Bolavé Lidice
Veřejná diskuse kolem rezignace ředitelky Památníku Lidice Martiny Lehmanové na výzvu ministra kultury Lubomíra Zaorálka obnažila řadu aspektů našeho současného pojímání klíčových symbolických momentů naší historie. Základní všelidský rozměr a symbolické poselství tragické události – varování před systémovou lidskou krutostí symbolizovanou v podobě vypálení obce a popravy jejích obyvatel nacisty - se vytrácejí v politizování a rozmělňování.
Lidice jsou stále bolavé hrůzností toho, co se tam za druhé světové války stalo. Pro uchování paměti o této hrůze byl později zřízen Památník Lidice. Na webu této instituce se dočteme o jeho poslání toto: „Posláním Památníku Lidice je péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení obce Lidice a utrpení jejích občanů, kteří se dne 10. června 1942 stali obětí nacistického násilí, a zachování jména obce Lidice jako celosvětového symbolu obětí válečných zločinů.“ Památník Lidice je tedy v první řadě symbolickou připomínkou neobyčejné a systematické krutosti zrůdného nacistického režimu.
V té neobyčejně vypjaté době po atentátu na Heydricha, kdy nacisté pročesávali terén, zatýkali a vraždili, se dělo spousta věcí, v rovině jednotlivých příběhů i s nejrůznějším vyzněním. Ty jsou samozřejmě předmětem bádání historiků a pomáhají upřesňovat pohled na onu dobu. Ať už jsou jejich výstupy jakékoli (a v „senzačním“ odhalení údajného udavačství jedné lidičské ženy jsou navíc velmi diskutabilní - viz například výzkumy archiváře Vojtěcha Šustka), tak se netýkají základní lidické symboliky, a tedy by neměly být spojovány s poselstvím památníku. Jedním z důvodů, proč ministr kultury Lubmír Zaorálek odvolal ředitelku Památníku Martinu Lehmanovou, byl její nejednoznačný postoj k prezentaci takovýchto výzkumů na půdě jí vedené instituce. Druhým byl způsob komunikace s lidmi, kteří jsou s touto exemplární hrůznou událostí spjati přímo – jako pamětníci či bezprostřední potomci postižených rodin.
Památník Lidice není primárně badatelskou institucí, jeho cílem je ztělesnění a trvalé připomínání oné systémové zrůdnosti. A to i s potřebnou pietou vůči zavražděným a přeživším. Badatelská práce pro potřeby Památníku by měla být logicky zaměřena na zpřesnění obrazu oné hrůzné události a sama bývalá ředitelka uvedla v rozhovoru pro Radiožurnál, že u zavražděných obyvatel Lidic je celá řada nejasností s jejich přesnou identifikací a posteskla si, že vyjasnění těchto skutečností je velmi náročná práce.
Lidice jsou dnes opět bolavé, ale také jinak. Především současnou mírou nedostatečné schopnosti rozlišování symbolických i faktických rovin, což se ukázalo ve smršti reakcí na odvolání ředitelky lidického památníku. A dále kvůli nedostatečné citlivosti vůči následkům lidského utrpení.
Paní ředitelka zjevně nepochopila základní poselství památníku (viz již dřívější kauza s povolením natáčení kontroverzního metalového klipu). O úrovni její argumentace, jakožto osoby ve vedoucím postavení velmi specifické instituce, jíž Památník je, se lze přesvědčit v rozhovoru pro Radiožurnál).
Ministr Zaorálek projevil v této věci základní cit pro jádro poslání Památníku Lidice a vyzval ředitelku k rezignaci. Jeho stanovisko publikované v Deníku Právo 24. ledna 2019 naprosto pregnantně formuluje klíčové důvody odvolání i jeho vlastní pozici – tedy zastánce kultury lidské komunikace.