Téma Zahraničí

Antropolog Štyrský: Řešení pro Kurdistán i celý Blízký východ? Kdo je najedený, není radikální.

Malý unavený prodavač vlajek Kurdistánu. Oblast s kurdskou většinou = dnešní Kurdistán.

Dokončení rozhovoru z minulého čísla o aktuálních mezinárodních otázkách s předním českým znalcem politické geografie Doc. Jiřím Štyrským.

Na přelomu minulého a současného roku jsme zaznamenali další dvě události, které změnily mapu Blízkého východu: vpád Turecka do syrského Kurdistánu a prohlášení USA o stažení se z Iráku, a tedy i z iráckého Kurdistánu. Dřív, než si k nim něco řekneme, bychom si ale asi měli nastínit fenomén Kurdistánu jako takového.

Kurdistán je opravdu fenomén. Jde o území rozlohy Švédska, uprostřed nějž leží nejstarší doklad lidské religiozity: Göbekli Tepe z 9. tisíciletí př. n. l. Dnešní Kurdistán pak historicky stojí na tradicích městských států, jako byly Mitanni či Urartu, které existovaly 500–1500 let let před naším letopočtem. Poslední archeo- a antropologické nálezy dokonce hovoří o zvláštním neandrtálském typu pod Araratem, takzvaných květinových lidech. Starověcí Médové, lid indoevropské jazykové rodiny jako my, kteří zde měli říši v 7. století př. n. l., slovem Kurd označovali „Silného“. Tato říše, jediný trvalý kurdský stát (který na tomto území vystřídal říši Asyřanů) bohužel vydržela jen sto let a ovládli ji z východu Peršané, následně ze západu Alexandrovi Makedonci a Římané, a na přelomu 4.–5. století našeho letopočtu se na tomto někdejším asyrském a médském území rozkládalo Arménské království, které sahalo až ke Středozemnímu moři. Všechny tři národy: kurdští potomci Médů, semitští Asyřané a indoevropští Arméni (dva poslední byly mimochodem první národy, které zavedly křesťanství ve státním měřítku a navzdory staletím islamizace se je dodnes uchovaly) se pak stali menšinami na tomto území postupně ovládaném Byzantinci, Araby a nakonec, od 13. století, osmanskými Turky, kteří na území mezi Evropou a Asií přišli ze Střední Asie.

Jak si stáli Kurdové za Osmanské říše?

Kurdistán byl provincií, ze které pocházel například Kurd Saladín, který založil rod, jenž po dvě staletí vládl celé oblasti mezi Asií a Afrikou. V Jeruzalémě, odkud vytlačil křižáky, narazil na anglického krále Richarda Lví Srdce, který vedl třetí křížovou výpravu, a protože se stále drželi v šachu, uzavřeli dohodu, díky níž je dodnes křesťanský poutníkům přístupný Boží hrob. Snad by ještě stálo za zmínku, že Saladinovým osobním lékařem byl slavný Maimonides, zakladatel židovské filosofie.

Závěr Osmanské říše byl bohužel tragický. Mladoturecké hnutí – především po vzoru buršáckého hnutí v tehdejším nově sjednoceném Německu – od 70. let 19. století zemi ležící na třech kontinentech, která byla řízena dynastiemi nejrůznějších národů (díky čemuž ještě dnes v někdejší turecké Bosně najdeme menšiny kavkazských Čerkesů či španělsky mluvících Sefardů a v jižním Egyptě zase islamizované potomky Maďarů) silně znacionalizovalo, což nakonec vedlo k legendární první masové genocidě, při níž byla těsně před rozpadem Osmanské říše, během první světové války, zlikvidována téměř kompletní asyrská a arménská menšina v počtu 1,5 milionu lidí, protože Turci se u těchto křesťanských národů obávali spolupráce se sousedním Ruskem. Na genocidě se bohužel silně podíleli sami menšinoví Kurdové, kteří už tehdy byli většinově muslimové – a jak už bylo řečeno, nárokovali si zhruba stejné území jako jejich vyhlazení konkurenti. Přesto je to území dodnes nazýváno jak Kurdistán, tak někdy i Asýrie či historická Arménie. Vždyť - jak už to tak na Blízkém východě bývá – arménská posvátná hora Ararat, na které podle legendy zakotvil se svou Archou biblický Noe, se kryje s kurdským posvátným sídlem Urartu. Dnes bohužel nepatří ani jedněm, ani druhým, nýbrž Turkům...

