Komentář Zahraničí

Nenapíšeš-li národnímu Ježíškovi v národním jazyce, nedostaneš nic

David Prachař jako Cyrano z Bergeracu. Baskický Ježíšek - uhlíř Olentzero. Baskičtina včera a dnes.

Jak děti i rodiče naučit mluvit tak, jak jejich národu „zobák narost“.

Baskičtina (některými jazykovědci pokládaná za jazyk všech Praevropanů už za doby kamenné, ještě před příchodem indoevropské rodiny, jejíž germánští, románští, slovanští a další jazykoví potomci Evropě jazykově vládnou dnes) je dnes jazykem horských Basků z Pyrenejí, kteří jsou známí tím, že se příliš nežení s obyvatelstvem jiných krajů. A tak jejich odbojnost, s níž jejich horská země nebyla nikdy celá dobyta, se stejně jako jejich tisíce let takřka neměnná haploskupina drží v jejich genech. Baskové byli/jsou bojovníci: jako vítěz nad Araby El Cid, zakladatel jezuitů Ignác z Loyoly, maršál Velké francouzské revoluce a zakladatel současné švédské královské dynastie Jean-Baptiste Bernadotte, antifašistka Dolores Ibárruri, uruguayský lidový prezident José Mujica i předobrazy literárních hrdinů, Dumasova D‘Artagnana, Rostandova Cyrana z Bergeracu, ale i Stendhalova červeného a černého Juliena Sorela. Baskicko bylo historicky střediskem odboje arabské i fašistické okupaci. Proto byla za války fašisty vyhlazena baskická Gernika, a Baskové se tak zařadili po bok národům bez vlastního státu, které jsou napříč dějinami likvidovány státy, uvnitř kterých leží jejich vlast, jako jsou Kurdové či Arméni.

Baskičtinou (která byla mj. za 2. světové války spolu s indiánskou navažštinou kódovým jazykem americké armády) se vedle Baskicka dodnes mluví ve dvou španělských regionech (Navarra a Rioja) a francouzském regionu Nová Akvitánie, jejíž centrum, přímořské letovisko Biarritz, má baskický název. Ale kulturní autonomii mají Baskové jen ve španělském Baskicku, kde žijí dvě třetiny světových Basků (3 miliony) – z nichž ale bohužel jen jedna šestina ovládá národní jazyk svých předků!

Radnice baskického města Leioa – kde baskicky mluví jen 10 procent domácností – se to rozhodla vylepšit tím, že napsala místním dětem, že když nenapíší baskické vánoční bytosti, uhlíři Olentzerovi, baskicky, nemusí dostat dárky – protože Olentzero španělsky nerozumí. V globalizační době, kdy každých 14 dní na zeměkouli vyhyne jeden jazyk, je to vedle mírumilovných programů, jak národy donutit, aby opět mluvily svým jazykem (kupříkladu v Bělorusku je to podpora podnikatelům, kteří své výrobky označí běloruskými nápisy či akce „Nakup dnes v obchodě bělorusky“), skvělý nápad. Myslím si to zvláště poté, co jsem loni v hlavním městě jiné evropské menšinové země, srbské Horní (ale kulturně vlastně celé) Lužice – Budyšíně (který je po předání země Českým královstvím už 400 let saský, tedy německý, ale stejně jako v Leioie tam 10 procent lidí stále mluví srbsky) na dotaz v místním národním jazyce na tamní radnici zažil německou odpověď, že jediný, kdo na radnici mluví lužickosrbsky a je placen za srbské záležitosti – je tiskový mluvčí…

Eguberri on eta – bizi euskara! (Veselé Vánoce a – ať žije baskičtina!)