Obyčejná povídka o lásce
Seděl u baru, pil čaj a klábosil s dlouhovlasou, mírně korpulentní mladou barmankou. Za tu dobu, co sem občas po práci docházel posedět – dnes výjimečně ne na víno, protože jel autem – už o ní věděl ledacos. Chodila s chlapcem, který pracoval jako zedník. Milovali se, šetřili na byt a ona se těšila, že až se přestěhují, zkusí změnit i práci. Nevyhovovaly jí tyhle dlouhé dvanáctihodinové šichty. Navíc v baru, kterému se příliš nevedlo. Byl na špatném místě a jeho sklepní prostředí nebylo příliš útulné. Do zavíračky v jednu po půlnoci, kdy už skoro žádní hosté nechodili, bylo vždy dlouho a úzko. Kuchař odcházel v jedenáct a jeden nikdy neví, co se může samotné ženě za barem přihodit.
Na druhém konci barového pultu seděla ten večer mladá dívka. Středně vysoké postavy, ani krásná, ani škaredá, ani štíhlá, ani silnější. Nedlouhé vlasy měly barvu, jíž se říká blond do špinava. Nenápadné, a přitom vcelku sympatické děvče. Na sobě měla mikinu a džíny. Kouřila jednu cigaretu za druhou a nevypadala šťastně. Barmanka za ní mezi obsluhováním chodila a bavily se spolu. „Vaše kamarádka je nějaká smutná,“ řekl. „Má starosti,“ odpověděla dlouhovláska. „Tak jí vyřiďte, že ji zvu na dvojku a kus řeči,“ řekl dobrosrdečně. „Sednu si vedle do místnosti. Budeme tam sami.“
Vzal si svůj čaj a zašel hlouběji do sklepních prostor. Sedl si tak, aby koutkem oka viděl na bar a dívku. Barmanka jí něco řekla a dívka zavrtěla hlavou. Podívala se zamračeně směrem k němu a nikam se nehrnula.
Usrkával čaj a říkal si: „Ty seš asi na hlavu, chlapče. Co tě to vůbec napadlo? Dopij a jdi domů.“ Zahloubal se do svých myšlenek. Náhle si všiml, že dívka stojí u něj. „Prosím, sedněte si,“ řekl. „A jak víte, že si jdu sednout za váma? Neznám vás a nevím, co bychom si tak mohli říkat!“ – „Můžeme si jen nezávazně popovídat. Jste smutná. Třeba přijdete na jiné myšlenky.“ – „A co je vám do toho! Nechci se o ničem bavit.“ Ale přisedla si. „Co vás trápí?“ zeptal se. Upřeně pozorovala svou sklenici s vínem a po chvíli řekla: „Rozešla jsem se nedávno s přítelem. A v práci to teď taky stojí za pytel.“ – „Kde pracujete?“ – „U jedné benzinky na dálnici. V McDonaldu. Už jsem tam druhý rok, mám to zmáknuté, to musí odsýpat. To není jen tak, zvládnout ten systém a zákazníky, když je nabito.“ V hlase jí zazněla hrdost, která se vzápětí zlomila do rozčilení: „Teď vzali jednu novou holku, vůbec to neumí, doháním to za ni, a ještě musím poslouchat od vedoucího výčitky, že nestíháme. Šla bych i někam jinam, ale už jsem si zvykla a baví mě, když to funguje a nikdo mi to nekazí.“
Pobídl ji: „Ta dvojka je na mě. Pozval jsem vás. Třeba mělo smysl, abyste někomu pověděla, co vás trápí.“ „Asi jo,“ připustila. „Je mi trochu líp. A co vlastně děláte vy?“ „Nic zvláštního. Pracuju v kanceláři. Sem občas zajdu, abych si provětral hlavu a nenosil problémy domů. Normálně si dávám víno, ale dneska výjimečně jsem autem. Tak piju jen čaj.“
Povídali si ještě o všem možném a čas utíkal. Řekla: „Budu muset jít, mám to daleko a ráno vstávám do práce.“ – „Můžu vás hodit domů, jestli chcete. Kde bydlíte?“ – „Až u přehrady. Stavila jsem se tu kvůli kamarádce, normálně sem nechodím.“ A zamyšleně dodala: „A nakonec jsem se takhle zapomněla.“ – „Mám ještě čas. Zavezu vás,“ řekl. Zaplatili u pultu. Kývla na barmanku, která se ni lehounce usmála, a vyrazili.
