Kultura a umění Politika,Kultura

Boss Babiš: Představení, které rozesmálo, ale nepochopilo

Detail plakátu představení Boss Babiš.

Recenze premiéry divadelní inscenace knihy Jaroslava Kmenty Boss Babiš

„Třeba vám to dojde pomilionpátý,

lidi hloupí.

Anebo pomilionšestý.“

(Jan Werich: Tři veteráni)

SemTamFór v RePublice

Pražské divadlo RePublika recenzent jako mimopražský hledal těžko. Nevěděl, že už rok sídlí v Rock Café na Národní třídě, ve stejné budově, kde se nachází Café Louvre (které na začátku 20. století navštěvovaly všechny pražské „celebrity“ od Franze Kafky přes Alberta Einsteina až po TGM) i kavárna Reduta (kde o půl století později začínali Jiří Suchý s Ivanem Vyskočilem a kde si na přelomu tisíciletí zatroubil i amatérský saxofonista Bill Clinton). Divadlo, zaměřené na politickou satiru, je divadlem „hostovacím“, v němž „převládá“ divadlo SemTamFór se sídlem ve Slavičíně u Zlína. Jde o zájezdní divadlo sestavené z herců, kteří vesměs prošli profesionálními angažmá na našich oblastních scénách, ale jejich tvůrčím ambicím byl tamní repertoár příliš těsný. To se týká hrajícího režiséra Jana Noska Nováka, který před angažmá v příbramském divadle hostoval dokonce i v pražských divadlech ABC a na Vinohradech a v zásadě i hrajícího režiséra a producenta Jana Julínka, zakladatele obou divadel (SemTamFóru i RePubliky).

Tato skupina, která vytvořila a v RePublice nyní reprizuje hry Republiko má středisková (v níž v roli průvodce hostuje populární Ivo Šmoldas), adaptaci Orwellova románu s názvem 2084 a satiru na poměry v současných českých médiích Zakázané vysílání, nyní zdramatizovala knihu Boss Babiš. Tu před třemi lety napsal Jaroslav Kmenta, investigativní lovec-životopisec kmotrů jako je Radovan Krejčíř nebo František Mrázek, o němž napsal knihu Kmotr Mrázek, která byla v roce 2013 zfilmována pod názvem Příběh kmotra.

Smích jako výsledek nebývalé tvůrčí hravosti

Zdramatizovat knihu, založenou více méně na rozkrývání ekonomické kriminality, jako komedii, je nelehký úkol. Autoru Janu Joskovi Novákovi (spolurežisérovi a také hlavnímu a po mém soudu nejtalentovanějšímu aktérovi představení) se to za spolupráce Jana Julínka (který v představení hraje mj. sám sebe – tedy režiséra představení) povedlo za pomoci brechtovského schématu, kdy hra je zároveň hrou o psaní, zkoušení a hraní této dramatizace. Toto inscenační schéma je ještě obohaceno tím, že v roli Andreje Babiše se postupně vystřídá všech šest aktérů hry, v několika případech i ve dvojici, čímž je dokonale ztvárněna neuchopitelnost a ambivalentnost identity současného premiéra (naproti tomu na postavu autora Jaroslava Kmenty si inscenace vystačí pouhým jedním či dvěma herci). Skutečnosti, že na představení přijdou jak ti, kteří v produktivním věku prožili minulou epochu (ve frontě na šatnu stála před recenzentem režisérka Olga Sommerová), tak ti, kdo o ní už nemají ani páru, jsou si inscenátoři vědomi, a tak do schématu divadelní zkoušky zabudovávají "kontrolní otázky" typu „Kdo byl majitelem továren před Listopadem?“, „Co to byla privatizace?“, či umísťují mladší herečku (které "tehdy byly tři roky") na nočník ve chvíli, kdy se na scéně vysvětluje kupónová privatizace.

