředí pro vše živé, tedy i pro lidstvo, a to nejen kvůli vodě, ale i kyslíku, životní energii apod. Dřevo může být (ale nemusí) jen jako jakýsi bonus. Jsem sice lesnicky vzdělávaný, ale ekologicky laděný a můj pohled je takový: Několikagenerační pěstování smrků v monokulturách a v nevhodných polohách + klimatické změny vedou k oslabení nejen smrku, a pak se nestačíme divit, že obrovské plochy smrkových porostů např. v Oderských vrších, Nízkém Jeseníku, Českomoravské vysočině a jinde mizí před očima. Co to udělá s klimatem, když odlesňování se děje velkoplošně i na jiných místech světa, můžeme jen tušit a lesníci už dávno měli alespoň měnit druhové složení lesů. V roce 1962, kdy jsem nastoupil na učňovku, vyšla dvoudílná Praktická rukověť lesnická, ze které jsme se učili (pro učňovské školství nebyly tehdy učebnice) a bylo v ní o lesnictví od zkušených praktiků vše a je i nyní doposud cenným souhrnem, který jen v málu zastaral. O smrku jsme se z ní učili, že je dřevinou … „náročnou na vlhkost půdy i vzduchu a oblasti jeho optimálního růstu jsou s ročními srážkami 800 mm a více s krátkým a chladným létem“… a dále „ … Smrk je velmi vhodnou a hledanou dřevinou z hlediska zužitkování dřeva a jeho pěstování je snadné. To byly důvody, které v minulém století (tedy v devatenáctém) vedly v širokém měřítku k jeho zavádění většinou v nesmíšených porostech. Takové porosty na nevhodných lokalitách se ukázaly náchylnými k různým kalamitám (mniška, kůrovec, sucho, hniloba, vítr, námrazy a ledovky), místy zhoršují i bonitu půdy a nesplňují očekávání ani po stránce produkce hmoty.“ Je tedy se třeba stále častějším a větším kalamitám divit? Všichni se to učili, ve všech učebnicích starších i nových to je, a skutek? Každoročně vychází Zpráva o stavu lesa a lesního hospodářství. V té, co mám z r. 2016, je uvedeno, že od r. 2000 do r. 2016 klesl podíl zastoupení smrku o 3,6 %, tedy na 51,5 %, to znamená ročně pokles ve směru ideálu o 0,22 %. A ideální zastoupení smrku v našich lesích je kolem 11 %. Kde není smrk v podmínkách, které jsou pro něj přirozené, trpí. A i ty se mohou pochopitelně díky všelijakým změnám k horšímu, či lepšímu navíc měnit. Pro kůrovce je prostřeno více než dost.“

Do značné míry je problém zhoršen i obchodním modelem Lesů České republiky, který upřednostňuje holosečnou lesní těžbu před přírodními způsoby hospodaření v lese. Kombinace těchto faktorů vedla k tomu, že kůrovec zcela zpustošil hospodářské lesy ve značné části České republiky a tato událost ještě zdaleka neskončila. Ve špatně založených hospodářských porostech není možné úspěšně bojovat s gradací kůrovce.

A ve špatně fungující lidské společnosti není možné úspěšně bojovat s koronavirem. Covid-19 je virové onemocnění, které také čerpá z toho, že lidská populace je svým složením, sníženou přirozenou odolností a také způsobem chování pro šíření virů optimální. Zatímco dřívější lidské kultury byly od sebe vzájemně izolovány a pokud se navzájem kontaktovaly, tak to trvalo někdy řadu dnů, týdnů nebo i měsíců, naše populace je svým založením velmi vhodná pro šíření virových onemocnění především proto, že lidé žijí velmi blízko sebe zejména ve městech, velmi často se kontaktují, rychle se přemisťují, velmi často bývají ve společných prostorách, ať už se jedná o hospody, autobusy, vlaky, divadla, kina a podobně. V těchto prostorách pak dochází k masovému šíření virového onemocnění, a nakonec všechny vlády světa musely přistoupit k omezení kontaktů mezi lidmi, aby se vůbec podařilo utlumit šíření koronaviru. Zdá se, že člověk jako tvor společenský nemůže rezignovat na své kontakty a nikam nevycházet. Ale jak se ukazuje, není přece nutné létat každý rok na dovolenou letadlem, není nutné jezdit po celém světě na konference a není nutné vozit zboží z jednoho konce světa na druhý. To, o čem ekologové mluví desetiletí, si začíná pandemie vynucovat: ostrovní uspořádání společnosti. Znamená to, aby se potraviny, energie a věci nezbytné denní potřeby produkovaly na místě. A na místě také likvidovaly. A je také třeba se uskrovnit. Čím míň budeme spotřebovávat, tím míň bude třeba vyrábět, jezdit, létat, těžit a jinak ničit planetu. Známé heslo Aleše Máchala, spoluautora knihy Desatero domácí ekologie „skromnější život  – krásnější svět“ teď můžeme parafrázovat také jako: skromnější život  – zdravější svět.