Kultura a umění Domov,Kultura,Osobnosti

Život jako Dobré dílo?

Michael Florian, podobizna otce, Josefa Floriana

Nakolik lze hospodařit s lidmi, aniž bychom vybočili z dobrého díla? Žití v umění těžko oddělovat od umění žít, rozhodně v případě Josefa Floriana.

Kde by byli umělci a intelektuálové dvacátého století bez svých oddaných a pečujících družek, které jim umožnily plně se věnovat vlastním posedlostem! Které svoji konkrétní roli na osvětleném pódiu světa „umenšily“ do monolitického a obecného „díky, matky!“ a jako divoké kachny v nevýrazném zbarvení splynuly s rákosím u břehu, aby se postaraly o vajíčka, zatímco sameček si čechrá barevné peří v proudu! Křesťan, který není hrdina, je prase! „On už Florian ke konci života s lidmi příliš hospodařil, zapřahal, tlačil, ale vytvořil Dobré dílo a tahle zásluha mu zůstane“  – tak nějak vzpomínal na přítele básník a grafik Bohuslav Reynek.

Pokud dnes revidujeme pohled na významné umělce a intelektuály dvacátého století prostřednictvím kritiky jejich patriarchální svrchovanosti, pak u Florianových nesloužila ambici muže pouze jeho žena, ale všichni členové velké rodiny! Možná tedy neudiví, že z tohoto kláštera uniklo do vlastních manželství pouze pět z dvanácti dětí, a to ještě za bolestného a hněvivého rozchodu s jeho představeným. Mohli bychom za to Florianovi počmárat nebo strhnout nějakou sochu, ale obávám se, že bychom museli vzít zavděk Floriánem svatým, jehož soch je všude dost. Ale to nikoho nenapadne! A tak, místo aby Oblastní galerie Vysočiny uspořádala nějaký metamorfický kočovný happening, během něhož by před zraky přihlížejících docházelo ke kreativnímu „odsvěcení“ patrona hasičů na civilního Floriana vydavatele za účelem progresivně kritické devastace sochy, otevřela v září výstavu plnou skvělých, především grafických prací umělců, kteří, fascinováni Florianovým mimořádným zjevem a asketickým úsilím, staroříšské Dobré dílo čtyři desetiletí spoluvytvářeli.

Umění nad vědu

Ano, velmi neakčně tak můžeme konstatovat, že dobové chování těžko odtrhávat od dobových souvislostí, a že pro kritiku současné mizérie je třeba osvětlovat, a ne škrtat lidi z historie. Jak si představujete hluboce věřícího katolíka v rakousko-uherské monarchii přelomu devatenáctého a dvacátého století? Vida. A přeci! Florianem přijaté expresivní výkřiky francouzského básníka a kontroverzního esejisty Léona Bloye, že do Ráje se nevstupuje zítra ale dnes, a že kdo není hrdina, je prase, jsou stále platné stejně jako tehdy. Četba Bloyových textů a vzájemná korespondence definitivně stvrdily rozchod sedmadvacetiletého učitele s konzervativními katolickými kruhy. To díky němu našel svou cestu do Ráje ve vydávání knih. „Největší mizérie duševní jest u tzv. učitelů,“ zapsal si Josef Florian, který učil čtyři roky v Kostelní Myslové a poté dva roky v Náchodě. Své děti pak do školy neposílal, potřeboval je zapřáhnout v náročném projektu knižního vydavatelství, ale také měl za to, že stačí, když se naučí číst a psát, a dál už si svobodně otevřou horizonty právě tím, co si pro sebe vytáhnou z knih.