Recenzent musí přiznat, že autoři i soubor udělali maximum pro to, že se i on, vybíravý divák, u nějž vtip, kterému se má zasmát, „už musí vypadat“, doslova vysmál z podoby. Neváhali při tom být všestranně nekorektní (méně, ale spíše více dokonalým humorem, který si bere za terč všechny dnes chráněné druhy, od homosexuálů, žen, mileniálů, až po tlouštíky a zelené aktivisty), přičemž některé trefné hříčky (jako věty „Václav Klaus udělal ze vše občanů DIKy“, „Už mlčím jako daňový poplatník v březnu“, Babišovo rčení „Účtenku nechci“, anebo rčení o něm „Je bohatej, tak nebude krást? Už jsi někdy viděl někoho, kdo by pro tloušťku přestal žrát?“) mají potenciál zlidovět. Pro pobavení diváka a přiblížení se k němu se autoři nestydí citovat z Járy Cimrmana a Jiřího Suchého, ba tu a tam ani „krást“ (například scéna s indikátorem lži je vypůjčená ze Zelenkova Teremina v Dejvickém divadle), což jim diváci i recenzent rádi odpustí, protože cítí, že to dělají v nezištné touze podat příběh a pobavit. Když se v závěru nad mrtvolou Františka Mrázka sejdou Nick Carter z filmu Adéla ještě nevečeřela, Hercule Poirot i Jessica Fletcherová ze seriálu To je vražda napsala, všichni provázeni příslušnou znělkou, povede se divadelníkům vrcholný kousek: nejhrůznější hypotéza hrdinova životopisu je podána za neutuchajícího řvaní diváků smíchy, takže je předobraz hlavního hrdiny ani nemůže žalovat pro utrhání na cti, protože by si tím u celého národa uřízl ostudu, že nemá smysl pro humor. A přitom vůbec nejde o prvoplánovou řachandu, ale v mnohém o sofistikované divadlo, jehož exemplárním příkladem je hlavní rekvizita představení: šiška salámu, symbol úplatku z dob, kdy Andrej Babiš začínal, která později v představení hraje desítky rolí, od uspávaného dítěte po symbolický štafetový kolík. Umělecké pojetí hry ještě umocňuje druhá polovina představení, která je zčásti pojata jako slovní improvizace s tématem vyprávění dalšího děje, do níž je pojat i divák z publika (ale soubor se „jistil“ tím, že to byl producent představení). Recenzent, který ve svém životě věru viděl řadu souborů, si marně vzpomíná, kdy viděl na jevišti takovou tvůrčí hravost spojenou s takovým inscenačním efektem.

Nepochopení

Tolik o formě inscenace. Ale nyní o jejím obsahu. Pro recenzenta, venkovského novináře, začalo „čtení“ hry už vstupem do Divadla Republika: onou v pozitivním slova smyslu amatérsky milou natěšeností, s níž je producenty představení (mladým mužem, který je zároveň producentem demonstrací hnutí „Milion chvilek pro demokracii“ a který už nezažil minulý režim, a mladou ženou, která nezažila ani premiérování Václava Klause) přijímán každý nově příchozí tak trochu v duchu spikleneckého boje satirických divadel posledních let před nástupem Hitlera (recenzent v jejich jiných slovech cítí věty: „Vydržíme do příští reprízy? Zakážou nás?“). Všechny chyby inscenace (kromě drobných věcí jako je to, že dramatický oblouk představení místo jednou klesne na zem přirozeného konce hry celkem asi třikrát, či že příběh o úplatcích v Petrimexu je ve hře odvyprávěn dvakrát) vlastně pocházejí právě z tohoto křečovitého vnímání hlavního hrdiny jako jediného viníka naší dnešní reality, jehož hlavním rysem je jednoznačná zločinnost (relativizovaná jedině jakýmsi neviditelným vnějším superegem, s nímž se titulní hrdina o samotě bavívá a který mu za každý přešlap dává elektrické rány, podobně jako tomu bylo ve slavném Milgramově pokusu). Tuto jednoznačou  zločinnost hlavní hrdina sdílí se svým zřídlem = minulým režimem. Snad z toho důvodu také ve hře zazní pro pamětníka neuvěřitelné ahistorické věty jako „95,5 procenta lidí v minulém režimu bylo vychováváno k dělnické profesi“ a objevují se v nich i neuvěřitelné nesmyslné scény jako plánování vydírání bezdomovce, kterému Babiš předtím z reklamních důvodů věnoval pět tisíc (jako by už nestačila všechna svinstva, kterých se předobraz titulního hrdiny opravdu dopustil…). Recenzenta u těchto přešlapů napadá výjev z Verneovy knihy Ocelové město, kde kostruktér nabil dělo příliš velkým množstvým výbušniny, a to mu při výstřelu do nepřítele vybuchlo pod rukama. 

U autorského souboru z venkova Moravy, osobně zajisté dobře obeznámeného s historií a běžným životem naší země, to připisuji konformnosti k předloze pražského novináře a především k pohledům sociálně spokojeného pražského publika. Ačkoli inscenace funguje na syžetovém půdorysu Brechtova Zadržitelného vzestupu Artura Uie, na rozdíl od Brechta spolu se vzestupem mafiána nereflektuje změnu života běžných lidí v týchž letech. Ukazuje (pravda také, mírně parodicky) leda původní idylický život úspěšného podnikatele, kterého Babiš zničil, inscenuje vzpomínky novináře Kmenty na Babišovo vykoupení a morální vytunelování Mladé fronty, velmi správně ukazuje prstem na některé další politiky, kteří pomohli Babišovi k vzestupu (mezi nimiž se kromě Stanislava Grosse explicitně objevuje i Václav Klaus), ale neukazuje na prvotního původce, sám systém českého „sametového“ kapitalismu. To je vyjádřeno jak scénou, v níž se redaktor Mladé Fronty Dnes Kmenta snaží vysvětlit Andreji Babišovi, jak se má chovat „demokratický majitel“, který koupí noviny, jež mají „zůstat svobodné“ (mohou být noviny, vlastněné jakýmkoli soukromým majitelem, z podstaty svobodné?), tak Kmentovým citátem „A to jsou přesně lidi, co reprezentují v naší politice zlo!“ či „A tak si tu už 13 let v Kocourkově žijeme“. Podle recenzentových zkušeností člověka, pohybujího se jako občan i jako sociální pracovník v té nejnižší třídě české společnosti, je to ještě horší: žijeme si tu tak už 30 let (velká část děje hry o tom ostatně vypovídá) a zlo nám přestavují nejen zlí oligarchové s politickým angažmá, ale také (a možná ještě víc) „hodní" oligarchové typu Zdeňka Bakaly, o nichž v představení nezazní ani slovo. Proč víc? Protože se přes své sociální zločiny srovnatelné se životem a dílem bosse Babiše už oněch zmíněných 30 let tváří dobročinně a demokraticky – o to víc, že jim bylo umožněno být sponzory projektů, souvisejících třeba se životem a dílem svatořečeného Václava Havla. Plurál pro tyto lidi je zde použit, protože Bakala není sám: stejně tak byl VH legalizován třeba i první oligarcha a tunelář ve hře několikrát zmíněného Chemapolu Václav Junek, kterého už v době, kdy byla Junkova spolupráce s StB (která ostatně implicitně vyplývala ze systému minulého režimu, v němž pracovník zahraničního obchodu nemohl být bez styků s touto organizací – tím méně pracovník vedoucí) dokázána, Václav Havel přesto veřejně obhajoval a prodal jeho holdingu svůj podíl v paláci Lucerna.