Zaparkoval auto a řekl: „Mohli bychom se jít ještě chvilku projít. Je klidná noc. Bude se vám líp spát. A mně taky.“ Chvilku váhala a pak přikývla. Vydali se směrem k vodě. Vzal ji jemně kolem ramen. „Nevadí?“ zeptal se. Neodpověděla, ale neodtáhla se. Zavedla ho k jedné z laviček, které lemovaly zatravněný břeh. Posadili se na ni. Bylo chladno, od vody vanul slabý vítr. Muž rozepnul svou velkou bundu, vytáhl pravou ruku z rukávu, objal dívku kolem ramen a druhou rukou přes oba přetáhl uvolněný oděv.
„Víš, já nejdu jen tak s někým. Vybírám si.“ Její hlas nezněl ale moc přesvědčivě. Zašeptal: „Já vím. Jen poseďme a pak zas půjdeme. Potřebujeme to asi oba.“ Nikde nikdo, jen černá hladina zrcadlila měsíční půlkotouč. Po chvíli řekla: „Vzala jsem tě sem, protože na tohle místo chodívám, když je mi mizerně.“ – „Sama? Takhle v noci?“ – „Jo, já se nebojím. A kdyby se mi něco stalo, tak co, stejně nikomu nechybím.“ – „No, počkej, máš přece aspoň rodiče…,“ namítl. „Mám, ale utekla jsem od nich. Nemohla jsem s nimi vydržet, pořád jim něco na mně vadilo. Jak jsem dodělala střední školu, hned jsem se odstěhovala. Bydlím sama, živím se sama. Občas zajedu akorát za babičkou, ta jediná mě má ráda. Jenže je stará a nemocná. Nevím, co budu dělat, až tady nebude.“ Stiskl jí pevně ramena: „No, snad se někdo najde, kdo tě bude mít rád.“ Nic neříkala. Po chvíli se začala třást a vzlykat, tvář přitisknutou k jeho hrudi. Ani se nepohnul. „Já jsem tak ráda, že jsi tu se mnou,“ zašeptala a tiskla se k němu. Cítil její teplo, ale neodvažoval se udělat ani jeden pohyb navíc.
„Pojď, je čas,“ řekl. Došli ruku v ruce k dlouhým, nevysokým panelákům, za nimiž se černal les. Ukázala na jeden z těch bloků a řekla: „Už jsme tu. Bydlím támhle, až v nejvyšším patře. Mám krásný výhled na město.“ Mlčeli a nakonec ona, zrak zabořený do černého lesa, se tiše zeptala: „Nechtěl bys jít na chvilku nahoru?“ Chtěl. A jak moc, pomyslel si. Ale někdo jiný za něj řekl: „Promiň, už musím jít. Ale snad se nevidíme naposledy.“ Objali se. Sedl do auta a vyrazil domů. Po chvíli si uvědomil, že ani neví, jak se dívka jmenuje příjmením, ani ve kterém vchodě bydlí. Telefonní čísla si nevyměnili. Zeptám se její kamarádky, utěšoval se.
Když se příště vydal do baru, bylo zavřeno. Ukončení provozu.
Ale povídka o lásce není ještě u konce. Chybí přece ještě happy end!
Po nějaké době potkal barmanku v supermarketu poblíž svého bydliště. Byl s ní její chlapec, asi ten zedník. Zamávali na sebe. „Jak se vám daří?“ zeptal se. „Výborně, už jsme se přestěhovali a já mám jinou práci. Jsem šťastná.“ – „A co ta vaše kamarádka?“ – „Nevím. Od té doby, co jsme se potkali v tom baru, jsem ji neviděla. Ztratila se mi.“ Nebyl tak odvážný, aby se zeptal na její telefonní číslo. Cítil však, že jestli tu dívku má ještě někdy potkat, stane se to i bez vyzvídání.