Po rozpadu Osmanské říše Kurdové, ale, pokud vím, měli šanci na vznik samostatného státu…

Během první světové války o tom dohodové mocnosti uvažovaly. Tehdejší plán byl, aby i maloasijské Turecko úplně zmizelo a aby se rozdělilo mezi vítězné mocnosti: Británii, Francii, Itálii – a Turecku mělo zbýt jen nepatrné zázemí mezi Ankarou a Černým mořem. Nakonec si ale řekli, že odstoupení dvou třetin osmanských území (v severní Africe a na arabském Blízkém východě) stačí, což ovlivnil i turecký zástupce na jednáních Kemal paša, který po zřízení republiky jako její prezident přijal jméno Atatürk. Rusku původně měla připadnout „Velká Arménie“, kde už ale – jak řečeno – po válce skoro žádní Arméni nezůstali. Problém byl, že na konci války Rusko svrhlo cara, z války odstoupilo a proběhla v něm bolševická revoluce. Kurdský předák Mustafa Barzání začal jednat se sovětským Ruskem o budoucnosti nezávislého Kurdistánu s ruskou podporou, toho se ale Západ lekl – a tak vzniklo dnešní rozdělení Kurdistánu mezi východ Turecké republiky, nově zřízené arabské státy Sýrii a Irák a perský Írán, plus tradiční kurdské menšiny v sovětské Arménii, Gruzii a v Náhorním Karabachu. Tam sovětská vláda ve 20. letech dokonce na čas zřídila kurdskou autonomní jednotku zvanou Rudý Kurdistán, když ji ale po pádu SSSR chtěli místní Kurdové obnovit, zabránila jim v tom arménská armáda, která region okupovala. Mimochodem: prezident autonomního iráckého Kurdistánu se jmenuje Masúd Barzání – a je z onoho prvního rodu, který před sto lety usiloval o samostatnost.

Jinými slovy: kurdský lid, podle odhadů 30–40 milionů lidí, kteří vykazují všechny atributy národa: jazyk, historii, kulturu, přišel ve 20. letech 20. století o poslední naději na svůj národní stát.

Podle toho, co vím, se Kurdové od ostatních národů regionu výrazně liší jednak tím, že je pro ně příslušnost k národu víc než příslušnost náboženská, a pak taky silným důrazem na komunitární život, klasicky řečeno, levicovostí. Kupříkladu v syrském Kurdistánu, Rožavě, jsou obce, které jsou – včetně veškerého místního majetku – spravovány komunitními radami.

Je to pravda; ať už jsou Kurdové muslimové, křesťané, zoroastriáni nebo jezídi (což je speciální kurdské vyznání, vycházející z perských, ale i muslimských a křesťanských tradic), vždycky jsou především Kurdové. S tou levicovostí je to taky pravda, s jedinou výjimkou, a tou jsou íránští Kurdové, kteří jsou naopak velice konzervativní. Já sám jsem poznal turecké Kurdy, když jsem se v jejich kraji toulal kolem bavlníkových polí a šel jsem se podívat, jak bavlna sklízí. Jsou i na pohled jiní, než Turci: mají krásné kudrnaté vlasy a většinou černý plnovous. Říkali mi, že kdo se skloní, ten svým kurdstvím moc netrpí. Jeden z nich mi řekl: „V Evropě máte Cikány, my jsme pro Turky totéž: říkají nám horští Turci a jsme používáni k méně kvalifikovaným pracem“. Přitom kolik už bylo filosofů, spisovatelů, dokonce i prezidentů kurdského původu – jen o své identitě museli mlčet. V tomhle je jejich pozice zase poněkud podobná evropským Židům. Podobně na tom jsou Kurdi v Íránu a donedávna i v Sýrii… Když ale mluvíme o tom Kurdistánu velikosti Švédska, je třeba říct, že jeden jeho kus velikosti Estonska je na tom výrazně jinak, a to je irácký Kurdistán, který měl autonomii už na konci vlády Saddáma a po jeho pádu jde o kvetoucí zemi, kde je HDP 7,7 tisíc dolarů, což je víc, než má většina afrických nebo asijských postsovětských zemí, a totéž, co mají země v Jižní Americe. Pokud by jim Irák (který má ostatně od pádu Saddáma už třetího prezidenta kurdského původu, počínaje Džalálem Talabáním z rodu kurdského národního básníka Rizy Talabáního) a velmoci nechali jejich ropné vrty a obchodování s ropou, byla by šance na vznik nového Ománu na Středním východě.