Pro autory inscenace jsou ale kvintesencí zla pouze lidi jako Babiš a Zeman, což je vede k přehnaným obratům jako „charismatem neobdařený, a tupou masou vítaný Miloš Zeman“ (v tom případě je recenzent také tupý, protože ač sám zásadový nevolič, spolu s většinu českých voličů Zemanovo sice stále se snižující, ale přesto stále silné charisma vnímá i on – i když jde o charisma politika, který shodně se svými kritiky projevuje stále více slepoty k sociálnímu utrpení národa) anebo k větě, vztahující se k volebnímu úspěchu hlavního hrdiny: „Kdo by v téhle republice volil takové hovado?“ Recenzent odpovídá: Kdo? Kupříkladu jeho kolega, fejetonista Kulturních novin, zlínský sochař, malíř, spisovatel, básník a divadelník Jaroslav Kovanda, kterého řada členů souboru, jehož hlavní stan se nachází 20 kilometrů od Zlína, musí znát jako dlouholetého vychovatele divadelní mládeže z celého regionu. A důvody pro to sdostatek jasně vysvětluje ve svých fejetonech.

Když se recenzent vydal do Divadla RePublika, věděl, kam jde. Na internetových stránkách divadla je koneckonců zveřejněn jeho podtitul: „Divadlo taky pro pražskou kavárnu o věcech veřejných“. Druhý podtitul, „Tady končí sranda“, pochopil až díky recenzovanému představení. Odcházel s několika nasbíranými dny života, ze smíchu, který si během představení užil, ale zmrazen jeho celkovým "metropolitně-izolacionistickým" vyzněním, a hlavně jeho koncem. Ve finále hry se autorům totiž přece jen podařilo najít nějakého viníka „za Babišem“. Tím je hrdina posledního obrazu hry, muž v tílku a všudypřítomných rudých trenýrkách, který se dívá na televizi, zatímco osvětlovač na něj za zvuku ruské hymny hází rudý štych = „Babišův volič“. Během tohoto obrazu recenzent (který jako člověk i novinář ještě předtím, než Babiš přišel do Čech, prožíval a reflektoval sociální utrpení svého i ruského národa po zániku násilně socialistického rudého režimu a nastolení násilně asociálního režimu) odcházel z divadla, zatímco mu v hlavě zněla věta od jistého „takypodezřelého Rusa“, jednoho ze zakladatelů světové divadelní satiry: „Sami-li sobě se smějete, dobře se smějete“. Odcházel s myšlenkou na satiriky, kteří – ačkoli vytvořili velmi dobré představení - nakonec se minuli cílem, protože místo aby se smáli neempatii a povýšenosti vlastní společnosti, která skrze nestarání se o problémy těch posledních vysadila na piedestal mafiána – smějí se jeho nejhorším obětem: jeho zoufalým voličům. V této výhybce na špatnou kolej bohužel nejsou sami - předešla (a stále předchází) je tam většina českých "demokratických politiků". A dokud svůj omyl nepochopí, a na posmívaný trpící venkov se nenaladí, budou se bohužel znovu a znovu smát lidé jako Zeman a Babiš – protože oni nevyslyšení a posmívaní a exekuovaní (Dostojevského "uražení a ponížení") budou tyto populisty znovu a znovu volit - v čemž jim nezabrání ani deset podobně vtipných představení, a ani miliarda "chvilek pro demokracii".  

Jaroslav Kmenta, Jan N. Novák: Boss Babiš. Premiéra 22. ledna 2020. Režie Jan Julínek a Jan Nosek Novák. Hrají: Aneta Bačíková, Radek Jiříček, Jan Julínek, Ondřej Lechnýř, Jana Mudráková a Jan Nosek Novák.

Další reprízy hry jsou na programu 12. února a 3. března v Divadle RePublika.