Kultura a umění Kultura

Nenechat se zdomestikovat

Obálka knihy

Kniha Aleše Palána přináší osm portrétů lidí, kteří se snaží žít „po svém“ – každý po svém.

Když zámečník ze Zábřeha Jan Welzl „nechtěl bét zvotročené“, odešel kvůli tomu až na Novosibiřské ostrovy. To je jistě extrém – lidé, kteří se pokoušejí žít ve vlastním světě, mohou existovat třeba jen pár kilometrů od nás. A dokonce mohou být jejich osudy stejně vděčným námětem knih jako „strýček Eskymák“, jak objevil Aleš Palán již v publikaci Raději zešílet v divočině: Setkání s šumavskými samotáři (kniha roku 2018 podle ankety Lidových novin). Na její úspěch loni navázal dalším svazkem nazvaným Jako v nebi, jenže jinak. Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy. Genius loci totiž nemá jen Šumava a lidé snažící se v rámci možností o nezávislou existenci žijí po celé naší zemi – na beskydské samotě jménem Člověčí i v hustě zalidněné polabské nížině, ba i v okolí České Kubice, kde je nejbližším sousedem rázovitého zálesáka nabobský hampejz. Rozhovory s těmito outsidery (i když sami by se tak možná ani neoznačili) už nejsou tak temné jako v knize Raději zešílet v divočině, ubylo těžkého dušezpytu a přibylo pábitelských historek i jadrných bonmotů: „Já bych navrhoval dát do ústavy každé čtyři roky změnu systému. Čtyři roky socialismus, čtyři roky kapitalismus a tak pořád dokola. Komunisti by si netroufli dělat politické procesy, protože by kvůli tomu dostali za pár let přes držku. A kapitalistům by se nevyplatilo krást.“ Ale možná i proto je tato kniha ještě působivější než ta šumavská: ukazuje, že rozdíl mezi „normálním“ a „nenormálním“ není zase tak dramatický, jak se my na té světlejší straně obvykle domníváme. Nakonec není vyloučeno, že se časem budeme muset všichni adaptovat na materiálně skromnější způsob života – a ve výhodě pak budou ti, kteří se z toho nesesypou.

Důvody pro to, aby se člověk obešel bez civilizačních vymožeností, mohou být různé: jedni se na samotě narodili, druhé tam zavály všelijaké životní peripetie a ti třetí tam odešli hlavně kvůli znechucení z toho všeho, co dnes a tady obnáší snaha vést spořádanou existenci. Není jistě bez zajímavosti, že dva z „respondentů“ (Michael Stoniš a Karin Kocumová) mají dosti známé a úspěšné sourozence. Může to vést k úvahám, nakolik je běh našich životů předurčený, nakolik ho ovlivňuje náhoda a nakolik my sami.

Dnešní svět jako by vlastně ani moc nepodporoval nějakou třetí cestu mezi absolutním zařazením se do systému a naprostým vyvržením. Jak už mnozí poznali, odchod z města na venkov toho moc neřeší – současná vesnice je spíš karikaturou města, kde je tlak konvencí a konzumu často ještě intenzivnější. Autor proto v předmluvě hovoří o své knize jako o snaze zmapovat „okraj okraje“: nejintenzivněji koneckonců pohrdají outsidery ti, kteří jsou na tom jen o maličko lépe. Ačkoli se naše společnost neustále zaklíná svobodou jednotlivce jako svojí nejvyšší hodnotou, klade až příliš mnoho podmínek k tomu, jak ta svoboda musí a nesmí vypadat.

Kniha obsahuje řadu velmi jedovatých špílců na adresu tuzemského zdravotnictví, sociálního systému či způsobu, jakým stát reguluje hospodářské aktivity: „Oni tyhle současní ,zemědělci‘ jsou totální hovada. On se bojí krávy, tak vezme traktor a jde se s ní trkat. (…) Dneska nedělá zemědělství ten, jehož táta a děda byli sedláci, dneska dělá zemědělství ten, kdo umí udělat papíry. Protože papírování znamená dotace. Tohle je pro krajinu nejhorší svinstvo, co může bejt.“ Leckdy tyto svérázné figurky říkají věci, na které začínají profesionální expertní týmy přicházet se značným zpožděním: „Lidi jsou buď ajťáci, anebo pracují v reklamě. Kdo vytváří nějakej produkt? Když nebudeme mít co jíst, tak se povraždíme. Tohle není sranda, lidi se zvednou a půjdou tam, kde se najedí. Představ si to, ty tlupy zdivočelejch ajťáků, jak táhnou krajinou a hledají, kde co strčit do huby!“