To zní pěkně, ale jak reálné je to v době, kdy americký prezident Trump potvrdil úmysl stáhnout své jednotky z Iráku a turecký prezident Erdogan tentokrát už s podporou jak Západu, tak Ruska, pronikl do syrského Kurdistánu pod záminkou, že tam chce vystěhovat uprchlíky ze Sýrie a Iráku - ale není tajemstvím, že mu jde především o pacifikaci kurdských hnutí v okolních zemích a že několik jeho oddílů v minulosti už překročilo i hranice Iráku – potažmo iráckého Kurdistánu..? Přitom kurdský národ by si naopak zasloužil všestrannou podporu světového společenství, protože když se na Blízkém východě objevil Islámský stát, opustily tisíce Kurdů žijících na Západě třeba už ve druhé generaci svůj zavedený život, prodaly majetek, zakoupily za něj zbraně a šly do Levanty bojovat za osvobození regionu z rukou ISIS…

Tady je třeba rozlišit. Ti, kteří s tím obrovským nasazením osvobodili kraj od ISIS, byli pešmergové, neboli v překladu na smrt jdoucí, jednotky, které si skutečně zaslouží naši poklonu. Třetina z jejich bojovníků jsou ženy, což má ten smysl, že se muslimští fundamentalisté bojí s pešmergy bojovat, protože být zabit ženou podle jejich věrouky znamená být vyřazen z ráje. Mezi nimi mimochodem strávila určitou dobu moje bývalá studentka, dnes novinářka Lenka Klicperová, která je neskutečně odvážná a skvěle své věci rozumí.

Jiná věc je PKK, Strana kurdských pracujících, která funguje jako fungovávala irská Sinn Féin, která taky měla svou Irskou osvobozeneckou armádu. Oni jsou zkrátka na extrémním pólu, dělají teroristické akce a turecká vláda, která se domákne, že k nim patří někdo z určité vesnice, tam vystřílí lidi – a vzniká krvavý kolotoč bez konce. A Erdogan dělá mezi pešmergy a PKK rovnítko a klidně si řekne: „Zpacifikuju v Rožavě (syrském Kurdistánu) pešmergy všeho druhu a otevřu tím cestu pro dva miliony Syřanů, aby se mohli vrátit“. Pešmergům v Rožavě se podařilo zlikvidovat bojovníky Islámského státu a desetitisíce z nich se dostaly jako zajatci do Turecka. Dnes už je více méně jasné, že Erdogan je dnes používá proti těm, kteří je předtím přemohli.

