Miluji sloveso lnout
Deníkové zápisy literárního vědce Zdeňka Kožmína jsou obrazem životního bilancování a hledání řádu.
Zdeněk Kožmín (1925–2007), známý svým působením na brněnské univerzitě, byl autorem literárních kritik, studií, esejů, ale také deníkových zápisů. Posmrtně vydaná kniha nazvaná podle verše Jana Skácela Bubáčci zachycuje období let 1998 až 2002 a navazuje na předchozí Kožmínovy deníkové knihy Struktury (vyšlo 1995) a Obtisky (vyšlo 1998).
Z Kožmínových zápisků je zjevná přirozená zabydlenost ve světě, která s sebou nese intenzivní zájem o přírodu, ať jde o krajinu v okolí Brna, nebo o aktuální pohyby nebeských těles. Charakteristická je záliba v prostých věcech a hledání životních jistot, především ve vzpomínkách na dětství. Psaní je to převážně lyrické, někdy až na hraně sentimentality, často jde jen o fragmenty diktované konkrétním okamžikem a pro nezasvěceného čtenáře jen stěží srozumitelné. Je zde však všudypřítomná upřímná víra a pokora, stejně jako kultivovanost, která jako by už do nastupujících časů příliš nepatřila. Autor se zamýšlí nad svojí vědeckou činností, ale vedle toho se spontánně raduje z maličkostí, například z dobrého jídla v menze, zmiňuje i sledování fotbalových přenosů nebo ironicky komentuje různá bizarní setkání v labyrintu velkoměsta.
Do zápisků proniká dobové dění včetně tehdejších efemérních iluzí, objeví se třeba nadšená zmínka o založení Unie svobody. Povšimnuto je také zatmění slunce v srpnu 1999, povodně na Vltavě i fenomén Y2K (pro nepamětníky: na přelomu tisíciletí vyvstala obrovská obava, že změna první číslice letopočtu může vést ke kolapsu počítačových systémů a tím celé civilizace). Řada replik reagujících na dění v kultuře a politice ovšem postrádá potřebný kontext: „O český (a tím méně o moravský!) svět se už nikdo valně nezajímá. Jsme asi kapitální blbci. Ale jaksi bylo trapně, když skrze Olega Suse útočil na blby vědecké pravnuk moravské blbosti nevědecké pan Uhde. A právě řeční jiný prablb, Miloš Zeman, tentokrát za blby pražské. Ach, Olegu! Směj se! Kdo vlastně jsme?“ Můžeme sice tato slova konfrontovat se svými názory na zmíněné osobnosti, nikoli však s výroky, jichž se měli dopustit.
Z Kožmínových zápisků je především zřetelné autorovo neokoralé okouzlení bohatstvím českého jazyka, viz vyznání citované v titulku. Objevují se pochybnosti intelektuála („Co chceš, Zdeňku, tím svým životem vlastně rozluštit? Ani to nevíš!“) i snaha o návrat ztracené ryzosti, hledání útěchy v literatuře a filosofii: „Asi bych si měl číst — se stejnou slastí — Platónova Parmenida jako v bezmezně bezbřehém dětství Milneova Medvídka Pú. Že to nejde? Ale proč by to mělo „nejít“? Slast z filosofie a slast z dětství si nemusí být tak vzdáleny… viď, Pú, viď, Sókrate…“
Kožmínovy deníky jsou také sugestivním svědectvím o stáří, k němuž patří jak různé zdravotní obtíže, tak i nejistota ohledně příliš změněného světa: „To nové století mi připadá jako obrovská planýrka, kde se bezradně rozhlížím. Vždyť tu neumíš udělat ani pořádný krok. (…) Nějak jsme — létem, stářím, životem — jaksi vyhřeznuti kamsi na okraj všeho. Ale to přece je normální chod lidského. Konec žití není slavobrána.“ V závěru knihy se autor vyrovnává se smrtí své životní partnerky, filoložky Drahomíry Kožmínové, jíž je kniha dedikována. V těchto pasážích se bolest prolíná s postupným smířením, impozantní je Kožmínovo odhodlání nést svůj úděl statečně a neztratit vděčnost, neboť platí i to, že: „Žít dlouho je snad i jisté potěšení. Můžeš zvláštním způsobem podávat ruku osudu a času.“
Zdeněk Kožmín: Bubáčci. Naddeníky 1998–2002. Host, Brno, 2020