Rodiče mé ženy, oba vědci, se narodili sedmnáct let poté, co Josef Florian zemřel, a kdesi si přečetli, že když se dítě věnuje umění, naroste mu kus mozku navíc (naše oblíbená rodinná historka). Ve shodě s tím přiznávalo Florianovo třípatrové pojetí studia nejnižší příčku analytické vědě, a až nad ni kladlo umění jako nejdokonalejší složku lidské citlivosti (nejvýše stála pochopitelně teologie). Snad tím lze částečně vysvětlit, že většina Florianových potomků se věnovala umění, často hned několika druhům. Vydavatelství se zoufale nedostávalo peněz a ve dvacátých letech dokonce zkrachovalo, přestože bylo vzápětí obnoveno. I v takové situaci byl otcovský „pragmatismus“ zaměřený k tvůrčí lidské touze po přesahu (a k chodu vydavatelství), namísto jakýchkoliv „konzumních“ úvah. Snad je to z naší perspektivy s podivem, ale většina členů rodiny žádný výše zmiňovaný únik nehledala  – realizovali se a společně tvořili víc než fungující firmu. Nepochybně tomu pomáhala jejich víra a rodinná až komunitní atmosféra  – Stará Říše se proměnila v jakési rezidenční centrum, kde umělci z různých končin trávili i celé měsíce studiem a živou prací pro vydavatelství, a jejich okouzlení Florianovým úsilím, charismatem a atmosférou místa se muselo přenášet opět do rodinného kruhu. Objevovali se mecenáši, podporovatelé, nezištní a inspirativní pomocníci a s nimi další a další kontakty, takže třeba díky nadšení budoucího skladatele, hudebníka a pedagoga A. O. Tichého pro Dobré dílo (přišel do Staré Říše už v osmnácti) získal Florianův druhorozený potomek Methoděj soukromé hudební vzdělání, a sám Tichý se oženil s dcerou Florianova guru, Léona Bloye! V tomto propletenci vzájemných přínosů nelze nevzpomenout na mapu příbuzenských a společenských vztahů, kterou pro (stále probíhající) výstavu Nejedna rodina v humpolecké 8smičce připravily kurátorky Lenka Dolanová, Marika Svobodová a Marianna Placáková. Jak by asi vypadala taková mapa vztahů Josefa Floriana?! To by byla teprve jízda! Navíc, protože přes symbolismus a secesní tvarosloví se do světla prudce dere expresionismus, byli často také „rezidenti“ expresivní nejen svou tvorbou, jejich přátelství vzplanou i vyhasínají  – Josef Váchal se dlouho nezdržel, silné pouto s Jakubem Demlem, v němž vlastně Florian našel českého Bloye, se rozpojilo po šestileté spolupráci v roce 1911, a dokonce i osudový vztah k Bloyovi neprošel po osobním setkání bez újmy.

Výtisk a exprese jsou synonyma

Výstava Dobré dílo v jihlavské OGV pod kuratelou Ivo Bindera ale přeci jen tuto jízdu umožňuje zažít  – vztahy tu sice nejsou spojené šipkou, člověk si je musí spojit sám, ale o to přesvědčivější a poutavější pouť to je, vydat se mezi rozevřené knihy, frontispisy, grafiky i malované obrazy. Když rozjímáte nad úpravou knih, dozvíte se, jako třešínku, že s Dobrým dílem spolupracovali také Břetislav Štorm a Vladimír Šindler, tedy předci význačných osobností české knižní kultury dvacátého století (Františka a Jiřího). Také Ladislav Kuncíř, meziválečný vydavatel, pro něhož později pracovali mnozí autoři ze Staré Říše, známý důrazem na kvalitu díla a tisku, začínal coby knihkupec právě Florianovým Dobrým dílem.

Na výstavě převažují expresionistické tendence; Váchal je zastoupen jemným mnohobarevným dřevorytem i razantní deformující zkratkou, je zde Georges Rouault, jehož dílo Florian de facto objevil světu, samozřejmě Bohuslav Reynek, výborné cykly Josefa Čapka, jemuž byl Florian zcela prvním vydavatelem, a řada dalších umělců, kteří se sami hlásili „do služby“ Dobrému dílu, jako Němci Wilhelm Wessel a později Albert Shamoni. Výprava dvacetiletého Shamoniho do Staré Říše, učaruje neméně než jeho drobné pitvorné postavičky a lehký kresebný styl. Cestou se stavil ještě za Vasilijem Kandinským ve Výmaru a následně spolupracoval s litomyšlským tiskařem Josefem Portmanem, jehož čtenáři nepochybně znají především díky Váchalovu dílu (Portmoneum) i ironickým dopisům-pamfletům, v nichž si Váchal svého chlebodárce bez okolků dobírá. Širší Shamoniho dílo v českém kontextu tak mohl divák objevit i díky loňské výstavě věnované právě Josefu Portmanovi v Městské galerii Litomyšle. Nevycházím z údivu, s jakou otevřeností k rodícím se proudům a výtvarným projevům tvrdošíjný a asketický Florian přistupoval.