Tím ale jinými slovy říkáte, že Erdogan se chová jako Islámský stát, rozdíl je jen v tom, že jako hlava mezinárodně uznaného státu, navíc člena NATO, má nepoměrně větší možnosti své vyhlazovací techniky mezinárodně-politicky zhodnotit. Už několikrát jsem psal o svém údivu nad tím, že Turecko, pachatel první mezinárodní genocidy, kterou udělalo třicet let před Německem, nebylo stejně jako Německo denacifikováno, ale bylo mu dokonce dovoleno, aby si udělalo zákon, podle něhož je každý, kdo si o této genocidě troufne mluvit, potrestán. Když u téhle metafory zůstanu, jeho vpád do Sýrie je něco jako byl za druhé světové války německý vyhlazovací vpád do Běloruska, a jeho vyhlazování kurdských vesnic za to, že „byly spojené s teroristy od PKK“ je totéž jako vyhlazení Lidic a Ležáků. Jenže Spojenci Německo porazili a ono dodnes prochází procesem očištění od vin nacismu. Turecké řešení spíš připomíná obrat Německa, kterému by byl po úspěšném atentátu na Hitlera ponechán Wehrmacht a Sudety, a kde hlava státu, admirál Dönitz, s posvěcením Spojenců, do míst po vystřílených Češích usazuje Němce (= Erdogan bývalá asyrská a arménská města osidluje turkickými uprchlíky a gastarabajtry ze Střední Asie). Dle vnitřního německého zákona o tom (stejně jako o holocaustu) ale nesmí ve státě nikdo mluvit, a když o tom někdo promluví na mezinárodní úrovni, hrozí mu turecký Dönitz mezinárodními problémy a burcuje v jeho zemi své místní Henleiny (viz turecké demonstrace ve Vídni či Berlíně z Erdoganova podnětu). A metafora toho, že Erdogan využívá zajatce z ISIS na okupaci kurdských území v Sýrii? Dönitz z blahovůle Spojenců s pomocí propuštěných zajatců z řad SS likviduje slovanské partyzány, kteří Spojencům na okupovaném území pomohli vyhrát válku… Opravte mě, jestli se mýlím.

Ano. Je to tak. A americký prezident Trump si v této situaci řekl: nechám je, ať se trochu poperou, a nechal je v tom i tradiční ochránce Kurdů, Rusko. Ale abyste to nevnímal tak ostře, musím k tomu něco dodat: Vycházejme z toho, že daná situace je fakt. Je strategie PKK ještě dnes k něčemu dobrá? Vezměme si za příklad irácké Kurdy, kteří jsou dnes schopni moderního hospodářského života, a zároveň neškodí kurdské pověsti ultralevičáctvím. Je možné, že vůdci tureckých Kurdů nemůžou jinak, ale co kdyby ze svých požadavků poněkud slevili, jako to udělali iráčtí Kurdové, kteří se v letech 1991–92 po té strašné genocidě otravnými plyny už za Saddáma nadechli, začali hospodařit, a dnes mají 7700 dolarů hrubého domácího produktu na hlavu? PKK by se měla změnit. Neříkám vyjít vstříc dál než na půl cesty, ale aspoň tam. Umožnit mezinárodní debatu.

A není postoj PKK dán třeba i tím, že Turecko má hrubého domácího produktu na hlavu skoro devět tisíc – ale kurdské „lopaty“ (mluvil jste o odsuzování národa k manuální práci) z toho nic nemají?

I to je možné. V zemích, kde chudí z vysokého domácího produktu nic nemají, je to číslo vlastně irelevantní. Ve chvíli, kdy jsou lidé najedení, nejsou radikální. A tohle Střední východ, který s evropskou kulturou neprošel vývoj ke státu sociálního smíru, nechápe. Pořád ještě je to většinou kultura, kde jeden má všechno a druhý nic, a nechápe, že když je někde bohatství, mělo by se to projevit na tom posledním, a že jen člověk, který zbohatne, slyší na nějaké demokratické zásady. V tom nepochopení ale bohužel není sám…

