Nový pohled na justiční vraždu generála Heliodora Píky
Známé varování o neznalosti historie, která vede k opakování tragických milníků v dějinách lidské civilizace, slyšel snad každý. A přesto není zájem o historii u české veřejnosti nějak výrazný.
V loňském roce jsem u příležitosti oslav stého výročí československé státnosti absolvoval mnoho besed se studenty středních i vysokých škol. Při ohlédnutí se do historie jsem zjistil, že tzv. historická paměť národa je u těchto studentů velmi malá. Při zmínce o první justiční vraždě komunistického režimu po únoru 1948, jejíž obětí se stal generál Heliodor Píka, naprostá většina slyšela jméno zavražděného generála poprvé v životě.
Generál Píka patří k velmi významným osobnostem československých dějin. A přesto o jeho tragickém konci ví jen část obyvatel opavského Slezska, regionu, ve kterém se v obci Štítina 3. července 1897 narodil. O jeho životě, předcházejícím procesu, který jej předčasně ukončil, a o generálově působení v průběhu dvou světových válek studenti až na naprosto ojedinělé výjimky nevěděli vůbec nic. Generál Píka byl přitom osobností, která neoddiskutovatelnou měrou přispěla k vojenským i diplomatickým úspěchům českého odboje. Byl vynikajícím vojákem, který získal desítky československých i zahraničních vyznamenání z první i druhé světové války, a další v období mezi lety 1945–1948. A navzdory tomu, ale možná také právě proto byl popraven. Trest smrti byl vykonán 21. května 1949 v 6:10 hodin ráno na nádvoří trestnice pro muže v Plzni.
Život a profesní kariéra
Heliodor Píka od dětství vykazoval nevšední talent a mimořádné schopnosti. Od první třídy základní školy patřil k premiantům. Jeho předpokladů pro studium si všiml učitel malotřídky ve Štítině a přesvědčil Heliodorovy rodiče, aby umožnili svému synovi docházku na opavské gymnázium. Pomohl i v tom, aby středoškolská studia chlapce z nepříliš majetné rodiny byla co nejlevnější. Heliodor Píka však sám svými schopnostmi (od druhého ročníku gymnázia už doučoval mladší spolužáky a přivýdělek odevzdával rodičům) pomáhal rodině v nouzi.
Díky příbuzným z Nového Bydžova se na čas uchránil před odvodem do řad rakousko-uherské armády. Začal pracovat u známého svého strýce, lékárníka, a práce v lékárně se mu natolik zalíbila, že uvažoval o studiu farmacie. Nakonec však byl v říjnu 1915 přece jen povolán před odvodní komisi a uznán plně schopným vojenské služby, čímž sny o farmacii skončily. Místo toho rychle složil vojenskou maturitu a pokračoval na tři měsíce do školy pro záložní důstojníky. V červnu 1916 byl společně s 15. zeměbraneckým plukem už jako praporčík Píka odeslán na frontu do Haliče.
Rakousko-Uhersko však nebylo Heliodorem vnímáno jako vlast, za kterou by byl ochoten položit život. Čeští vojáci, kteří konali službu v rakouském vojsku s nechutí, často volili cestu dobrovolného útěku do ruského zajetí. To se 26. července 1916 podařilo i praporčíku Píkovi, který tak nastoupil útrpnou cestu z fronty do zajateckého tábora Parastroj zavod v Kazaňské gubernii. Zde se jako jeden z prvních přihlásil do nově vznikajícího československého vojska. To zpočátku nemělo v Rusku příliš velkou podporu a možnosti jeho rozšiřování i působení byly omezené. Situace se však obrátila k lepšímu, když se československé brigádě, nasazené v Brusilově ofenzívě u Zborova, podařilo prolomit pět kilometrů za rakousko-německou linii. Poté již vytvoření československého vojska Rusové nebránili a do jeho řad se tak konečně mohli dostat i dobrovolníci ze zajateckých táborů. Většina vojáků zůstala na ruské frontě, avšak část byla rozhodnutím Tomáše Garrigue Masaryka, v té době předsedy Československé národní rady v Paříži, přesunuta do Francie. K tomuto přesunu se přihlásil i praporčík Píka a vzhledem ke své farmaceutické praxi byl po příjezdu zařazen ke zdravotní službě československého 21. střeleckého pluku.
Ve Francii Píka zůstal až do konce války. Osvědčil se jako zdravotník i velitel a ve svých jednadvaceti letech byl vyznamenán za statečnost a bojové zásluhy řadou československých, francouzských i dalších vyznamenání. Po návratu, teď již do nově vzniklého samostatného Československa, se Píka zapojil do sporu o Těšínsko, a ani poté doma dlouho nezůstal. Jako nadějný velitel byl odeslán na kurz pro důstojníky a následně mu bylo nabídnuto stipendium pro studium ve Francii na École speciale militaire v Saint-Cyr. Píka přijal, a s tím definitivně opustil plány na studium farmacie a zahájil kariéru vojáka z povolání.
Léta 1918 až 1945
V meziválečném období působil jako instruktor Vojenské akademie v Hranicích. Tam se poprvé setkal s Ludvíkem Svobodou, budoucím velitelem Československého armádního sboru v Sovětském svazu, válečným hrdinou a také prvním normalizačním prezidentem po pádu Pražského jara v roce 1968. Hned po nástupu do hranické akademie si Píkových nevšedních schopností všimlo i několik francouzských důstojníků, kteří na začátku existence Československa pomáhali s výstavbou čs. armády. Díky jejich velmi pozitivnímu hodnocení Píka posléze působil na hlavním štábu československé branné moci, vystudoval prestižní Vysokou školu válečnou v Paříži. V Hranicích se také se oženil a narodil se mu syn Milan. V roce 1932 byl jmenován československým vojenským atašé v Rumunsku, kde působil až do roku 1937, kdy byl převelen zpět do Československa na Ministerstvo obrany.