Nepokojná pokora k papíru

„V Mázhausu nesvítí světlo,“ říkám, a paní kustodka jihlavské OGV mě posílá o patro výš, kde se prý právě instaluje výstava. Je začátek listopadu, galerie je už měsíc zavřená, ale program „běží“. Galerie i umělci streamují, lepí QR kódy a píší ministrovi kultury. Za pohyb po ulici po jednadvacáté večerní vás mohou sebrat policajti, na pivo chodí už jen vládní představitelé. Obrazy leží všude po zemi nebo opřené podél stěn, zaujme mě jeden rám, kde se to pod sklem hemží maličkými grafikami. Černobílé dřevoryty snad jen tak šest centimetrů velké, pod nimi vždy krásně vysázený text  – červenou. Připomíná to výpravu knih Otokara Březiny, nebo je to něco od Jakuba Demla? Vizuál laská oko, oko pátrá, odkud to zná. Leze z toho florianovská atmosféra, pokora k papíru i písmu. Dobré dílo, zní to přirozeně, jedna výstava se svěšuje, druhá naskládává.

Z omylu mě vyvádí kurátorka výstavy, Hana Zrno Vondrů, „to je z diplomové práce Terezy Říčanové, je to dvacet let starý, Tereza za tu dobu udělala zajímavou proměnu.“ Jdu tedy blíž a zároveň se pozorněji rozhlížím i po sálech. Fundus z výstavy o Dobrém díle se ani nemusí stěhovat  – zaplňují jej početné knihy a tisky o osmdesát, sto let mladší, srší z nich podobná síla, hluboká lehkost, svéhlavá pokora. I škála forem je snad podobně pestrá, jako když tu visela ta přibližně dvacítka staroříšských… Terezu by Florian vzal, napadá mě, ale kdyby se mu narodila, tak by mu taky utekla, představuji si Terezu v kruhu dětí před oltářem při domácí mši. Svých pět dětí zatím po práci na statku v Mezné propouští, neurčuje jim, kdo má dělat sazbu, kdo dřevorytové štočky, a kdo bude shánět peníze. Ale satinýrka i knihtisk jsou doma v provozu!

„Náš vztah k nám samým musí být určen závazkem, který nás přesahuje. Jedině tím podle Kierkegaarda zamezíme rozptýlenosti, což je ústřední nebezpečí modernity,“ píše Tereza Matějčková ve svém pravidelném okénku Tvaru na téma „závislost“. Neptejme se, kdo by nechtěl vykonat něco takového, jako Florian svým Dobrým dílem, ale kdo by chtěl něco takového vykonávat?! Sobě soustředěně nakládat nejvíc a podle toho pak snad i žádat od ostatních. Nebýt prase a žít tak, aby bylo možné vstoupit do Ráje ještě dnes.

Vidím že píšu o pekle

matně špatně a rozvlekle

ctižádosti mne svatí chraňte

aspoň si nemyslím že jsem Dante

(Ivan Martin Jirous)

Dobré dílo  – Staroříšské tisky Josefa Floriana a umělci, kteří se na jejich výtvarné podobě podíleli, Oblastní galerie Vysočiny, Jihlava, 10. září  – 11. října 2020

Černá zvířata, Tereza Říčanová, Oblastní galerie Vysočiny, Jihlava, 12. listopadu 2020  – 31. ledna 2021

Text byl napsán pro příležitostné galerijní noviny Okraj, vydávané jihlavskou OGV