Téma Zahraničí,Věda,Osobnosti

Antropolog Štyrský: Za koronavirus může tradiční čínská (ne)hygiena, za krizi na ose Írán-Jemen zase průliv Bab-al-Mandab

Blízký východ (v americké terminologii Střední východ).

První část rozhovoru o aktuálních mezinárodních otázkách s předním českým znalcem politické geografie Doc. Jiřím Štyrským

Pane docente, začněme od nejaktuálnější události. Minule jsme si vyprávěli o vyspělosti dnešní Číny, která kupříkladu oproti Indii (jež to nedokázala ani na polovinu) za dvacet snížila chudobu na svém území na jednu třicetinu, a stejně se jí vede s rozvojem gramotnosti, technikou, cestováním, studiem mladých v zahraničí. Teď tady ale z Číny máme koronavirovou aféru…

Ano, to všechno mají, ale mají taky Achillovu patu v podobě pro nás nepředstavitelné hygieny. Moje dcera byla jako tlumočnice na olympijských hrách v Pekingu. Technika lepší než v Japonsku, ale záchody na tyfovou pandemii a tržiště se shnilým masem… V záběrech z Wu-chanu tržiště ukázali a všechno je jasné. Ačkoli jsem zcestoval skoro celý svět, pro tuhle okolnost bych do Číny nikdy nejel.

Jaká je podle vás prognóza?

Myslím si, že z toho pandemie nebude, zůstane to problémem Číny a jihovýchodní Asie. Zastaví to ale příliv čínských turistů, kterých se jen v České republice ročně objevily statisíce a některé naše firmy na nich byly závislé. Pokud to bude mít nějaký pozitivní důsledek, tak ten, že se Čína nad svým vztahem k hygieně zamyslí a trochu s tím pohne kupředu – čímž myslím jinak, než stavbou nemocnice za dva dny, což je samozřejmě potěmkinský nesmysl.

Viděl jsem nedávno v Praze skupinu čínských turistek (které pro jejich hlučnost, podobnou porevoluční hlučnosti výprav z východní Evropy na západě, už od jiných asijských turistů rozeznám) a byl to výjev trochu jako ze surrealistického filmu. Třicet velmi dobře oblečených žen, ale všechny ve stejném oblečení: kabáty, doplňky, boty. Dělalo to na mě dojem, že je to stejnokroj, kterým je vybavují na letišti…

To určitě ne, ale to společné oblékání je dáno jednak tím, že každý kdo má odjet za hranice, musí splnit určitá kritéria sociální úrovně - a jednak tradiční uniformitou, která je v Číně od doby Mao Ce-tunga. Teď ale takový výjev u nás pravděpodobně nějakou dobu neuvidíte.

Ano, koronavirus paradoxně dokonal to, co načal pražský primátor Hřib, když se po jeho výrocích ČLR rozhodla zrušit přímé letecké spojení Peking-Praha. Toto spojení má být nicméně nahrazeno přímým spojením s Tchaj-pejí, což pokládám za dobré, protože Tchaj-wan pro mě představuje onu „lepší Čínu“, která (částečně i vlivem pokroku v ČLR) ve které panuje stejný pokrok jako v ČLR, ale vedle toho v něm po desetiletích ultrapravicové diktatury (která byla v letech studené války zrcadlovým odrazem ČLR, čímž obojí Čína udržovala model, který dodnes existuje v severní a jižní Koreji: v severní stalinismus, v jižní fašismus) panuje liberální demokracie, která je v důsledku možná sociálnější, než režim v dnešní ČLR… Otázka je, jestli Tchaj-wan pro nás také nebude v „karanténě“, což se dá očekávat, protože dnes první oběť ohlásil demonstrující Hongkong, do roku 1997 britská kolonie, které Peking pomalu odnímá samosprávu. Mimochodem je zajímavé, že ani v téhle souvislosti, ani v souvislosti s koronavirem zatím nepadlo jméno vedlejšího Macaa, které, jsa do roku 1999 kolonií Portugalska, je v podobné pozici.