To je podle mě ostatně i jeden z důvodů nikdy nekončící krize v Palestině: zatímco bohatnoucí Německo a Rakousko se po válce okamžitě postaraly o Němce odsunuté z východní Evropy, i v „osvícenějších“ státech, jako je ARABSKÉ Jordánsko, dodnes žijí rovněž ARABŠTÍ Palestinci (kteří byli z Izraele vyhnáni ve stejné době jako východoevropští Němci) už v bůhvíjaké generaci stále ve strašných podmínkách uprchlických táborů, a Jordánsko je stále neintegruje… Nicméně podle toho, co jste mi řekl o iráckém Kurdistánu, dva blízkovýchodní národy – právě ty dva jediné v regionu, pro které je národ víc než náboženství  – tento fenomén relativně chápou a aspoň v měřítku vlastního národa toto dělení se s "vlastními posledními" provádějí: Izraelci a Kurdové. A já osobně (krom toho, že si Kurdů vážím za jejich sociální tendence, které se ostatně projevily i v solidaritě, s níž jejich pešmergové, rekrutující se z občanů zemí celéh světa, Blízkému východu odpomohli od ISIS) vidím v kurdském národě ještě jedno pozitivum: V době, kdy Erdogan hitlerovským stylem zvedá páté kolony už nejen Turků, ale i jiných muslimů v Evropě, jsou tu kurdští muslimové, kteří zároveň dokážou zvednout protidemonstraci, v níž se zasazují i o nás, o Evropu, o zachování její demokratické kultury. Pokud by tedy dnes někdo měl být mezinárodním mluvčím muslimů, pak z mého pohledu Kurdové…

To je legitimní pohled, který patří k vašemu poslání, k literátství, k aktivistickému novinářství. Z vašeho pohledu musím říct, že nynější stav (i) na Blízkém je založen na politice absurdity, kdy dotyční mocní spoléhají na to, že lidi si ničeho nevšímají, nic nevědí – a prochází jim to. To je největší hřích mezinárodní politiky i našich zahraničních vztahů. Kdo si přečetl něco o Kurdistánu? Kdo si přečetl, že sedm tisíc let před egyptskými pyramidami existovalo zmíněné Göbekli Tepe, kde lid poprvé vzhlédl nad sebe a uzřel Boha? První stavba, která umožnila náboženské vnímání lidstva v tom nejelegantnějším smyslu slova! To je také základ Kurdistánu.

Jako politický geograf ale musím mluvit i prozaičtěji: Vyhněme se krajnostem. Co vzbudí krajnost, vzbudí další krajnost na protipólu. Máme-li hovořit o Sýrii, Asad se politicky zmírnil. Jemu a jeho protivníkům by mělo být umožněno, aby si vyšli vstříc, stejně jako znepřáteleným stranám v Jemenu. Neustále jen dupat není řešení: Syřanů už uteklo 6 milionů, a nechce se mi ani mluvit o mém milovaném oboru, památkách, protože ISIS zničil Baalbek i Palmyru, což je ohrožení základů lidských dějin. Já pořád věřím v nápravu situace, pokud tyhle křeče odeznějí. Ale ony neodeznějí samy. Já si myslím, že ty dějiny Německa od roku 1945 do současnosti by měly být studijním materiálem, jak tlumit extremismus, jak tlumit sociální napětí. Vrátím se k vašemu opakovanému příměru: Zatímco po první světové válce Německo vítězné mocnosti srazily na zem, nepomohlo to – naopak z té bídy vyrostl Hitler. Po druhé světové válce to vítězné mocnosti udělaly úplně obráceně: poražené západní zóny Německa nakrmily až k prasknutí. Možná to byl extrém, ale podle mě by umírněná varianta téhož byla řešením i pro gordický uzel dnešního Blízkého východu.

Doc. PaedDr. Jiří Štyrský, CSc. (1937) vystudoval geografii, biologii, pedagogiku a psychologii. Dnes se považuje především za antropologa. Za svůj život navštívil řadu světových zemí, přičemž se specializoval na pobyt u domorodých národů a jejich pozorování. Učí na Katedře rekreologie a cestovního ruchu Univerzity Hradec Králové a v roce 2018 získal vysokoškolské ocenění Učitel roku. Je členem rodu, z něhož pocházel i malíř Jindřich Štyrský. V roce 2017 v Kulturních novinách vyšly autorovy rozhovory s docentem Štyrským na téma přírodních národů,  migrační krize a Latinské Ameriky, a buddhistické jihovýchodní Asie.