Fejeton Kultura

Asi bude válka

Jan Kačer ve filmu z druhé světové války Smrt si říká Engelchen.

Asi bude válka,

zaslechl jsem v pondělí třicátého prosince loňského roku v Ternu v řadě na silvestrovskou šunku. Mezi třiceti kupujícími s karelami naloženými až po pavúzy.*) Druhá stejně početná řada se nepohybovala u vlašáků. Obyvatelstvo vyhladovělé čtyři dny od svátků a další a další pohádky na obzoru!

A přišel Nový rok a ono – ejhle.

Od filosofa Arthura Schopenhauera si pamatuju už jenom dvě sentence; ta první je škaredá, že sluhové se mají vraždit zezadu, a druhá, že vládnou jenom průměrní. (Skromný dotaz: a volí je podprůměrní?) Nevím…

Uvidíme, co teď ti průměrní: Trump, Netanjahu, a snad i ten schvalovač Petříček (Sulejmání – byť sluha cizí – je zabit zezadu), kam až to dotáhnou… jestli k další válce… Než Irán probůh bude mít tu atomovku! (Zatímco my hodní jich můžeme mít stovky, snad tisíce?)

Tuhle jsme to s ženou u televize probírali. Že v osmašedesátém přibyvší k nám „Rusáci“ byli okupanty, ví dnes každé děcko. Ale jak je to s námi dnes? Jsme v Iráku, a tím myslím i Američany (sic!), okupanty, nebo nejsme? Máme tam co pohledávat, nebo ne? A pakliže nás chce irácká vláda ze své země vyrazit, neměl by jí dělat poradce třeba ten hudebník, ten, co byl v tom vyhánění okupantů tak dobrý, ten Kocáb?

Jsou a byly možná už horší situace ve světě. Když třeba na začátku osmdesátých let došlo k odvetným opatřením. Když byly rakety v našem příhraničí přes noc demonstrativně obráceny na Západ. (V době, kdy se letadla zastavovala v letu, vzpomínáte?)

Už jsem o tom mockrát psal, ale třeba jste to nečetli: Nocoval jsem tehdy v Bratislavě v hotelu Kyjev, a když jsem ráno vyšel na vzduch, málem jsem si nabil ústa. Taková byla „flaška“. Auta se srážela, chodci padali jak po kolektivní opici… S hlavou u ledu klouzal jsem Bratislavou, když, ani jsem nevěděl jak, kloužu naráz po hřbitově. Mrtvé vrány obalené v ledu všude pod do ledu obalenými a polámanými stromy, i holoubci na náhrobcích měli na sobě oblečky ze zkamenělé vody, a do toho ještě „smrdolilo“… A jak tak kloužu mezi náhrobky, naráz se vedle mne zjevuje bílý vousatý dědeček a já si mu co poutník stěžuju na odvetná opatření, a že bude třetí světová. Žiadna vojna něbudě. Pánko, všetcí byzme mali blahoželať Bohu, že existujú tie atomovky, pretože teraz sa aj generálom riť potí, mně bryskně odpověděl…

…Je teď taková móda zejména u těch, kteří znají druhou světovou válku z brožur od většinou navzájem od sebe opisujících autorů: dovolávat se pravdy. Nadužívat termíny jako „noc dlouhých nožů“, „gestapácké metody“ apod. – chceme-li zneškodnit politického soupeře. Vyrypovat z dějin, co by se mohlo hodit k vytváření obrazu nepřítele. Z naší strany například, že k začátku druhé světové došlo přijetím Ribbentropova plánu o parcelování Polska mezi Německo a Sovětský Svaz. Při dnešních zjednodušovacích metodách: Mezi Německo a Rusáky.

Takže by mne potěšilo, a možná by stačilo, kdybychom se soustředili na podstatné: kdybychom si odkývali, kdybychom se shodli, že nějaká druhá světová válka vůbec byla a že skončila, že v Evropě tomu bude v květnu 75 let – nádherný úsek lidských dějin –, protože u některých koumesů (kolik máme vůbec těch druhů pohlaví?) nikdy nevíš. Kdyby se víc analyzovalo; třeba jak to, že při těch neproměnných nenávistech mezi lidmi k tomu nejhoršímu ve světě dosud nedošlo. Mělo na to vliv, že „sa generálom riť potila a potí“? Na obou barikádách? Je to docela možné.

Myslí si Jaroslav Kovanda


*) pavúza = ráhno, používané při svážení obilí nebo sena na fůrách, připevňované provazy k povozům, aby se náklad nesesypal