Mlčení o Macau má svůj důvod: Macao je herna světa (ale odlehlejší, a tím i diskrétnější než Monte Carlo nebo Las Vegas), kde mají všichni své podniky a všichni si tam jezdí zahrát, a tak na udržení jeho statu quo má zájem i ČLR. Co se týká případné „karantény“ Tchaj-wanu; to by se projevilo i na naší fakultě, protože máme s Tchaj-wanem výměnu, naši studenti jsou v Tchaj-peji a jejich studenti jezdí sem. Co se týká přestřelky primátora Hřiba s ČLR, ten začal sporem o tak zvanou „politiku jedné Číny“, který začal v letech 1945–49, kdy se Čankajškovi vojáci a uprchlici přemístili na Tchaj-wan, který prohlásili nikoli samostatnou republikou, ale centrem budoucího boje za jednotnou „demokratickou“ Čínu, kterou požadují v ještě rozsáhlejších hranicích, než má současná ČLR. Tím pádem jsou vlastně „obě Číny“ zastánkyněmi politiky jedné Číny, protože i demokratický Tchaj-wan uznává fakt, že Tibet nikdy v dějinách nebyl samostatný. (Když budeme jeho knihy číst pozorněji, zjistíme, že to vlastně uznává i dalajláma.) Otázkou tedy spíš je, kdo bude v budoucnu u kormidla kormidla oné „jedné Číny“… V tom smyslu se ale neodvažuji cokoli prognózovat, ba i cokoli si o tom myslet, protože na to v tuto chvíli nemám dostatek informací.

Vraťme se tedy v čase k další události, k 3. lednu, kdy byl na letišti v Baghdádu zabit íránský generál Kásim Sulejmání. Co si o tomto kroku myslíte?

Že to byl od amerického prezidenta Trumpa stejně nesystémový krok jako o několik dní později přišedší plán na samostatnou Palestinu. Faktem je, že Írán chce hrát dominantní úlohu na celém Blízkém východě a má na to: má ropu, přímý kontakt se dvěma (Kaspické moře a Arabské) a mocenský kontakt s dalšími dvěma (Středozemní a Rudé) moři. Jako velmoc šíitského směru islámu s poklesem moci šíitského prezidenta Bašára Asada ztratil jasnou hegemonii v Sýrii, ale velice zásadně ovlivňuje Irák, o němž dnes není jasné, zda tam vládnou šíiti nebo sunniti. Akt zabití generála íránské tajné služby v Iráku byl od Američanů zřejmě bouchnutím dveřmi s poselstvím: „Nemyslete si, že si tu po našem odchodu budete dělat, co chcete!“ Stejným přetahováním mezi jasným hegemonem v oblasti, „správcem“ šíitského islámu Íránem, a Saúdskou Arábii, tedy „správcem“ sunnitského islámu, je válka v Jemenu. Aktéři jsou tu jasní: na jedné straně jsou chudé severní šíitské kmeny, vedené jemenským premiérem s podporou Iráku, na straně druhé bohaté sunnitské přístavy jihu, vedené prezidentem s podporou Saúdské Arábie. (Toto dělení se mimochodem kryje dělením z dob studené války, kdy byl Jižní Jemen v letech 1967–1990 komunistickým státem.) Jemen, to jsou historicky dějiny a káva, ale o co tu jde dnes, je přístup ke strategickým přístavům, jako jsou Aden a Hudajda a k úžině Bab-al-Mandab, odkud je kontrolován vjezd a výjezd lodí z Rudého moře do Arabského moře a naopak, a kam ústí ropovody vedoucí do Saúdské Arábie. Ty by Írán rád kontroloval.

Můj kamarád se teď vrátil z dovolení v sousedním Ománu a rozplýval se nad jeho kultivovaností a nad nestrojeným žalem lidu, když tam právě v té době zemřel panovník.