Být sám sebou a sám se sebou má řadu výhod, ale nikdy to není zadarmo. Jedna věc je číst si o tom, druhá věc je vzít výzvy k odchodu na periférii jako univerzální recept. Protagonisté možná nejsou vždy zcela smíření se svými životy, i když by to nahlas těžko přiznali. Život o samotě samozřejmě není pro každého, je k němu potřeba naprostá soběstačnost fyzická i psychická, schopnost rezignovat na různé dnes již samozřejmé technické vymoženosti i na partnerské vztahy. Ačkoli často žehráme na to, jak od nás ten „civilizovaný“ život neustále vyžaduje přetvářku a kompromisy, je dobře mít na paměti, že příroda může být stejně panovačná a nemilosrdná jako kterákoli lidská instituce. Vztahy jsou zde podstatně drsnější a každá drobná chyba může být fatální. Podle logiky psí smečky se lidská společnost moc řídit nedá a možná bude člověk přírodě už z principu vždy vadit, ať se jí bude chtít přizpůsobit co nejvíce.

Síla rozhovorů je v tom, že jde o autentické prožitky – i když se dá s řadou výroků v knize nesouhlasit, jejich autoři za ně ručí sami sebou, což je dnes už velmi vzácné. Právě pozice na okraji jim dává určitý nadhled nad věcmi, jejichž absurditu si v každodenním provozu ani neuvědomíme. Můžeme se alespoň zamyslet, zda svoji cenu nemůže mít i to, co vypadá na první pohled jako provokace: „Jsou tu dvě rozdílné věci: něco jiného je společnost a něco jiného je systém. To, co je tady těch deset tisíc let, je systém. Společnost je starší, je tu zhruba sto padesát tisíc let. Když ses mi ohlásil, že přijedeš, hledal jsem na internetu, kdo jsi. A viděl jednu tvoji besedu, kde se tě nějaká paní ptala, co ti samotáři vlastně dělají pro společnost. Přitom to je úplně absurdní, oni toho dělají pro společnost strašně moc, protože vystoupili ze systému. Měla se ptát: Co dělají samotáři pro systém? A odpověď? Nedělají pro něj, zaplať pánbůh, nic.“

Při četbě se člověk občas neubrání trochu poťouchlé myšlence, jak by asi vypadaly vzájemné interakce mezi jednotlivými hrdiny knihy; těžko najít v kterékoli jiné sociální skupině osm tak rozmanitých a výrazných osobností: od technokratického všeuměla cimrmanovského formátu po zasněnou lesní vílu a od ranaře pohybujícího se permanentně na hraně zákona až po se vším smířeného „jediného poustevníka u nás“ (od něhož pochází také název knihy).

Aleš Palán zde opět dokazuje, proč je tak úspěšným autorem knižních rozhovorů. Dokáže nenuceně navázat přirozený kontakt s nejrůznějšími lidmi, včetně takových, kterým bychom se my vybavení sebezáchovnými instinkty raději zdaleka vyhnuli. V hovoru necpe sám sebe dopředu – i když se občas podělí o svoji vlastní zkušenost, je to jen proto, aby dokázal zpovídanému, že jsou na stejné lodi. Právě díky tomuto empatickému přístupu se mu daří „rozpovídat“ i zaryté samotáře. Kniha se naštěstí nesnaží efektně zobecňovat a nabízet snadná řešení, nejde jí o idealizované vyprávění o „hodných samotářích“. Dokáže odolat pokušení zobrazit zpovídaného jako totálního cvoka nebo naopak zneuznaného génia, což by pro žurnalistu zvyklého na suverénní generalizace nebyl velký problém. Za zmínku jistě stojí fotografie Johany Pošové, které nejsou jen ilustrací textu, doplňující životní příběhy aktérů o výmluvné a mnohdy i polemické detaily, ale mohou obstát i samy o sobě. Také díky nim má kniha nepochybné estetické kvality, aniž by rezignovala na publicistický osten.


Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak. PROSTOR, Praha, 2019