Po začátku 2. sv. války H. Píka odjel krátce na diplomatický pas do Rumunska a z něj do Paříže, aby si od představitelů zahraničního odboje vyžádal další instrukce. Prezident Beneš Píku pověřil vedením československých odbojových záležitostí na Balkáně se sídlem v Bukurešti, kde již působil, a měl zde tak výhodnou startovací pozici. Píkovým úkolem se v Bukurešti stalo zejména pomáhat uprchlíkům z Protektorátu Čechy a Morava, což činil obětavě a za cenu velkého osobního rizika, jelikož Rumunsko stálo na straně Německa a Píka tak zde byl zástupcem nepřátelské mocnosti. Kromě pomoci uprchlíkům v Bukurešti zřídil vojenskou pobočku československého zahraničního odboje s krycím jménem Dora, která se stala zdrojem spolehlivých a důležitých vojenských informací.
Svou činnost sice Píka prováděl v utajení, ale i tak jej brzy začali sledovat němečtí agenti. V září roku 1940 došlo v Rumunsku k převratu a byla nastolena fašistická diktatura, která otevřeně sympatizovala s nacistickým Německem. Píka byl i se svými spolupracovníky zatčen, avšak díky svým známostem byl okamžitě zase propuštěn a byl mu umožněn odjezd ze země do Istanbulu, kde se kromě koordinace vojenské činnosti měl věnovat také sbírání zpravodajských informací. V Istanbulu se Píka opět setkal s podplukovníkem Ludvíkem Svobodou, který se snažil se Sovětským svazem vyjednat možnost zřízení samostatných československých vojenských jednotek na sovětském území, a Píkovi připadl úkol dle pokynů prezidenta Beneše vést jednání se sovětskými zástupci, což znamenalo první kontakt Píky s představiteli SSSR. V březnu 1941 Sověti vyslovili souhlas s příjezdem Píky do Moskvy a zahájením činnosti jeho vojenské a diplomatické mise.
Heliodor Píka ve své funkci v Moskvě přímo podléhal československé exilové vládě se sídlem v Londýně. Řadu úkolů plnil na přímý rozkaz prezidenta Edvarda Beneše. Dostával se tím stále častěji do konfliktu s československým východním odbojem, vedeným v Moskvě Klementem Gottwaldem. Píkovy naprosté loajality vůči západnímu odboji si však povšiml i Stalin, a tajné služby Sovětského svazu začaly Heliodora Píku bedlivě sledovat.
Vykonstruovaný proces
Po únorovém převzetí moci komunisty a jeho následném potvrzení květnovými volbami ve společnosti nastaly rozsáhlé změny, které se nemohly vyhnout ani ozbrojeným složkám. Armáda měla být očištěna od třídně nepřátelských vlivů, což znamenalo, že na jaře 1948 byl generál Píka společně s dalšími 26 generály, 370 důstojníky a dalšími příslušníky armády odvolán z funkce. Ministr národní obrany Ludvík Svoboda k tomu v dopise předsedovi Akčního výboru Národní fronty uvedl, že učinil opatření, aby ti vojenští gážisté, kteří svým záporným postojem k lidově demokratickému zřízení státu a zaujetím proti jeho zahraničně politické orientaci, zejména ve smyslu spojeneckých svazků s SSSR a ostatními slovanskými státy, nevyhovují požadavkům na ně kladeným, byli posláni na dovolenou, po níž bude následovat přeložení do výslužby, případně přeložení do zálohy. Dekretem Ministerstva národní obrany ze dne 1. června 1948 byl generál Píka zproštěn činné služby a přeložen do výslužby. Zatím byl nadále sledován zpravodajskou službou a šířila se fáma, že několik generálů včetně něj má být zatčeno.
Zatčením generála Píky v květnu 1948 byl odstartován do té doby zákulisně připravovaný proces, jehož výsledek byl založen na nově přijatých právních normách, ale i na jejich porušování, a na celé řadě nezákonných postupů státních orgánů. Heliodor Píka byl zatčen a vězněn bez jakýchkoliv usvědčujících důkazů. Základní dokument, který měl Píku usvědčit ze špionáže, je prokazatelně falzifikátem. Justiční vražda se stala v roce 1949, většina aktérů je dnes po smrti. Jediný člověk, prokazatelně spoluodpovědný za smrt generála Píky, bývalý prokurátor Karel Vaš, byl postaven před soud až v roce 2001. Ten ho uznal vinným a odsoudil k sedmi letům vězení, ale vyšší soud jednání zastavil, protože trestný čin už byl v roce 1994 promlčen. Jeho rozhodnutí je konečné.
Z iniciativy generálova syna Milana Píky a obhájce Rastislava Váhaly byl v roce 1968 proces ve kterém byl gen. Heliodr Píka odsouzen k smrti obnoven. Nezávislý vojenský soud dospěl k závěru, že neexistuje žádný důkaz o vyzrazení zvlášť důležitého státního tajemství generálem Píkou. Příprava i průběh procesu v roce 1949 jsou zřetelně poznamenány moskevskou režií, podle níž vyšetřování a proces měly jen dokázat předem přijaté závěry. O tom, že byl Heliodor Píka obžalován a poslán na smrt nezákonně, tedy rozhodly dva soudy, jeden za komunistického režimu již v šedesátých letech minulého století, jeden současný.
Autor článku již o generálu Píkovi začal psát historický román, který by chtěl letos vydat. Potřebuje k tomu podporu příznivců. Proto na portále Hit hit spustil finanční sbírku, kterou je možné podpořit.