I já jsem k této zemi chtěl něco říct. Právě díky dobrým vztahům s Ománem Írán už dnes kontroluje Hormuzský průliv, kterým proplouvají lodě z a do Perského zálivu (průliv tak úzký, že když tam potopíte tři lodi napříč, tak už se tam nic nedostane). Tím, že Omán vyznává zvláštní druh islámu (tzv. ibádíju, která tamní obyvatelstvo neřadí ani k šíitskému ani k sunnitskému islámu) dokázal vyjít s oběma regionálními velmocemi (Íránem i Saúdskou Arábií), a tak si zřejmě podobnou občanskou válku ušetřil. Já jsem v Ománu byl, a obdivoval jsem už bývalého sultána Kábuse, který byl v čele státu od roku 1975 a udělal ze země pragmatický stát, nábožensky tolerantní, s vysokým podílem žen na státní správě a turistickou velmoc (žije tam dokonce i jeden Čech, který tam provozuje vlastní cestovku), následkem čehož po jeho smrti 10. ledna vypukl v zemi opravdu smutek. Je ale třeba se poklonit i jeho nástupci Hajsámovi, který v zemi udržuje naprostý náboženský a turistický klid, tak odlišný od sousedního Jemenu, kam – kdybyste tam chtěl jet – vás už nikdo ani nepojistí. Jemen dneška, to je cholera, hlad, nouze a mizérie. Aby se Jemen zase zvedl, na tom by mělo záležet takovým organizacím jako je třeba Liga arabských států. Především by si ale za jeden stůl měla sednout Saúdská Arábie s Íránem.

Existují vůbec islámské země s principiální perspektivou rozvoje?

Já jsem kromě Ománu navštívil ještě dvě další islámské země, Maroko a Jordánsko, a po zkušenostech z nich myslím, že perspektivní jsou. Každá z jiného důvodu. Severoafrická muslimská arabsko-berberská identita je jiná, než ta na Arabském poloostrově, a já na jednotu Maghrebu (Pozn. red. arabsky Západ: myšleno muslimská severní Afrika.) dost věřím, s jedinou výjimkou: Libye, která je dnes už zcela zničená. Tuhle (a v poslední době nejen tuhle) část Arábie symbolizuje Egypt, který v ní sehrává podobnou roli, jako má v hispánské Americe Mexiko: nejlidnatější, nejbohatší kultura, která táhne celý region. Tam se dnes silně projevuje i předislámská kulturní minulost Egypta (stejně jako se v dnešním Íránu projevuje jeho třítisíciletá kultura). Hodně teď čtu egyptologa Miroslava Bártu, a on říká, že mladí Egypťané jsou přece jen jiného založení, než ta stará vojensko-průmyslová parta – ale nikoli směrem do fundamentalismu. Jejich ideál je v zásadě západní prosperita, které chtějí dosáhnout studiem, což je žene do zahraničí, kde na rozdíl od jiných Arabů primárně nešíří islám, ale inspirují se. Pokud jim jejich vláda vyjde vstříc, bude se na Egypt do budoucna možné spolehnout.

Musím potvrdit, že jsem přesně takového Egypťana potkal u nás v Hradci Králové. Je z nijak zvlášť bohaté středostavovské rodiny, a při studiu lékařství si při svém fenomenálním talentu, který mu umožňuje během jednoho semestru se naučit řeč tamní země (v Kazachstánu se například dokonale naučil ruštinu) přivydělává jako překladatel. Potkal jsem ho těsně po jeho příchodu k nám, úplně mě zasypal řadou otázek na naše reálie a okamžitě projevil zájem učit se česky (což je v ostrém kontrastu s řadou jeho mně známých vrstevníků především z USA a Ruska, kteří u nás žijí léta a ještě neprojevili zájem ani o to, jak se řekne „dobrý den“).

No vidíte – vnímáte to i tady. A co se týká Jordánska, tam zase platí že jaký pán, takový kmán: pokrok rozhýbává zejména vládnoucí dynastie Hášimovců, která v minulosti už vládla v Sýrii i v Iráku, kde ale byla svržena levicovou stranou Baas. Je to dynastie silně sekulární, královna Ranija vystudovala v Egyptě krizový management, nosí hidžáb jenom když jde k nějakému původnímu kmeni, jinak nosí džíny a vysoké podpatky, a její manžel Abdalláh je voják, který se po vzniku Islámského státu nemilosrdně postavil do čela války proti téhle teroristické organizaci.

