Kultura a umění Kultura

Kultura v klimatické krizi

Foto Tomáš Koloc.

Jak souvisí koks s „koksem“? Co mohou udělat galerie pro záchranu klimatu? O tom se minulý týden diskutovalo v brněnské Moravské galerii.

Že čelíme nebezpečným klimatickým proměnám planety, dnes už popírají jen ti nejzatvrzelejší; ti, kteří chtějí ulovit sólo kapra a zviditelnit se jedinečností svého úsudku. Krize klimatická pak přirozeně spouští řetězovou reakci dalších krizí, jednou z nich je zřejmě krize kulturní.

Minulý týden v Moravské galerii v Brně skončila výstava finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, která již tradičně, jako jedna z mála výtvarných událostí, poutá zájem médií. Tuto příležitost „hovořit“ k mnohem širšímu publiku, než jaké kdy u nás může nějaký mazal mít, využili organizátoři k osvětovému gestu, když provoz celé výstavy napojili na solární panely a společně s uměleckými artefakty prezentovali i energetickou náročnost jejich vzniku, a tedy míru zátěže pro planetu. Jako byste se zaváděním nového výrobku na trh vytvořili reklamu, která bude zdůrazňovat jeho nevhodnost ba škodlivost, a přes tuto bohulibou angažovanost zároveň podkope správnost chodu vaší firmy. Opusťme nyní diskusi o tom, nakolik takové silné „připojené“ téma válcuje témata jednotlivých vystavujících. Není to gesto laciné. Podobně jako bývá znakem inteligence schopnost smát se sám sobě, je institucionální sebenakopnutí do slabin projevem zodpovědného tázání se: jak dál?

Dernisážová debata, kterou na toto téma uspořádala Společnost Jindřicha Chalupeckého společně s Moravskou galerií, o tom výrazně svědčila. Jak poznamenal šéfkurátor galerie Ondřej Chrobák, pro výstavní a sbírkotvornou instituci neexistuje žádné jednoduché a výrazné řešení, jakým může být třeba pro letní hudební festival nahrazení jednorázových plastových kelímků vratným nádobím. Provoz několika budov, udržování správné teploty a vlhkosti ve výstavních sálech i depozitáři, objem cest po republice i zahraničí, či samotná tvorba výstav spojená s neustále se měnící výstavní architekturou a propagačními prostředky vytváří energeticky náročný kolos. Chrobák také poukázal na zavedené hodnocení galerií, které je odvislé od schopnosti instituce realizovat výstavy, vydávat katalogy a pořádat akce ve spolupráci s dalšími světovými institucemi. „Opravdu se toto nastavení mění? Může být napříště lépe hodnocena lokální galerie v Horní Dolní, kde vystavují pouze místní umělci, třebaže je to především proto, že galerista ani jiné než místní nezná?“ Už nyní je vliv patrný; namísto pompézních náročných publikací se cení zašedlé sešitky recyklovaného papíru. Ekologičnost již funguje jako formující kritérium.

Karina Kottová, ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého, představila dílčí snahy SJCH, které spočívají v přijetí kodexu, podle něhož například hosté, umělci i zaměstnanci společnosti cestují na vzdálenost do sedmi set kilometrů vlakem nebo autobusem, nebo že výstavní architektura – tuny sádrokartonů a překližek – se s novou výstavou nevyhazuje, ale recykluje, nebo zařizuje její zpětné odkoupení.

Významně do debaty vstoupil laureát Ceny, Andreas Gajdošík, který vyzval ke zdražení věcí, které se nám nelíbí, o nichž víme, že prokazatelně škodí, a poukázal na fenomén negativních externalit, které ekonomové nezapočítávají do nákladů zboží, díky čemuž vycházejí zdravé technologie stále draze, přitom však už se neuvádí, že naopak šetří pozdější či paralelní náklady, které musí nést celá společnost. Výklad podpořil působivou paralelou „koksu“ s koksem – zatímco negativní externalitu užívání drog vnímáme, pro společnost je hrozbou a finanční zátěží zejména ve zdravotnictví, u uhlí se tyto fatální následky neřeší, přestože o nich víme.

Tíseň z bezmoci nalézt, a především prosadit jednoduché systémové opatření v debatě opakovaně čeřily výpovědi optimističtějších diskutérů, podle nichž je třeba vnímat přijetí opatření jako proces, a poukazovali na to, co všechno se během tak krátké doby podařilo. To, o čem se před pěti lety mluvilo jen okrajově, je nyní celospolečenskou debatou, tématem, k němuž se vyjadřuje i prezident republiky v novoročním poselství. První podstatná fáze je tím naplněna, následovat však musí široké rozšíření informací o stavu věcí a jejich možných následcích i strategiích řešení. Jak tady může pomoci kultura?

Klimatická krize v kultuře totiž do značné míry spočívá v tom, že umělci i instituce prožívají angažované umělecké gesto již jako nedostatečné, nestačí jim apelovat, chtějí věci přímo měnit. Je to pochopitelné, protože umělecký apel formulovaný ve stávajícím institucionálním systému je stále, ať už menší nebo větší, ekologickou zátěží. Pro veřejnost tak může přes všechnu dobře míněnou snahu vyznívat pokrytecky. Navíc jsou v posledních letech takových apelů plné galerie. Už ani „insidery“ nebaví rozlišovat, jestli se tento umělec upřímně angažuje, nebo jen veze na společenském trendu. A je to z hlediska umění podstatné? A kdo má vlastně čas chodit pro rozumy do galerií, když kolem zuří klimatická krize?

Bylo by jistě smutné, kdybychom zrušili kulturní provoz, protože v něm (naštěstí) figurují lidé, kteří si zřejmě naléhavěji než mnozí jiní uvědomují potřebu něco udělat. Navíc i úplný zánik „energetických kolosů“, jakými jsou galerijní instituce (konec výstav, rezidencí, výměny zkušeností, zahraniční spolupráce), by vzhledem k jejich podílu na světovém celku znamenal nepochybně výrazné, ale pořád ještě pouze „umělecké“ gesto, modelový příklad, apel k nápravě věcí, nikoli nápravu samotnou. Když přestanete mluvit s oponentem, opozice nezmizí, zmizí pouze ten eticky/energeticky náročný kanál, kterým můžete komunikovat změnu jejího mínění. Přestože ochrana klimatu potřebuje změnu systémovou, konkrétně tato radikální pozice proměny komunikačních kanálů nepřísluší ani tak uměleckým institucím ale především jednotlivým umělcům. Instituce mohou být k institucionálnímu vyvazování umění pozorné a nápomocné.

Kulatý stůl: Klima v kulturních institucích, Moravská galerie, Brno, 29. ledna 2020