KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Recenze filmu.

Zhlédl jsem film Na střeše, scenáristickou a režijní druhotinu herce Jiřího Mádla, a byl jsem příjemně překvapen. Film, o kterém jsme se všichni dozvěděli díky smrti Jana Třísky, který byl obsazen do hlavní role, ale ve chvíli, kdy se měl začít pohybovat na střeše, chodil po mostě, kde byl jeho život bohužel přetnut (viz autorův nekrolog JT). Myslím, že volba Aloise Švehlíka nebyla jen rolí náhradníka, ale že se Švehlík k roli přímého, upjatého, ale jinak dobrosrdečného učitele Rypara hodí možná víc než Tříska, který by svým zjevem vždy vyzařoval nějaké neprojevené tajemství, a na tento part by byl příliš dejme tomu „mnohovýznamový“.

Potěšil mě Jiří Mádl velmi dobrou režií, z níž je patrné, že se snažil mezinárodně prodat fotogenickou krásu Prahy  – i solidním scénářem, z něhož je patrné, že se od dob pražskokavárenského „přemlouvání báby“ už poněkud posunul a vcítil do pohnutek lidí, kteří tuto dobu nemají rádi a bez mrknutí oka by ji vyměnili za tu předchozí. (I když ne natolik, aby se alespoň cípem dotkl finančních problémů dnešních důchodců – jeho pan Rypar – ač obyčejný učitel v důchodu, bez problémů žije v třípokojovém bytě v centru Prahy, což je dnes už spíš rarita, což ostatně dobře vystihl Havelkův film Vlastníci (viz autorova recenze filmu), z něhož jako by se linie změn v domě přímo inspirovala; možná i díky němu Jiří Mádl pochopil a zpracoval vzájemnou nevraživost komunisticky smýšlejících lidí a dnešních podnikatelů-bývalých veksláků.

Scénář má i řadu dalších drobných chyb: například člověk se socialistickými preferencemi by určitě nevyčítal Vietnamcům, že falšují západní značkový textil (pro komunistu byla západní značka spíš předmětem opovržení  – důležité bylo, nakolik bylo zboží fakticky kvalitní) a žádný člověk ani jen o deset let starší než Jiří Mádl (natož osmdesátiletý učitel češtiny) by neřekl: „Tak jsem držel Zuzanky ruku“ (správně ruku Zuzanky či Zuzančinu ruku). V některých scénách (jako třeba při setkání pana Rypara se synem, kterého vtipně hraje syn hlavního představitele David Švehlík) se dialog tematicky zbytečně protočí dvakrát a každodenní připomínka stáří prostatickým močením do záchoda je také kvantitativně nadbytečná (Zdeňku Svěrákovi například na tento motiv stáří ve Vratných láhvích, které autor recenzoval zde, stačí jedna scéna  – a dost.)

Celkově je ale příběh o tom, jak se starý opuštěný muž a mladý Vietnamec prchající před vlastní mafií i policií vzájemně zachrání, nádherný právě díky tomu, že čerpá z tradic podobných koljovských scénářů například od zmíněného Zdeňka Svěráka (od něhož si autor-režisér vypůjčil i jeho zvyk nazývat hlavní hrdiny podle tvůrců filmu: příjmení Rypar je příjmení tvůrce hudby k filmu) a že jeho pohled na naši společnost je hřejivě švejkovský, nikoli „politicky korektní“ (hlavní hrdina, ač sám není příznivcem společnosti s dennodenním tematizováním práv sexuálních menšin, se rozhodne tuto dobu využít, a když nemůže pro svého svěřence najít českou manželku, vezme si ho sám). Jako člověk prakticky shodného myšlenkového profilu s hlavním hrdinou (nemám rád tuto dobu, ale vidím ty, kdo v ní figurují ne jako nepřátele, ale jako oběti, kterým je třeba pomoci) jsem se ve filmu našel. Třešničkou na jeho dortu je pro mě navíc to, že ho producentsky vytvořilo duo Moniky a Vlasty Kristlových – pravnoučat Vlasty Buriana; přičemž pravnuk Vlasta, někdejší divadelní a dabingový herec a dnes už desetiletí producent, v něm vytvořil svou první filmovou roli – policistu (viz dvě ilustrační srovnávací fota).

Na střeše. Česká republika, 2019, scénář a režie: Jiří Mádl, 97 minut.