Po rozhovoru s Václavem Svobodou, který se před třemi lety těsně před druhou volbou prezidenta Rúháního vypravil do Íránu (byl také publikován v KN), jsem začal uvažovat o tom, proč je v našich médiích opakovaně pranýřován pouze Írán, který i se svým fundamentálním zřízením občanům např. povoluje čtyři náboženství (kromě islámu i křesťanství, židovství a tradiční zoroastriánství), ale o poměrech v jeho rivalu, Saúdské Arábii, která nic takového nepovoluje a co do zřízení je na tom v zásadě daleko hůř, se skoro nepíše. Přemýšlím proč. Jen proto, že Saúdská Arábie je spojencem USA, tedy vlastně i naším? Četl jsem, že vámi zmínění Hášimovci, jejichž rod sahá až před proroka Mohameda, a tudíž už měli šanci si v pozicích vládnoucích hlav projít nějakým vývojem, původně měli v době vzniku Saúdské Arábie ve 30. letech od Společnosti národů dostat dnešní Saúdskou Arábii, ale dostali ji Saúdové, rod šejků, který vynikl až v 18. století, před ropným boomem. Proč myslíte, že dnes zemi svatých míst islámu nevládnou liberální Hášimovci, kteří by na to z titulu své příbuznosti s Mohamedem měli i větší historické právo?

Začnu od konce: Dnešní Saúdská Arábie (na níž leží takové neodčinitelné chyby jako kauza tamního novináře Džamála Chášukdžího, který byl zabit a rozčtvrcen na saúdském generálním konzulátu v Istanbulu) se bez mezinárodního ideálu (jímž se vyznačuje třeba zmíněné hášimovské Jordánsko) rozhlíží po světě – co Amerika, co Rusko, co Evropa – a „islámsky chytře“ se orientuje. Tu povolí ženám řídit auta, tu přijmou lidi, kteří se evropsky oblékají, ale na své středověké tradice si sáhnout nenechají – právě naopak: po pádu tuhého režimu ve východní Evropě lze říci, že si kupují tradiční evropské muslimy: jsou už skoro majiteli celé islámské Bosny a silně sponzorují třeba i islámskou menšinu lipeckých Tatarů, kteří od 14. století žijí na polsko-litevsko-běloruském trojhraničí. A prezident Trump, který se věru příliš nevyzná v největším gordickém uzlu dnešního světa, Blízkém východě, se kupodivu skvěle vyzná v jednom: jak Saúdské Arábii prodávat zbraně.

Ptáte-li se mě, proč namísto Saúdské nebyla radši založena Hášimovská Arábie, pak vám povím, že nebyla založena ze stejného důvodu, proč nikdy nebyl založen samostatný Kurdistán: ze strachu o tamní západní investice…

Dokončení rozhovoru o zmíněném (nejen Tureckem okupovaném syrském a Spojenými státy opouštěném iráckém) Kurdistánu, ale i Turecku, islámské západní Africe a dalších zemích, najdete v příštím čísle KN.

Doc. PaedDr. Jiří Štyrský, CSc. (1937) vystudoval geografii, biologii, pedagogiku a psychologii. Dnes se považuje především za antropologa. Za svůj život navštívil řadu světových zemí, přičemž se specializoval na pobyt u domorodých národů a jejich pozorování. Učí na Katedře rekreologie a cestovního ruchu Univerzity Hradec Králové a v roce 2018 získal vysokoškolské ocenění Učitel roku. Je členem rodu, z něhož pocházel i malíř Jindřich Štyrský. V roce 2017 v Kulturních novinách vyšly autorovy rozhovory s docentem Štyrským na téma přírodních národů. migrační krize a Latinské Ameriky, a buddhistické jihovýchodní Asie.